Filmové umění Stanleyho Kubricka, část 1

Stanley KubrickJednou z nejvíce fascinujících osobností světa filmu je bezpochyby americký režisér, snílek a vizionář Stanley Kubrick. V této sérii článků se budeme zabývat zejména jeho tvorbou v letech 1968 – 1999, ohraničenou dvěma mezníky: sci-fi 2001: Vesmírná odysea (právě tomuto filmu bude věnována samostatná část) a psychologickým snímkem Eyes Wide Shut, kterým původem newyorský génius ukončil svou filmovou a životní pouť. Článek se opírá především o Kubrickův životopis na stránkách Česko-Slovenské filmové databáze, dále o komentáře diváků k jednotlivým snímkům a v neposlední řadě o analýzy Roba Agera. Považuji za vhodné upozornit, že není možné vyhnout se vyzrazování zápletky filmů, která je zmiňována souběžně s výkladem symbolů a alegorií.

Stanley Kubrick se narodil 26. července 1928 na Manhattanu v New Yorku. Od puberty se věnoval fotografování a jeho obrázky byly vydávány v časopisu Look. Jeho první filmové pokusy jsou datovány do počátku 50. let a v roce 1953 natočil svůj debutový snímek Strach a touha. V letech 1955 a 1956 následovaly krimi Vrahův polibek a Zabíjení. K tématu války se Kubrick vrátil roku 1957 ve filmu Stezky slávy s Kirkem Douglasem v hlavní roli. Byl to také Kirk Douglas, kdo Kubricka přiměl převzít režii rozdělaného historického filmu Spartakus (1960), který byl Akademií oceněn čtyřmi Oskary (kamera, herec ve vedlejší roli, výprava a kostýmy). Následoval snímek Lolita (1962), který je adaptací známého Nabokovova románu a který se dotýká problémů sexuality. O dva roky později režíroval Kubrick úspěšnou komedii z prostředí studené války s podivným názvem Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu. Po jeho premiéře začal s autorem sci-fi Arthurem C. Clarkem spolupracovat na snímku, který se stal průlomem ve vědecko-fantastické kinematografii a který se zařadil po bok Langovy slavné Metropolis.

2001: Vesmírná odysea (1968)

konjunkce - nad Měsícem vychází Země a nad ní Slunce

Konjunkce Měsíce, Země a Slunce v úvodní sekvenci filmu

Za námět (podle mého názoru) nejúžasnějšího filmu všech dob (zdaleka ne pouze v rámci sci-fi) posloužila Kubrickovi Clarkova starší povídka “Hlídka”, která nastiňuje myšlenku pozorování dění na Zemi mimozemskými civilizacemi pomocí průzračných pyramidových objektů. Námět byl pro účely 2001 značně rozšířen, z pyramidy se stal tajuplný černý monolit a jeho funkce byly pozměněny. Po premiéře filmu vydal Clarke také stejnojmennou knihu, která pomáhá lépe uchopit některé složitější pasáže.

Děj 2001 plyne nesmírně pomalu a dialogové scény zabírají asi 40 minut z více než dvouhodinové stopáže, čímž se Vesmírná odysea stává spíše audiovizuálním zážitkem než dramatickou akcí nabitým filmem. Akce je zde vskutku poskrovnu – a přesto se napětí v některých scénách dá krájet a divák se přistihne, jak se zatajeným dechem sleduje zdánlivě banální scénu výměny řídicí jednotky antény vesmírné lodi.

Hovoříme-li o technické stránce stránce filmu, nelze nezmínit naprosto úžasnou práci s modely vesmírných stanic, fascinující hrátky s beztížným stavem a centrifugami a neuvěřitelně realisticky vyobrazenými scenériemi ať už z měsíčního povrchu nebo z letu k Jupiteru chladným, temným a hlavně tichým vesmírem (v Kubrickově vizi se jako v jednom z mála sci-fi nešíří vakuem zvuk). Na rok 1968 se jedná o vskutku převratnou práci, kterou pozdější akční sci-fi doplnily pouze o nestatickou kameru a digitální efekty, mnohdy ke škodě sobě samým. Další nedílnou složkou 2001 je hudba, kterou si Kubrick jako jeden z prvních režisérů vypůjčil od klasiků vážné hudby. Za ústřední téma posloužila úvodní část symfonické básně Richarda Strausse Tak pravil Zarathuštra, která ve spojení s obrazem vyvolává mrazení v zádech. Dále použil Kubrick valčíku Na krásném, modrém Dunaji Straussova jmenovce Johanna, který doplňuje jednu z nejcharakterističtějších scén filmu – balet raketoplánu, orbitální stanice a jaderných zbraní na oběžné dráze. Třetí významnou skladbou použitou ve filmu je psychotické Rekviem Györgye Ligetiho, které zaznívá při scénách s tajemným monolitem a závěrečném průletu hvězdnou branou.

orbitální stanice

Orbitální stanice na oběžné dráze kolem Země

Přestože Stanley Kubrick a Arthur C. Clarke zamýšleli především vyvolat u diváků nevšední audiovizuální prožitek, film je vnímán spíše jako poselství o vývoji člověka. Po úvodní tříminutové pasáži, kdy divák zírá na černé plátno či obrazovku za tónů Ligetiho psychedelické hudby a kdy se zdánlivě nic neděje, přichází úvodní titulky se Zarathuštrou a výjevem, kdy nad Měsícem vychází Země a nad Zemi se dere Slunce. Poté se ocitáme v pravěké Africe, kde skupina lidoopů bojuje o přežití. Jednoho rána naleznou lidoopi ve skalní pustině podivný monolit a ve zvědavosti se k němu přiblíží. Nejodvážnější z nich se jej dotkne a učiní tak krok, který předurčí vývoj lidské rasy po další miliony let. V následující scéně sedí předchůdce člověka u hromady kostí a jednu z nich sevře do dlaně. Všimne si, že s nástrojem v ruce je snazší rozbíjení ostatních kostí, a postupně v tom získá jistotu. Jedná se o jednu z nejvíce fascinujících scén filmu – člověk (opět za hřímající znělky ze Zarathuštry) se poprvé chopí zbraně, první zvíře padne za oběť jako lidská potrava. Lidé se již nemusejí o svou existenci obávat – s primitivními nástroji jsou schopni opatřit si živobytí. O něco později ale prvním lidem dojde, že zbraň může sloužit nejen jako nástroj pro získávání potravy, ale i jako prostředek k likvidaci konkurence. Tak se stane, že tlupa lidoopů napadne jinou a jednoho z jejich příslušníků umlátí kostmi k smrti. Poražení jsou na útěku a vítěz-lidoop za triumfálního zavřísknutí vyhazuje kost do vzduchu. Jediným střihem se kost promění v jadernou hlavici kroužící kolem Země, čímž je vytvořeno pojítko mezi pravěkou minulostí a budoucností – z kostí a primitivních nástrojů na zabíjení se staly zbraně schopné ohrozit značnou část povrchu Země. Tak končí úvodní asi patnáctiminutová část s názvem “Na úsvitu lidstva”, jejíž poselství je poměrně dobře čitelné – inteligence není něco, co by se v předchůdci člověka probudilo samo od sebe. Inteligence nám byla dána kýmsi shora prostřednictvím černého monolitu. Kdo je “tím shora”, je na divákovi. Clark s Kubrickem nabízejí myšlenku zásahu mimozemských civilizací, nábožensky orientovaní čtenáři si ale mohou pomoct ideou božího působení. Podstatné je, že člověk “daru z nebes” začal užívat po svém a během čtyř milionů let dosáhl ničitelských schopností neuvěřitelného rozsahu.

Druhá část (nemá žádný explicitně uvedený název) představuje svět na přelomu tisíciletí, jak si jej v šedesátých letech představovali Clarke s Kubrickem. Člověk létá na Měsíc a snad i k Marsu, používá videofony a kolem Země krouží vesmírné stanice s umělou gravitací vytvářenou odstředivou silou. Průvodcem po tomto světě je divákovi dr. Heywood Floyd, který letí na Měsíc prověřit objev černého monolitu, který tam vykopali američtí vědci. Když se astronauté monolitu dotknou, vyšle signál k Jupiteru. Nezdá se, že by tato druhá část nesla nějakou zvláštní symboliku, nicméně podle analýzy na stránkách Kubrick2001 můžeme tuto část chápat jako symbol toho, jak člověk ve vesmíru ještě nedokonale ovládá své prostředky. Zvláštní je také, že teprve v této části, zhruba 25 minut od začátku filmu, je pronesena první věta.

HAL 9000

Oko palubního počítače HAL 9000

Třetí část s názvem “O 18 měsíců později – výprava k Jupiteru” se odehrává v roce 2001. Zde přichází ke slovu jedno z ústředních témat filmu – souboj člověka s jeho nástroji, které se staly tak dokonalými, že mohou člověka úplně nahradit. Úlohu “zlého” zde představuje palubní počítač HAL 9000, který má pod palcem veškeré systémy lodi Discovery 1, ve které byla pětičlenná posádka vyslána (za pro ní neznámým účelem) k Jupiteru. Technikům se podařilo vyvinout dokonalý počítač, který dokáže jednat na úrovni emocí a nutí diváka přemýšlet, zda je i stroj schopen cítit. Konflikt v HALově vědomí, způsobený příkazem utajit astronautům účel mise a zároveň učinit vše pro její zdárný průběh, zapříčiní, že HAL začne zmatkovat. Že je s počítačem něco v nepořádku, dojde astronautům ve chvíli, kdy mylně označí řídicí jednotku antény lodi za vadnou. Pozorní diváci si ale všimnou chyby, které se HAL dopustí již při zhodnocení šachové partie s jedním z astronautů. Frank Poole a David Bowman (ostatní členové posádky jsou v hibernaci) jsou HALovým nezvyklým chováním znepokojeni, a proto se mimo dosah jeho mikrofonů dohodnou, že odpojí jeho vyšší okruhy.

Následuje “Intermezzo” – stejně jako na samotném začátku filmu je divák vystaven tříminutovém pohledu na černou obrazovku. Jen málo diváků si uvědomuje, že se po celou dobu vlastně nedívá na nic jiného než na černý monolit, položený vodorovně. K této interpretaci mě přivedla vydařená analýza Roba Agera. Když se obraz vyjasní, ocitáme se opět na lodi Discovery 1. Pool a Bowman nevědí, že HAL je schopen odezírat ze rtů, a tudíž vlastně vyslechnout jejich rozhovor, a tak se stane, že HAL ve strachu z odpojení, a tedy smrti a vlastní neexistence, zabije Poola při výstupu do otevřeného kosmu, Bowmana odmítá vpustit zpět do lodi a ostatním hibernovaným astronautům ukončí životní funkce. Bowman (Keir Dullea) se do lodi nakonec dostane skrz pohotovostní vchod a je připraven konečně vyřadit z provozu HALovy vyšší myšlenkové okruhy. Samotná scéna vyřazování jednotlivých okruhů patří k nejvypjatějším momentům filmu a je jednou z nejkultovnějších scén “úmrtí” v dějinách filmového průmyslu. HAL Bowmana prosí, aby jej neodpojoval, a sděluje, že mu vlivem vysouvání operačních panelů slábne mysl. Teprve po eliminaci HALa se Bowman konečně dozví skutečný účel výpravy – prozkoumat planetu Jupiter, kam mířil signál z monolitu nalezeného na Měsíci. Myšlenka části s HALem tedy spočívá v boji člověka proti svým vlastním nástrojům. Člověk dokáže vyrobit takové nástroje, které jsou schopny jeho samého zlikvidovat. Zároveň vyvstává otázka, zda má člověk právo zabíjet něco, co projevuje strach ze smrti. HAL vlastně neudělal nic jiného, než že se snažil zachránit si život, když se dozvěděl, jaký osud mu astronauté přichystali. Vždyť chování člověka se přece od chování HALova nijak podstatně neliší… Za zmínku rovněž stojí podivná náhoda související s pojmenováním počítače. Pokud posunete písmena HAL v abecedě, získáte IBM. Někteří diváci tvrdí, že počítač měl původně skutečně nést zkratku IBM, ale společnost nechtěla být spojována s fatální poruchou, ke které ve filmu dojde. Kubrick s Clarkem sice uvedli, že HAL je zkratkou “heuristicko-algoritmický”, nicméně určité podezření zůstalo, zvlášť, když na jiných místech filmu je zcela evidentně vyobrazeno logo IBM.

Hvězdná brána

Průlet hvězdnou branou

Poslední část nese název “K Jupiteru a za hranice nekonečna”. Bowman se s Discovery 1 konečně dostává k Jupiteru a mezi jeho měsíci spatří volně se pohybující obrovský monolit. Vydá se na jeho průzkum a vodorovně orientovaný monolit zapadne do konjunkce Jupiterových měsíců, čímž se na plátně objevuje tvar kříže – symbol obětování, ke kterému v nejbližších minutách dojde. Pak je Bowman pohlcen monolitem a vstupuje do hvězdné brány. Víří kolem něj spektra barev, spatří mnoho výjevů z vesmíru, které lze rozličně interpretovat – jako symboly rozšiřujícího vědomí, spermie oplodňující vajíčko… Po průletu časoprostorem se Bowman ocitne v podivném hotelovém pokoji zařízeném v klasicistním stylu. Zde dochází k jevu, který řadě diváků po desetiletí mátl hlavy – Bowman spatří své starší já, jak v pokoji vykonává nějakou činnost, toto já pak spatří ještě starší já a tak dále. Nakonec je Bowman proměněn v hvězdné dítě, které je další fází ve vývoji lidského druhu a které je představováno energetickým polem ve tvaru novorozence. Tato proměna se děje za asistence stejných mimozemských sil, které před čtyřmi miliony let obdařily člověka inteligencí. Mimozemšťané však nejsou v průběhu snímku ani jednou vidět. K vysvětlení přispívá Clarkova kniha: Mimozemská rasa během dlouhých věků natolik zdokonalila způsob svého bytí, že se již obešla bez tělesných schránek a přesouvala se pouze jako myšlenky. To je také podstatou evoluce vůbec – stále zbavování se hmotné stránky světa. Bowman se jako hvězdné dítě nakonec vrací k Zemi a film končí záběrem na něj, jak z oběžné dráhy shlíží na modrou planetu. V knižním vydání navíc zlikviduje jaderné zbraně rozmístěné kolem ní.

hvězdné dítě shlíží na Zemi

Ústředním motivem filmu je tedy evoluce – vývoj lidské rasy, který počíná uchopením nástroje a končí neznámo jak. Hvězdné dítě je pouze přechodným stádiem k dalším a dalším způsobům lidské existence. Látku pro film si Stanley Kubrick vypůjčil od německého filozofa Friedricha Nietzsche – právě jeho idea nadčlověka se kryje se závěrečným příchodem hvězdného dítěte. Nezapomeňme ani na ústřední hudební motiv – Straussova symfonická báseň Tak pravil Zarathuštra je právě zhudebněním stejnojmenného Nietzscheho filozofického spisu. Zatímco vliv Friedricha Nietzsche je ve filmu dost dobře patrný, pokud zapřemýšlíme, nalezneme v něm i vliv Immanuela Kanta. Tento německý idealista vydal v roce 1781 knihu s názvem Kritika čistého rozumu, ve které se zamýšlí nad možnostmi lidské zkušenosti a poznání. Člověk je při svém vnímání světa odkázán na čas a prostor jako formy názoru, skrz které vnímá skutečnost. Dále Kant zmiňuje antinomie a ideály čistého rozumu, což jsou jakési předměty metafyziky, které nelze uchopit lidským rozumem. Za odkaz na Kantovu filozofii můžeme chápat výjevy z hotelového pokoje, které divák nemůže nijak racionálně uchopit, neboť odkazují na sféry nezpracovatelné rozumem. Kant nevyloučil, že mohou existovat bytosti, které vnímají realitu zcela odlišným způsobem a které mohou prostor a čas ovládat. Takovými bytostmi mohou být dost dobře mimozemšťané, v jejichž kuchyni se Bowman na konci filmu ocitl. Druhou možností, jak chápat tuto matoucí scénu, je vysvětlit si Bowmanovo neustálé spatřování sebe sama jako alegorii toho, že člověk ve své tělesnosti neustále čelí produktům své činnosti a tudíž i sám sobě. Dalšími tématy prostupujícími 2001 je existenciální osamělost a čelení něčemu, co člověka přesahuje. Pohled Davida Bowmana na obrazovku po eliminaci HALa, který je zachycen i na plakátu filmu, směřuje mírně vzhůru, a v očích se mu odráží úžas. Nad člověkem je cosi, co on nechápe.

Co říci závěrem? Filmový svět po 2001: Vesmírné odyseji nebude takový, jaký byl před ní. Kubrickovo dílo je i po více než čtyřiceti letech stále inspirativní – některé prvky z něj převzal například Duncan Jones pro své loňské sci-fi Moon. V 60. letech se jednalo o technický zázrak a jeho myšlenkové poselství nebylo dosud překonáno. V době uvedení navštěvovali film v hojném počtu příslušníci hnutí hippies, kteří hledali extázi v psychedelické scéně průletu časoprostorem. Její grafické ztvárnění mohlo ještě před několika lety konkurovat vizualizacím pro současné přehrávače médií. Lze vpravdě říci, že Kubrickův legendární snímek nestárne a plným právem se řadí po bok nejvýznamnějším dílům světové filmografie. Navíc předznamenal pozdější charakteristiku filmů Stanleyho Kubricka – zdánlivě povrchní děj je prošpikován odkazy na kulturní schémata, náboženství a myšlenky humanitních myslitelů. Žádný Kubrickův snímek se od té doby neobejde bez podprahových odkazů, alegorií a repetitivních prvků, jak ostatně ještě uvidíme. Stejně tak je Vesmírná odysea jedinečná ve spojení vážné hudby a obrazu. Prakticky všechny Kubrickovy filmy pozdější éry si vypůjčují hudební složku od klasiků vážné hudby.

Konec 1. části.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..