Do světa špatného filmu, díl první: 50. léta v USA

Neznám člověka, kterému by byl lhostejný filmový průmysl. Stejně jako má každý z nás mezi miliony natočených snímků své oblíbené kousky, na které nedá dopustit ať už pro vynikající herecké výkony hlavních představitelů, výbornou režii nebo prostě pro poutavý děj, všichni si jistě vybavíme několik snímků, které bychom za žádnou cenu více než jednou vidět nechtěli. Obvykle se jedná o filmy se stupidní zápletkou, mizernými triky, křečovitými pokusy o humorné situace nebo tragickými hereckými výkony. V některých případech se většina nebo všechny tyto aspekty kombinují.

Ilustrační obrázek, který jsem umístil k tomuto perexu, pochází z filmu Troll 2 (1990). V naší zemi se jedná o poměrně neznámé dílko, nicméně mezi uživateli serveru YouTube se jedná o evergreen díky scéně, v níž vyděšený mladík vznáší obavy nad svým budoucím osudem, přičemž sleduje, jak skupina plyšových skřetů pojídá zelený sliz, který dříve býval tělesnou schránkou jeho přítelkyně: “They’re eating her! And then they’re going to eat me! OH MY GOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOD!!!” Právě kombinací otřesného neherectví a stupidní vizáže nestvůr se film zařadil mezi nejhůře hodnocené snímky vůbec.

V této sérii článků vypíchneme několik “děl”, která pro svou špatnost stojí za diváckou pozornost. Abychom dali tomuto seriálu alespoň nějakou strukturu, začneme v době, kdy začaly špatné snímky nabývat na koncentraci díky postupnému zlidovění filmařského řemesla. Tak se za kameru dostali lidé, kteří o filmové režii neměli ani tucha, a tito se až komickým způsobem snažili svými škváry potěšit oko diváka nebo si prostě splnit životní sen.

Filmem, který jistojistě stojí za zhlédnutí, je sci-fi Robot Monster (1953) režiséra Phila Tuckera. Svým charakterem a faktem, že pouhá šedesátiminutová stopáž je přerušena přestávkou (dříve tradičně vkládané “intermission”), vyvolává dojem, že se jedná o film pro děti. Robot Monster se proslavil především naivními výkony herců, primitivností efektů (souboj gumových dinosaurů z Pluta), opakováním scén a především vizáží mimozemšťana, který polovinu pobytu na Zemi za účelem vyhladit lidstvo tráví tím, že na obrazovce s rámem ze stlučených prken otáčí knoflíky a komunikuje se svým nadřízeným na vesmírné lodi. Tucker si s fyzickým vzhledem Ro-Mana (tak se mimozemšťan jmenuje) hlavu příliš nelámal, a protože neměl peníze, nechal herce pobíhat v gorilím kostýmu a s potápěčskou helmou na hlavě. Vedle zmíněných nedostatků pak film vrcholí zvratem, který je v rámci fikce jedním z nejhloupějších prostředků řešení problémů. Nebudu jej prozrazovat, uděláte lépe, pokud se sami necháte “překvapit”. Přikládám i filmovou upoutávku.

Králem špatného filmu 50. let však není Phil Tucker, ale Edward D. Wood Jr., známý spíše jako Ed Wood. Tento původně zapomenutý režisér se dostal do podvědomí filmových fandů zejména díky Burtonově biografickému snímku Ed Wood (1994), který líčil osudy tohoto režisérského smolaře a břídila.

Wood je znám především jako člověk, který příliš mnoho filmařského talentu nepobral, ale zato pracoval s velkým zaujetím a filmy točil pro osobní potěchu. Během padesátých let kolem sebe vytvořil hotové panoptikum herců a neherců, kterým přiděloval role ve svých obskurních dílech. Podařilo se mu zlákat švédského zápasníka Tora Johnsona, finsko-americkou moderátorku Vampiru a “věštce” Criswella. Woodovým trumfovým esem však byl Béla Lugosi, původem maďarská herecká legenda, jehož nejslavnější rolí byl bezesporu populární Dracula (1931).

Prvním významnějším snímkem jinak bezvýznamného režiséra byl Glen nebo Glenda (1953). Film řeší problematiku transvestitizmu a notně při tom čerpá z Woodových vlastních zkušeností. Štáb často natáčel bez povolení a čím Glen nebo Glenda zaujme především, je doposud nevyjasněná role Bély Lugosiho. Lugosi se ve filmu objevuje coby vědec-bůh, který “tahá za nitky” – proslulá výzva “Pull the string!” Snímek obsahuje řadu scén, které nemají se zápletkou prakticky žádnou souvislost. Wood do filmu zařadil scény, které nalezl na starých páscích a bylo mu líto jich nevyužít. Tak například při Lugosiho pověstném proslovu pobíhají po plátně bizoni. Dalším úletem je druhý významný Lugosiho proslov, ve kterém varuje diváky před velikým zeleným drakem, který sedí na jejich zápraží.

Woodovo filmařské neumětelství začalo nabírat na otáčkách ve sci-fi hororu Bride of the Monster (1955). Lugosi se tentokrát ujal role šíleného vědce Vornoffa, který se s pomocí atomové energie snaží vytvořit armádu atomových nadlidí. Asistuje mu olbřímí sluha Lobo (Tor Johnson). V jezeře, u něhož si Vornoff postavil svoji laboratoř, žije veliká chobotnice. Záběry s chobotnicí byly opět převzaty z Woodových soukromých archivů a ve srovnání se zbytkem stopáže působí velmi nekonzistentně. Tento kontrast se ještě prohloubí, když Béla Lugosi na konci filmu bojuje s chobotnicí holýma rukama. Gumová chobotnice je nehybná a Lugosi si musí pomoct, jak to jen jde, a tak se všemožně kroutí, aby to vypadalo, že se po něm sápou chapadla.

Své vlastní “schopnosti” pak Wood překonal vrcholně nezvládnutým filmem Plán 9 (1959). Snímek je často uváděn jako “nejhorší film všech dob” a je opředen řadou legend více či méně pravdivých. Původní název snímku měl znít “Grave Robbers from Outer Space”, nicméně baptistům, kteří film sponzorovali, se název zdál příliš rouhačský. Děj se točí kolem mimozemšťanů, kteří si na Zemi vytvářejí armádu nemrtvých, aby lidem znemožnili výrobu termonukleárních zbraní. Lugosi se natáčení nezúčastnil, protože již po nějakou dobu nebyl mezi živými. Wood přesto použil několik záběrů, které stihl ještě před jeho smrtí natočit. Tyto záběry se ve filmu několikrát opakují. Zbylé scény, kde vystupuje Lugosiho postava ghúla, byly natočeny s “dublérem”, který však byl Lugosimu absolutně nepodobný, a proto byl nucen zakrývat si obličej pláštěm.

Film obsahuje několik dalších kiksů jako střídání dne a noci během jediné scény, kmitání papundeklových křížů na hřbitově, extrémně hloupé dialogy, interiér kosmické lodi připomínající stodolu, viditelné šňůrky, na kterých visí “létající talíře” (ve skutečnosti dětské atrapy nádobí), opětovné použití neautorských záběrů a jiné. Domnívám se, že tato “upoutávka” hovoří za vše.

Kariéra Eda Wooda začala po Plánu 9 stagnovat. Psychické problémy, kterými trpěl, se v pozdějších letech ozývaly stále silněji. Wood nakonec zemřel v Hollywoodu v roce 1978. V srdcích obdivovatelů laciných B-filmů však tento pozoruhodný filmař žije dál.

Konec 1. části.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

1 komentář u „Do světa špatného filmu, díl první: 50. léta v USA

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..