Ekonomický výhled ČR mýma očima

Toto zamyšlení bych rád začal svým přiznáním. Sám nevím, kde se to ve mně vzalo. Snad je to jeden z trvalých následků studia ekonomie a ekonomiky. Při nákupu téměř jakéhokoli zboží už tak nějak automaticky přeletím očima složení a také zemi původu. V poslední době se mi zdá, že stále častěji nacházím u dříve tradičních českých výrobků cizí země původu. Dokonce ani česká značka již nemusí znamenat českou práci, a dle mých zkušeností ani kvalitu, na kterou jsme byli zvyklí. Je to skutečně špatně? A jestliže ano, kde se stala chyba? Své názory bych rád nastínil v následující úvaze.

Nemůžu si pomoci, je mi z toho smutno. Stačí se občas podívat na zprávy a ihned se stáváme svědky toho, že firmy v ČR propouštějí zaměstnance a přesouvají výrobu do zemí s nižšími mzdovými náklady. I v našich dříve tradičně silných odvětvích (textilní a obuvnický průmysl, zemědělství, výroba cukru…) již jsme, nebo se stáváme čím dál více závislými na dovozu. Ztrácíme kontrolu nad kvalitou zboží, které je na našem trhu (vzpomeňte si, jak dlouho trvalo odhalení zdroje nákazy bakterie E.coli v sousedním Německu roku 2011). Pak se ještě dozvídáme, že výroba běžného spotřebního zboží zejména v rozvojových zemích také mnohdy připomíná otrokářství. A jak vypadá situace u nás doma? Počet nezaměstnaných (popřípadě lidí, kteří jsou existenčními podmínkami donuceni pracovat za minimální mzdu) roste ruku v ruce společně s nespokojeností obyvatelstva. Rozdíly mezi nejbohatšími a nejchudšími lidmi se rapidně zvyšují. To je špatný směr. Dějiny nás poučily, že zoufalí lidé uvěří téměř čemukoli či komukoli. Tím se dostáváme k těm „jednoduchým řešením“, o kterých jsem psal minule. Mohu stávající situaci považovat za úspěch? Mé svědomí je proti.

Kde najdeme příčinu tohoto neutěšeného stavu? Já osobně vidím chybu ve vztahu vlastník – podnik u mnoha (nejen) českých firem, které jsou vlastněny převážně velkými finančními skupinami. V mnoha případech tak pro vlastníka není cílem mít dlouhodobě prosperující podnik, na který může být hrdý on a také jeho zaměstnanci i obyvatelé daného regionu či země. Cílem se místo toho stalo vyždímat z podniku co nejvíc peněz. A nejlépe hned. Jaký je mezi dvěma zmíněnými vztahy mezi vlastníkem a podnikem rozdíl? Porovnejme následující situace:

1) Člověk, kterých chce něco dokázat pro sebe i pro druhé, začne podnikat. Samozřejmě se snaží dosahovat zisku, avšak důležitá je pro něj také spokojenost zaměstnanců, zákazníků a dalších lidí, kteří mají s podnikem něco společného. Stará se o lidi, váží si jich. Tento vztah podnikatele k podniku se pravděpodobně promítne také do vztahu zaměstnanců a zákazníků k podniku. Když se takový podnik dostane do krize, lidé v podniku jsou schopní obětí (podnikatel krátkodobé ztráty, zaměstnanci např. snížení platů). Všichni si uvědomují, že jsou na jedné lodi. A proto táhnou společně za jeden provaz. Pracují a váží si sami sebe navzájem. Mají společný cíl. Vím, jedná se o ideální situaci. Ale věřte nebo ne, i takové firmy a podnikatelé se najdou (z minulosti uveďme jako nejznámější příklad firmu Baťa v meziválečném období).

2) Teď se podívejme na člověka, který začne podnikat nebo si firmu prostě koupí, pouze proto že očekává vyšší zisky, než byla kupní cena. Nic víc, nic míň. Zaměstnanci jsou pro něj chodící nákladové položky. Zákazníci jsou fajn, ale pouze dokud kupují zboží, které jim všemi možnými způsoby cpeme. Nedej Bože aby se objevila například nějaká reklamace nebo požadavek, kvůli kterému by si firma (byť krátkodobě) musela snížit marže. A když přijde krize? V první řadě snížíme platy zaměstnancům a případně najmeme bezpečnostní agenturu, která bude zaměstnance tak pro jistotu kontrolovat (zkušenost jednoho mého rodinného příslušníka). Pak dojde ke snížení kvality, musí se prostě šetřit. Pokud nepomůže ani to, jednoduše propustíme část zaměstnanců, a ti zbývající budou dělat práci i za ně. Ještě je tu možnost přesunout výrobu třeba do Asie. Nebo firmu zase prodat či vyhlásit bankrot. Holt jsem se spletl a koupil špatnou firmu. Ještě že mám naspořené peníze a můžu zkusit své štěstí znovu.

Na těchto dvou extrémních případech chci ukázat důležitost vztahu mezi vlastníkem podniku a podnikem (tedy především lidmi). Mnozí lidé spatřují příčinu takto pokřiveného vztahu v období privatizace, kdy jsme prodali naše nejlepší podniky jednoduše do rukou těch, kteří na to měli peníze. S tímto tvrzením částečně souhlasím, ale ještě větší zlo pro mě představuje znárodnění majetku po druhé světové válce, kdy byly vztahy mezi podniky a jejich vlastníky trvale přerušeny. To je příčina, proč se naše nejvýznamnější podniky po Sametové revoluci dostaly do cizích rukou (buď to investorů, jejichž primárním cílem bylo většinou rychle vydělat peníze, nebo potomků původních vlastníků majetku, kteří k němu však již zdaleka neměli takový vztah jako jejich předkové – konkrétně zde vidím důvod úpadku našeho zemědělství na venkově).

Nyní zpátky do přítomnosti. Žijeme v globalizovaném světě, kde zůstává stále méně podniků rodinným majetkem spjatým se zakladatelem. Zejména u velkých podniků je to v době hyperkonkurence velice obtížné, ne-li přímo nemožné. Opustili jsme baťovský styl podnikání i myšlení (tomu bych se rád věnoval v budoucím článku) a přestali hrát naši hru. Zejména velké podniky hrají hru, ve které v současné době mají vedoucí postavení země s nízkými mzdovými náklady. Nelze opomenout, že na tom máme svůj podíl také my, spotřebitelé. Podpora domácích výrobců u nás není příliš populární. A proto můžeme (alespoň některé výrobky) koupit levně. Ale na kvalitu se raději neptejte.

Co se týče budoucnosti, očekávám že většina našich tradičních firem bude automatizovat a také dost možná převádět menší či větší část výroby do levnějších zemí, tak jak to budou požadovat jejich majitelé. Mnoho výrobků již nebude tím, na co jsme byli zvyklí. Na druhou stranu, není třeba vidět všechno jenom černě. V našem národě se vždy našli lidé vynalézaví (např. i dnes máme špičkové vědce na světové úrovni). Věřím, že se budou postupně objevovat podniky nové (příklad ze současnosti: firma Linet, zabývající se výrobou nemocničních lůžek, která je světově známá). Naději vkládám také do menších firem a živnostníků, u kterých je vztah majitele a podniku stále funkční. Co se výroby týče, je nyní prakticky nemožné, aby náš stát byl totálně soběstačný ve všech oborech. Pokud jsou však dovážené výrobky v odpovídající kvalitě za odpovídající cenu a zároveň také vyvážíme naše výrobky do světa, nevidím v dovozu problém. Právě naopak, mezinárodní obchod je ten nejjistější prostředek proti válečným konfliktům, na které doplácí obyvatelstvo všech válčících zemí.

Na závěr bych rád zdůraznil, že osud naší ekonomiky máme v rukou všichni. Ne každý z nás je sice podnikatelem, ale všichni jsme spotřebiteli a zákazníky. Nezapomínejme na to, prosím.

Odkazy k tématu:

– Firma ETA končí s výrobou v Hlinsku:

http://byznys.ihned.cz/c1-54395290-eta-konci-s-vyrobou-v-hlinsku-do-konce-ledna-propusti-tretinu-zamestnancu

– Díl pořadu Ta naše povaha česká, zaměřený na tradiční české značky: 

http://www.ceskatelevize.cz/porady/1100627928-ta-nase-povaha-ceska/412235100011004-stara-dobra-znacka/

– Webové stránky, zabývající se pracovními podmínkami v rozvojových zemích:

http://www.svetvnakupnimkosiku.cz

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

1 komentář u „Ekonomický výhled ČR mýma očima

Napsat komentář: J. Biernát Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..