Do světa špatného filmu, díl třetí: Hadi

V této epizodě našeho seriálu o extrémně špatných filmech se budeme zabývat několika snímky, v nichž hlavní úlohu hrají živočichové, kteří patří mezi nejobávanější tvory na zemi – hadi.

Strach z hadů je starý asi jako lidstvo samo. O hadech je také rozšířena spousta mýtů. Představa agresivního plaza bez končetin je noční můrou mnoha lidí, a tak není divu, že tato látka poutá pozornost filmařů, kteří ve svých více či méně povedených snímcích vyobrazují boj člověka s hady.

Je zvláštní, že filmy s hadí tematikou se řadí spíše ke dnu filmové produkce. Z kvalitnějších děl mě napadá snad jen thriller Mamba (1988), ve kterém je vyobrazen souboj ženy s prudce jedovatým plazem, který se pohybuje po jejím bytě. Ostatní mnou viděné “hadí” snímky dopadly při hodnocení kvality daleko hůře. Dovolím si poukázat na fakt, že oč delší had ve filmu vystupuje, o to nižší je jeho hodnocení. Začneme tedy zlehka a postupně se budeme prokousávat ke stále větším bizarnostem.

Fred Olen Ray je americký režisér béčkových až déčkových filmů. Z jeho poměrně široké tvorby zapadají do rámce tohoto článku především dva snímky: Hadí stisk (2001) a Teror na palubě (2009).

Pokud jste někdy viděli klasický katastrofický film Smrtící epidemie (1995) s Dustinem Hoffmanem, zřejmě vás zarazí podobnost s Rayovým prvním zmíněným flákem. Hadí stisk není totiž nic jiného než kopií o pět let starší Smrtící epidemie. Původcem nákazy zde však není opička odkudsi z třetího světa, ale chřestýši, kteří terorizují americké maloměsto (pro snímky podobného druhu je zřídkakdy voleno jiné prostředí než právě městečko typu Little Stone, NM, 1,875 inhabitants). Jak je zvykem, chřestýši unikli při vojenských experimentech a nyní sídlí v zemi, odkud při otřesech vystřelují jako šípy a následně se zakousávají do pejsků majitelů pikapů. Obyvatelé městečka se brzy nakazí jeden od druhého a je jen otázkou času, kdy to tam vláda zajde pořádně vyčistit. Jednotkám velí obligátní cvok-generál, který je ve snaze ututlat celý projekt schopen čehokoliv. Proti němu stojí rozvádějící se pár vědátorů a snad nikoho nepřekvapí, že tito se na konci filmu dají dohromady. Celý Hadí stisk má neuvěřitelně předpovídatelný děj a je esencí filmového klišé.

Druhý zmíněný Rayův pokus o film, Teror na palubě, je pak komorním dramatem odehrávajícím se převážně v útrobách americké ponorky operující v asijských mořích. Jeden z tisícovek nepoučitelných amerických filmových experimentátorů si do ponorky bez vědomí personálu přinesl několik smrtelně jedovatých hadů, kteří mu utečou z plechovek a následující hodinu se neviděni plazí po ponorce, přičemž uštknou několik mariňáků. Tento film nezaujme absolutně ničím kromě trapného napínání diváků “vypjatými” scénami, kdy už si přejete, aby ty hadice už někoho konečně uštkly nebo na ně někdo přišel a rozerval je vejpůl.

Poměrně známou sérií o hadích zabijácích je tetralogie Anakonda (1997) – Anakonda: Honba za krvavou orchidejí (2004) – Děti Anakondy (2008) – Anakonda 4: Cesta krve (2009). Zpočátku se jednalo o vcelku rutinérskou práci, kde se děj točil kolem postupně mizejících členů dobrodružné výpravy. Postupem času získala série nádech céčkové odpadní produkce. Jinak nemá mnoho co nabídnout.

Série Python (2000) – Python II (2002) – Boa vs Python (2004) představuje již těžší kalibr tvůrčího neumětelství. Zatímco první díl se nese v tradičním klišovitém duchu “obří snejk požírá občany americkýho maloměsta” a kromě extrémních rozměrů titulního predátora nemá relativně čím překvapit, druhý díl představuje již vážný zásah do nervového systému diváka. Se svým předchůdcem má Python II společnou pouze jednu postavu. Děj byl přesunut na vojenskou základnu do východního Ruska (myšleno na Ural (!)), kde Čečenci (!!) sestřelí letadlo s extrémně nebezpečným třicetimetrovým hadem. Polointeligentní ruští vojáci se nejspíš nudí, a tak hada vypustí z maličkého kontejnérku, ve kterém byl z místa letecké nehody dopraven. Z krabičky od sirek tedy vyleze krajta dlouhá jako dva železniční vagony a přítomné vojáky si začne dávat jako jednohubky. Aby byl had bezpečně dopraven do USA, najme si vláda jakéhosi kamioňáka a baseballistu, který si to ve zpomalených záběrech chodí vyřídit se všemi, kdo by urazili jeho nepříliš atraktivní ženu. Nakonec všem včetně hada nakope zadky.

Boa vs Python je jedním z mnoha takzvaných “cross-overů”, které se v posledním desetiletí vyrojily jako houby po dešti. Návaznost na předchozí dva díly Pythona je téměř potlačena až na jednu krátkou zmínku o starších projektech. Imbecilita postav zde oproti předchozím pokračováním dosáhla dalšího stádia. Jejím ztělesněním je jakýsi vládní agent, který se tváří, jako by byl na likvidaci obřího hada povolán odněkud ze zapadlé psychiatrické léčebny. Chování postav vůbec je v tomto filmu neskutečně hloupé – proti extrémně nebezpečnému plazovi je do kanalizace nasazeno čtyřčlenné ostré komando, které se svými nadřízenými nechá oslovovat “vojáci”. Pochopitelně, že “vojáci” zařvou, jen to luskne. Zátěžovou zkouškou bránice je pak souboj obou titulních hadů v disko-klubu a posléze ve stanici metra. Za zmínku též stojí skupina lovců, která se vydává lovit obřího pythona a při pětiminutovém ohňostroji v lesíku se jí podaří ulovit jednoho králíka, který už nejspíš stejně byl mrtvý.

Podobně jako Fred Olen Ray, i Jim Wynorski se specializuje na tvorbu subkvalitních filmů. Je autorem eposů jako Gargoyl (2004) nebo Smrtící exploze (2009). Ze serpentologického hlediska je pro nás však významný konfrontační pseudohoror Varan vs Kobra (2005).

Kdesi v Pacifiku se dějí podivné věci. Na jednom z ostrovů roste geneticky upravená kukuřice třicet metrů do vzduchu a dostaveníčko si tu dává dvacetimetrový varan s třicetimetrovou kobrou. Na ostrov se vydává skupina ekologických aktivistů, aby odhalila praktiky “brutálních kapitalistů”. Nikoho snad nepřekvapí, že tito aktivisté se velice brzy stanou obětí obou titulních plazů. Nejhorší na celém filmu je tentokrát práce nikoliv scenáristy či tvůrce digitálních efektů, ale samotného režiséra. Wynorski zřejmě nikdy neslyšel o dobíjení zásobníků, a proto může jedna z postav vypálit padesát ran, aniž by přebila. Dále zde chování postav postrádá jakoukoliv logiku – trojice vědátorů utíká před obřím plazem a místo přeskočení plotu jej začnou přelézat “slušňáckým způsobem”. To jsou jen některé z “chybiček”, jakých se Wynorski a jeho spolupracovníci dopustili.

Budoucnost hadích filmů zdá se býti poměrně slibná. Pokud studio Asylum zaboduje se svým chystaným projektem Mega Python vs Gatoroid (2011), můžeme očekávat, že dojde k opětovnému posunutí hranic nemožného (rozuměj: nemožně blbého). Dá se předpokládat, že had v tomto filmu dosáhne co do délky na magickou hranici stovky metrů – Asylum se s ničím nepárá. “Inu, uvidíme,” pravil slepý a šel do kina na němý film.

Konec 3. části

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

2 komentáře u „Do světa špatného filmu, díl třetí: Hadi

  1. I když jsem asi ani jeden film neviděla, opět jsem dočetla tvůj článek až do úplného konce 🙂 Podle mě píšeš zajímavě a poutavě. Za mě máš palec nahoru 🙂
    Jo a ještě mě napadl film Hadi v letadle.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.