Godfrey Reggio a Philip Glass aneb Když se řekne “Qatsi”

V roce 1983 způsobil značný rozruch film Koyaanisqatsi tehdy neznámého režiséra Godfreye Reggia. Koyaanisqatsi, někdy uváděno s podtitulem “Life out of Balance”, je jakousi koláží, která formou nekomentovaných obrazů z různých částí světa podává výklad o jeho současném stavu. Na úspěchu filmu se významně podepsala též minimalistická hudba Philipa Glasse, která netvoří pouze doprovodnou složku, ale je zde postavena na úroveň obrazu, s nímž se ocitá v jednotě. Spolu tak zprostředkovávají divákovi nevšední audiovizuální zážitek.

Název Koyaanisqatsi pochází z jazyka severoamerického kmene Hopi a znamená “život vyvedený z rovnováhy”. Film podává prostřednictvím výjevů z různých částí světa obraz o stavu planety, přičemž největší prostor je věnován civilizaci severní polokoule. Reggio není nezaujatým vypravěčem a civilizace je zde vylíčena poměrně pesimistickým a kritickým způsobem.

Po úvodních záběrech neživé přírody, které doprovází Glassova zhudebněná deprese s mužskými sbory zpívajícími název a ústřední myšlenku filmu, přicházejí snímky těžby, regulace toků, zemědělské a průmyslové činnosti, nekončících řad tanků, explozí bomb a válečných letounů. Pustiny, které má divák možnost spatřit v úvodu filmu, si ve svém světě sám vytváří. Nejen válkou a expanzí, ale také trvalým aktem výstavby a destrukce. Scény plánovaných demolic budov za Glassova minimalistického běsnění patří k nejefektivnějším momentům filmu.

Vrcholem Koyaanisqatsi a audiovizuálním překladem tohoto hopijského pojmu je pak více než dvacetiminutová sekvence “The Grid”, která vyobrazuje život moderního člověka ve městě. Prakticky celá sekvence je prezentována ve zrychlených záběrech, které akcentují způsob existence naší civilizace. Rychleji a co nejvíce – styl života, který jsme si osvojili někdy v devatenáctém století a kterého se nemůžeme zbavit – právě naopak. Ještě rychleji a pokud možno co nejvíce. V sekvenci je věnována velká pozornost pásové výrobě a masové produkci. Párky se na běžící lince pěkně rovnají a připravují na rozvoz. Dělníci v automobilce montují součásti do nových bouráků. To vše znova, neustále, pořád dokola a stejně a za fantastického Glassova hudebního doprovodu, jehož kolovrátkovost a až groteskní monotónnost nechává této absurditě vyniknout v plné kráse. Jedněmi z ústředních témat filmu jsou totální uniformizace a odlidštění, k nimž prostřednictvím “zcivilizování” lidstva došlo.

Koyaanisqatsi končí záběry hořící rakety po neúspěšném startu, čímž se Reggio divákovi jakoby snaží naznačit, že dokud si člověk nezjedná pořádek na Zemi, nemůže počítat s tím, že se podívá ke hvězdám – a že tam bude vítán. Následuje výklad názvu filmu a několik hopijských proroctví, která v něm zazněla ve zpívané formě. “Vyrveme-li zemi, co je jí drahé, stvoříme zkázu.” “Až se přiblíží den očisty, obloha bude zapředena pavučinami.” “Jednoho dne možná nebesa vyvrhnou nádobu popela, která spálí zemi, a moře se ocitnou ve varu.” Budeme-li důslední v interpretaci symbolů obsažených ve filmu, nezbývá než přiznat, že do uvedené očisty zřejmě nezbývá mnoho času. Budiž otázkou, zda očista znamená pro lidstvo destrukci, nebo návrat do rovnováhy.

Powaqqatsi bylo jako přímé, avšak konceptuálně odlišné pokračování Koyaanisqatsi uvedeno v roce 1988. Zatímco v Koyaanisqatsi se Reggio zaměřil na život na severní polokouli (respektive na západní civilizaci), v Powaqqatsi je pozornost věnována národům rozvojových zemí. Název je opět převzat z jazyka kmene Hopi a znamená “život stravující jiné životy za účelem svého zachování” (přesto bývá Powaqqatsi uváděno s podditulem “Life in Transformation”).

Film je rozdělen na dvě zcela nesourodé části. Zatímco první polovina se věnuje tradičnímu způsobu života, který si dodnes uchovávají některé kultury třetího světa, polovina druhá se zaměřuje na to, jakým způsobem se mění život těchto kultur vlivem globalizace.

V první části tedy ožívají koláže, ve kterých si obyvatelé Brazílie, Číny, Indie, afrických zemí a jiných krajin obstarávají obživu, užívají volna a udržují své tradice – nikoliv “muzeálním” způsobem, jak to děláme my, ale aktivně. Philip Glass pro tyto sekvence složil tentokrát optimisticky vyznívající hudbu, z níž vyčnívá především vracející se motiv “Anthem”.

Osady na náhorních plošinách, zametená puebla, záběry lidí praktikujících své kulturní zvyklosti – tak vypadá první polovina Powaqqatsi. Jedná se o obraz “necivilizovaného jihu”, který se mně osobně jeví zkreslený. Ne ovšem tolik, abych Reggiovu vizi považoval za vyloženě idealistickou nebo manipulativní. K odvrácené tváři třetího světa se Reggio dostává v druhé polovině filmu. Často prezentovanou výtku o idealizaci nezápadních kultur a poukazování na to, že i národy třetího světa spolu dříve běžně válčily, můžeme vyvrátit tím, že se jedná o připisování kulturních schémat, která jsou vlastní spíše civilizaci naší.

Toto stanovisko není projevem nějakého sebemrskačství, ale reflexí konceptů, ze kterých naše civilizace vychází. Jsou to především dualizmus, tedy “dvojí vidění” světa – rozdělování entit na tělesné či duševní, dobré nebo zlé, dále pak vyčlenění člověka od ostatního živoucího, popřípadě jeho postavení na vrchol biosférické hierarchie, a v neposlední řadě pak lineární pojetí dějin, které má původ v židovsko-křesťanské vizi světa a které získalo zcela nové kontury s příchodem moderny a představou pokroku jako čehosi spásného. V souladu s těmito koncepty získala západní kultura opodstatnění jednak své vlastní expanze (směřování “od někud někam”), a za druhé svého postavení na vrchol pyramidy kulturní vyspělosti. V kulturách třetího světa však k takovýmto obratům nedocházelo. Pojetí dějin je zde většinou cyklické (tedy žádné “spějeme od někud někam”) a člověk se běžně považuje za součást přírodního řádu. Kultury třetího světa byly až do svého kontaktu s kulturou západní prakticky plně vyvinuté a na vrcholu vývoje, pokud tedy lze o nějakém vývoji hovořit.

První část Powaqqatsi je rázně ukončena dlouhým přejezdem nákladního vlaku a změnou hudební nálady. Následuje přesun do urbánního prostředí, kde se tradice střetává s cizorodými prvky. Vzniká tak jakási nesourodá směs. Do třetího světa je vnášen životní styl, který byl do té doby neznámý. Životní prostředí je znečišťováno, lidé pracují ne pro sebe, ale pro mezinárodní korporace, které si v rámci snižování nákladů na výrobu stavějí v chudých zemích své filiálky. Téma “Anthem”, které bylo jakousi hymnou do té doby “svobodných” lidí, se zde objevuje ve zmatených variacích. Tradiční schémata přestávají fungovat. Život se mění. Je spotřebováván jiným životem.

Druhá polovina co do myšlenkové stránky bohatší, po formální stránce však nedokáže tolik upoutat jako optimistická, avšak do jisté míry kýčovitá polovina první. Nachází se zde přesto řada zajímavých momentů – scéna s chlapcem, kterého míjí nákladní auto a zahaluje jej oblakem prachu, a pak dítě, které řídí povoz a mlátí mezky, zatímco opilý otec je neschopný převzít otěže (alespoň takto vyznívá tato scéna na první pohled). Scény jsou fragmentarizovány a jednotlivé příběhy dovypravovány až po mnoha minutách.

Oproti Koyaanisqatsi nevyžaduje Powaqqatsi takové zapojení intelektu. První část lze také pojmout jako oddechovou záležitost, ve které nejsou řešeny žádné složité konflikty a není rozplétána síť civilizačních vztahů.

Třetí díl trilogie, pojmenovaný Naqoyqatsi, se dočkal premiéry až v roce 2002. S ohledem na látku, kterou Godfrey Reggio tentokrát zpracovává, je však velký časový rozestup mezi Powaqqatsi a Naqoyqatsi pochopitelný a snad i vítaný, neboť výsledek je po technické stránce na velmi vysoké úrovni. “Naqoyqatsi” znamená v jazyce kmene Hopi “život jako válka”, Reggio se však válčení a násilí věnuje v závěrečném díle cyklu o stavu lidstva spíše okrajově a až ke konci snímku.

Nejvýraznějším tématem, se kterým Naqoyqatsi pracuje, je rozmach technologií a jejich vliv na člověka. Zvláštní důraz je kladen na technologie počítačové. V souladu s tím, co jsem psal již ve článku Čtyři důsledky technických obrazů, působí počítačové technologie jako nástroj naprosté falzifikace a fabulace reality. Nastává éra nekončící simulace. Nic, co je zobrazováno na obrazovce, není skutečné, a skutečnost, kterou se nám snaží obrazovka zprostředkovat, přestává být reálnou i v reálném světě. Reggio toto prezentuje používáním barevných filtrů a termovizí – prakticky všechny záběry v Naqoyqatsi jsou diváku podávány tímto způsobem. Snad jedinou výjimkou jsou obrazy batolat, která mají symbolizovat nevinnost. Vše ostatní je falešné – předpověď počasí, náčrty, grafy – nebo záměrně vyčištěno do dokonalosti – reklama. Skutečnost se při mediální abstrakci vlivem průchodu přes nesčetná síta kamsi ztratila. Neexistuje adekvátní reprezentace, je pouze prezentace. Realita je určována jedničkami a nulami.

O hudební stránku se postaral opět mág Philip Glass a na soundtracku se tentokrát podílel i cellista Yo-Yo Ma. Přesto hudební složka tentokrát neobsahuje žádné zapamatováníhodné momenty, i když se zde nachází řada zajímavých míst.

Pro Reggiův cyklus se někdy užívá označení “Qatsi trilogie”. Jedná se o příspěvek do debaty o proměnách ve společnosti, které mají dopad na životy všech jedinců. Celá trilogie je inspirativním a dosud nepřekonaným dílem. Doposud jediným filmem, se kterým jsem měl tu čest se setkat a který snese s Qatsi trilogií srovnání, avšak jejích kvalit nedosahuje, je Frickova Baraka – Odysea Země (1992).

Je prakticky nemožné říct, který z trojice Qatsi-filmů lze považovat za nejlepší nebo který nejvíce sedí mému filmovému vkusu, neboť každý z nich se věnuje jinému problému a je zcela odlišně zpracován. Na Koyaanisqatsi se dá vyzvednout především neotřelost projektu a nanesení námětu života v exponované moderní civilizaci. Powaqqatsi naopak vyniká, alespoň zčásti, hřejivým lidstvím tryskajícím z vyobrazení kultur třetího světa. Naqoyqatsi je důležitou připomínkou sevření moderními technologiemi, ve kterém jsme se octli, a jež budeme zakoušet stále více. Bohužel, Qatsi trilogie je pro svou místy horší srozumitelnost (v žádném případě ji nelze vnímat pouze jako sled obrazů spojený s hudbou) překážkou pro její případnou masovou oblibu, a tím pádem i zamyšlení mezi těmi, kteří to potřebují nejvíce – těmi, o kterých Reggio ve svých filmech hovoří.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

1 komentář u „Godfrey Reggio a Philip Glass aneb Když se řekne “Qatsi”

  1. Viděl jsem zatím první díl a audiovizuálně je to úchvatné. Trochu mě mrzí přece jen ta trochu laciná kritika “světa vyvedeného z rovnováhy”. Smutné záběry utrápených a ztracených lidí v rychlém davu je jistě vypovídající, dokonce je to určitě sktečnost mnoha a mnoha lidí, ale přece jen “příliš snadné”. Každopádně to sedí k “enviro diskursu” té doby.

    Taky mi vadí, že je nevyřčeně očekávána nějaká ideální rovnováha. Myslím, že tahle raketa (když použije metaforu z dokumentu/filmu) má svůj význam a snad (snad pravděpodobně) shoří jen její pomocné rakety. Což by byl obraz asi více vypovídající. Když už pesimismus, tak ať má nějaké východisko – a to tady chybí. I když uznám, že ani být nemohlo, neboť by to pošpinilo poetiku díla.

    Nejvíce mě zaujal “pilot před stíhačkou”, to je fascinující záběr a i čísnice či hostestky snažící se udržet úsměv je dechberoucí. Nevím čím to je … asi možná je nezvyk, když je natáčen přímý pohled do kamery.

    Jinak ta simulace nemusí jistě vést k nejisté virtualitě, ale i ke “skutečnosti skutečnější než skutečnost.” Baudrillardova simulakra. Každopádně je fakt, že už jen tyto diskuze tvoří z pojmu “skutečnost” zcela irelevantní pojem – irelevantní oproti významu, který by měl nést. Stejně jako je to s “pravdou” – to je vůbec nudný nemódní pojem … Akorát tak tomu bylo vždy (vždy byla skutečnost a pravdy “jen” sociální konstruktem a existovali umělci, kteří dovedli vysvětlit, že není na lidech závislá), akorát teď to pomalu pluje na povrch a lze se s tím naučit jen žít – nebrat to jako proměnlivý příznak doby, ale důležitý poznatek a stavební kámen.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..