Holocaust a naše doba

V těchto úvahách si přeji navázat na článek Michala Ledwoně Holocaust jako produkt moderního věku a rozvést téma o další autory, kteří kriticky analyzovali nástup totalitarismu, užití metod masového vraždění a obecně klima společnosti vedoucí ke krajní zkušenosti holocaustu. Bude představeno dílo Zygmunta Baumana, Hannah Arendtové a Tzvetana Todorova. K tomu je nutné předložit základní nárys sociologie modernity, která je nezbytná pro pochopení holocaustu a jeho významu pro naši dobu.

Sociologie modernity

Nejdříve k obecným možnostem výzkumu holocaustu. Todorov ukazuje na dva způsoby, jak může být téma holocaustu uzavřeno věcnému poznání  – sakralizací a banalizací. Obojí je připojení jakéhosi dogmatu k tématu, jednou aktu nedotknutelnosti („je neslušné zkoumat a dále rozvíjet utrpení tolika lidí“), po druhé aktu nevážnosti a přehlížení („no a co, staly se horší věci“). Bauman k tomu přidává dvě další hrozby: historizaci – holocaust jako dějinná kuriozita, nebo „šoa“ jako výlučně židovská zkušenost. Všechny tyto nebezpečné tendence směřují k tomu, že je holocaust odtržen od naší současnosti a zapomínáme, že i „naše doba“ stojí na stejném podloží, na kterém proběhl holocaust a nejen to, neboť ústřední myšlenkou Baumanova díla je právě zjištění, že modernita byla pro holocaust nezbytnou podmínkou. Jedná se o zásadní poznání povahy modernity, nikoliv jen její selhání; holocaust je „pravdou o modernitě“, nikoliv její výjimečnou možností.

Modernitou rozumíme určitý stav společnosti zažehnutý revolucí průmyslovou, revolucemi v Americe a Francii, insticionalizací přírodních věd, vznikem státu a jeho odlukou od církve, vymyšlení národa, zavedení byrokracie a práva, vznik institucí – vězení, kasárna, škola, nemocnice, blázinec,…. Navazuje důsledně na osvícenství, které bylo jeho duchovním otcem. Modernita tedy není pouze světonázor, ale také důležitý sociologický pojem popisující specifickou socioekonomickou formaci a dokonce sama stará positivistická sociologie je produktem modernity – vyjadřovala touhu po ovládnutí společnosti, řízení a předpovídání. Do dnešních dnů rozlišujeme mnoho fází, ale pro současný článek vystačíme s nutností rozlišovat fáze dvě. Prvotní fází modernity od počátku 19. století do jeho poloviny může být nazývána jako „omezeně liberální“ a je charakteristická především destrukcí feudalismu, růstem nacionalismu a prvotní akumulací kapitálu. Oním omezením se myslí především to, že strůjcem těchto změn byl výhradně bílý muž a buržoazní třídy. Od poloviny století se postupně vynořuje „organizovaná modernita“, která stabilizuje původní rozvracející potencionál a v ekonomické rovině se rozvíjí služby, zaměstnanecké výhody a sociální stát (vývoj který Karel Marx nepředpokládal). Dochází ke vzniku „těžké modernity“, řečeno s Baumanem, kterou symbolizuje Fordova továrna a jeho výrobní linka (to jsme již ve 20. století).

Německo prošlo touto modernizací později, neboť před jeho sjednocením nebylo možno dosáhnout takového ekonomického rozvoje jako Francii a Velké Británii, kterým to bylo umožněno díky rozvoji  svých kolonií (což je možno chápat jako počátky světového kapitalistického systému). Německo po sjednocení „krví a železem“ zažívá prudkou industrializaci se všemi problémy, které tato prvotní fáze modernity přináší – vykořenění, destabilizace,  stav nejistoty, úzkost, pocit nejisté budoucnosti a nekontrolovatelnosti. Tyto hluboké problémy zůstaly v nevědomí společnosti a po krizích první světové války a ekonomické recese došlo k žízni po jejich utěšení.

Modernita a holocaust (Zygmunt Bauman)

Židům bylo v průběhu 19. století díky zvyšujícím se občanským svobodám dovoleno opouštět svá ghetta. Bauman se domnívá, že právě toto z nich učinilo „nositele změny“ – jakýkoliv pohled na jejich přítomnost ukazoval, že se věci změnily, že se zhroutil tradiční řád, že něco není, tak „jak bylo dříve“. Tento argument překládá především z důvodů, že by bylo by mylné nenávist vůči nim chápat v termínech heterofobie  (strach z odlišného). Právě naopak. Byli až příliš stejní, již nebyli Jiní a za Zdí jako po tisíce let. Toto stigma „moderní doby“ se stalo prokletím v době, kdy tento světonázor zažíval kritické otřesy – ekonomická recese a krize demokracie Výmarské republiky. A právě sekularizační hnutí v rámci moderního judaismu, přijetí německých jmen a opuštění ghett z nich stvořilo ideálního „neviditelného nepřítele“. To bylo konceptualizováno v duchu biologismu jako „fatální vada národa“ do teoretického antisemitismu, jehož příkladným symbolem jsou v Norimberských zákonech uložené propracovaná schémata pokrevních linií a tabulky operující s takovými pojmy jako „tříčtvrtinový Žid“.

Nový biologický vynález semitské rasy a idea světové Třetí říše přinesl jediný možný závěr, jak se takto položenou „židovskou otázkou“. Již nebylo odpovědí přeučení, sociální marginalizace, uzavření a přesun, ale jedině vyhlazovací tábor mohl vyřešit problém „nemocného národa“, který byl předurčen ke světovládě.

Absolutismus biologický doplnil politický totalitarismus a obojí nahradilo zastaralý transcendentální absolutismus náboženský, který dával dříve židům malou naději uniknout skrze křest posvěcenou vodou. Avšak v době železných továren, velkých pecí, byrokratických pyramid bylo již jen nasnadě jakých prostředků bude užito. Jediné zabití Žida, či jiného „biologického nešvaru“, nebylo vraždou a přečin vůči lidské bytosti, ale šlo o řešení o abstraktního teoretického problému, který byl řešen rozumem a za pomocí tabulek a jízdních řádů. Takové byly závěry úvah moderního člověka, člověka, který si vymyslel pro sebe označení homo sapiens, člověk rozumný.

Bauman také představuje jednu z nejúspornějších a nejostřejších definic rasismu, s jakou se lze setkat: „Člověk je, dříve než jedná. Nic, co udělá, nemůže změnit, co je.“ Domnívám se, že je vhodná  z důvodu, že nám neříká, jen jak rasisté uvažují o druhých, ale především jak uvažují o sobě. Tento postulát je totiž především zaměření na své vlastní jednání, tedy, jak z tohoto výroku vyplývá, jednání je legitimizováno subjektivním připojením k nějaké rase – on sám nemůže udělat nic špatně, ať už udělá cokoliv, druhý ať už udělá cokoliv, neudělá nic správně. Ať už dnes existují snahy o rekonceptualizaci rasismu, pak tato stimulující podstata zůstává stejná a tento její prvek by měl být odhalován.

Po druhé světové válce německý sociolog Theodor W. Adorno sepsal studii Autoritativní osobnost, ve které se zajímal (jako takřka všichni významní intelektuálové poválečné Evropy), jak byl vůbec nástup nacismu v Německu možný. Vysvětlení našel ve specifickém psychologickém profilu člověka, který inklinuje k radikálním řešení problémů, poslušnosti a dodržování pravidel. Bauman se ale domnívá, že nešlo o prostou náhodnou akumulaci lidí s tímto profilem „autoritativní osobnosti“ a „maloměšťáckého fašismu“, ale důsledek zažitých vzorců uvažování mnoha lidí, přímý důsledek moderní struktury společnosti, tzn. hodnot, vzorců myšlení, vědění a přístupů k jeho získání.

Moderní masové vraždění je především bez spontánnosti a bylo podmíněno třemi kroky – dehumanizací, rutinizací a autoritou, respektive zbavením vlastní odpovědnosti převedením na vyšší byrokratickou úroveň.   Tento princip je univerzální zbavení odpovědnosti – ti, co rozhodují nejsou přítomni důsledkům rozhodnutí a své jednání legitimizují teoretickými pojmovými systémy („vada národa“) a ti, kteří vykonávají na místě jejich rozhodnutí necítí odpovědnost, neboť pouze plní svoji práci a rozkazy nadřízených. Tento nástroj nabízí každý moderní stát.

Tyto úvahy Zygmunta Baumana lze chápat především jako narušení představy civilizačního vývoje jako jistého překonání barbarství. Ono samo zůstává, ale mění podoby skrze metody myšlení, jež jsou v dané době k dispozici. Moderní civilizace nabízí nástroje, které umožňují překonat i vlastní individuální povahu a názory, které ctíme.

Banalita zla (Hannah Arendtová)

Arendtová sepsala k tématu holocaustu dvě významné studie Eichmann v Jeruzalémě a Původ totalitarismu. První kniha představuje analýzu zápisů z procesu s Adolfem  Eichmannem (tajemník výboru pro konečné řešení), který organizoval infrastrukturu přesunů lidí do koncentračních táborů. Důležitá je především jistota nevinnosti s níž se Eichmann bránil. Sám se necítil zodpovědný za smrt jediného člověka, ač sám organizoval deportace a přesné jízdní řády. Tato jistota nevinnosti byla dána argumenty, že činil pouze svoji práci a fyzicky nikomu neublížil a že proti Židům nikdy necítil zášť. Jistě byl Eichmann pouze výjimečný byrokrat, snad dříve ctižádostivý, pracovitý, který se nezajímal o program NSDAP a nečetl Mein Kampf. Jeho psychologický profil, označený zástupy psychologů jako normální, rozkrývá Arendtová v tom, že byl příliš „normální“. Vyjadřoval se totiž pouze v klišé, hovorových obratech, citátech a úředních frázích: „Když se mu podařilo někdy sestavit vlastní větu, opakoval ji tak dlouho, až z ní klišé vzniklo.“ Jeho svět byl omezen na problémy jeho úřadu a technické záležitosti.

A pro doplnění celého vnitřního problému soudního procesu s Eichmannem a vůbec problém hodnocení holocaustu: „I když se prokurátor snažil dokázat opak, každý mohl vidět, že tento muž není žádné ‚monstrum‘. Naopak, bylo těžké ubránit se podezření, že je to šašek. A protože takové podezření mohlo celý proces zpochybnit a působit nesnesitelně při konfrontaci s utrpením, jež Eichmann a jemu podobní způsobili miliónům lidí, zůstal tento rys jeho osobnosti nepovšimnut a bez komentáře. “

Mezní situace (Tzvetan Todorov)

Problém morálky v mezních situacích lidského života v prostředí koncentračních táborů nelze jednoduše vysvětlit Hobbsovým „homo homini lupus“. Přestože Todorov podává příklady, kdy samotní přeživší k takovému závěru inklinují, jejich samotné jednání v realitě koncentračního tábora, či sovětského gulagu, jejich pesimistickému pohledu odporovalo. Nelze tedy říci, že by hlad a mučení nadobro vyřešili problém lidské morálky, dilematu dobra a zla. Setrvává i v extrémních podmínkách, jen se rozdíly mezi egoismem a altruismem prohlubují a jednání vyostřuje, avšak kategorie a samotný problém je zachován. Tím lze říci, že není žádné jednoduché a jisté univerzální chování všech lidí, ale spíše, že samotné dilema je univerzální a zůstává zachováno i v těch nejvíce extrémních podmínkách ohrožujících život (jistě lze doplnit, že i v těch nejvíce idylických).

Po prokázání základního předpokladu (morální volba existuje i v mezních situacích) se Todorov zaměřuje na problémy diskontinuity („sociální schizofrenie“) a odpovědnosti. Diskontinuitou míní Todorov velké výkyvy v jednání dozorců během velmi krátkého časového úseku. Známé příklady souznění milovníků hudby, dobrých a starostlivých otců a zároveň nemilosrdných dozorců ve vyhlazovacích táborech, dokazuje na schopnost a nutnost oddělovat osobní život od práce. Tito jednotlivci nebyli jakési éterické „zlé bytosti“, stroje neschopné citu, ale často vykazovali extrémní jednání z obou pólů morálky. Tuto schopnost popisuje na metafoře oddělených komor v ponorce, které mají za úkol oddělovat narušené části trupu, aby byla zachována celistvá funkčnost. Němci byli nuceni dosáhnout v tomto oboru skutečného mistrovství.

„Jako první příklad diskontinuity uveďme výňatek ze soukromého deníku Johanna Paula Kremera, který působil v roce 1942 jako lékař v Osvětimi. Dne 5. září si zapíše: ,V poledne jsem přihlížel zvláštní akci v ženském (kárném) táboře – nejstrašlivější hrůza všech hrůz. Hschf. Thilo, vojenský chirurg, měl pravdu, když mi dnes říkal, že tady jsme v anus mundi.‘ Nazítří, 6. září, si poznamenává: ,Dnes vynikající nedělní jídlo: rajská polévka, půlka kuřete s brambory a červeným zelím (20 gramů tuku), moučník a skvělý vanilkový krém.‘ (…) Když si Kremer zapisoval na stránku deníku událostí z 6. září, nemohl se vyhnout pohledu na zápis z předchozího dne, umístěný hned vedle. Jeden si přečetl, připsal k němu druhý: hrůzyplné vraždění, dobrá večeře.“

Poznámka na závěr

Nesmíme na tyto události zapomenout, avšak nesmíme vzpomínat jen ve formě obrázkové encyklopedie a fascinovat se čísli, či se o těchto číslech hádat. Dokonce lze říci, že právě takové diskuze jsou tím, čím přesně holocaust byl – banalizuje se lidské utrpení skrze kalkulace. Je to znovu jednodušším řešením, neboť není v možnostech člověka, aby si vybavil myšlenku o miliónech utrpení, bolestí a tragédií. Jediné, co snad můžeme, je představit si sami sebe zmítání těmito událostmi. A nejen jako oběti, ale také jako přihlížející – není možné říci, zda by člověk obstál, či neobstál. Zda by se v krizovém momentě rozhodl lidsky. Je totiž jisté, že sama situace a samo nastavení poměrů ve společnosti navodily to, že žádné rozhodnutí lidské být nemohlo. A to je nejděsivější zkušenost, že struktura společnosti naprosto zničila možnost být člověkem.

Tzvetan

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..