Horizont

 

Každý, kdo dával pozor v hodinách zeměpisu na základní škole, ví, že horizont (neboli obzor) je pomyslné místo, kde se nebe stýká se zemí. Horizont je díky zakřivení zemského povrchu nejvzdálenějším místem na Zemi, kam lidské oko dohlédne, a kamkoliv se v otevřené krajině postavíme, jsme jím zcela obklopeni.

Horizont je vskutku zvláštním místem. Vždy, když se mu pokusíme přiblížit, začne nám unikat. Přeneseme-li obzor do metaforické roviny, získáme velice příhodnou ilustraci situace člověka ve světě, do kterého byl (řečeno existencialistickými termíny) neodůvodněně vržen. V tomto přirovnání nám může posloužit skladba „Horizon“ z autorské dílny řeckého skladatele Vangelise a britského zpěváka Jona Andersona, která byla vydána v rámci alba Private Collection v roce 1983, kdy Vangelisovo syntezátorové umění dosahovalo vrcholu a spojením s Andersonovým neobvyklým textařským přístupem dalo za vznik více než dvacetiminutové rozsáhlé kompozici s filozofickým přesahem.

Skladba je rozdělena do dvou částí. Podstatná je pro nás spíše část první, která vyniká stabilním rytmem, jenž sám o sobě jakoby evokuje nutnost někam směřovat – k horizontu. Po introdukci v mollové tónině přichází zpívaná pasáž, v níž Anderson shrnuje situaci člověka ve světě, který mu nedává žádný smysl a ve kterém je nucen vytvářet si vlastní opěrné body. Text, jenž máte možnost slyšet ve výše zobrazeném videu, si dovolím přeložit do češtiny. Prosím anglicky mluvící, aby se na mě za můj pokus nehněvali – jedná se o můj první „umělecký“ překlad. Zároveň se omlouvám za nedodržení struktury veršů – nedovoluje mi to redakční systém.

Vprostřed víru zmatení, jenž ochromuje sílu našich myšlenek, se vše zdá být tolik neuvěřitelné. Naše schopnost chybovat – obětovat – osvětlit jako shakespearovská hra. Jak pošetile a opojeni pocitem štěstí se necháváme vést rozumem! Zatímco se naše city vynořují z hlubin, srdce s každým úderem odbíjí neznámou sílu: důvod, smysl pro řád ve světě, který je snad bez řádu. Však jako ve zjevení slyšíme hlas překračující veškerou naši představivost – skvost života, záři klenoucí se nad radostným úsvitem, nad jasnými a požehnanými časy. Božská Síla – Absolutní Síla, nejvyšší dar vědění a prostoru v této kakofonii života. Dojdeme Míru… Vejdi, skutečný Horizonte.

Poslední věta tohoto úseku, několikrát opakovaná, zaznívá již v durové tónině. Druhá část skladby, přerušená několika intermezzy, má romantičtější charakter. K jejímu obsahu viz níže.

Aby se člověk nezbláznil ve světě bez řádu, ve kterém mu unikají všechny hranice, jakmile se k nim začne ubírat, snaží se nalézt takové oblasti, kde by se mu horizonty alespoň přiblížily. Může vstoupit například do horských oblastí, kde se krajina stýká s oblohou podstatně blíže. Na této „nerovné ploše“ cítí člověk daleko větší jistotu. Obzor má téměř na dosah. Ve světě, kam zasel lásku, přátelství, vytvořil nejrůznější teorie vykládající svět od náboženských přes filozofické až po vědecké, se cítí daleko lépe a daří se mu (alespoň zdánlivě) dosahovat vytyčených cílů. I zde se ale stává, že po zdolání nějakého vrcholu se mu naskytne pohled do další otevřené krajiny ukončené novým, vzdáleným horizontem. Veškerá dosavadní snaha padá, člověk může svůj svět jistot začít budovat znovu. Jeho teorie se ukázaly být mylnými, jeho milostný vztah se vyčerpal, dosažení určitého stupně vzdělání mu ukázalo, že stojí jen na prahu vzdělanosti.

Člověk horizontu prakticky nikdy nedosáhne. Je bytostí omezenou svým lidstvím. Jeho cesta k obzoru, k poznání a k naplnění života je věčná. Vangelis s Andersonem přesto jednu možnost dosažení „skutečného Horizontu“ spatřují. Je jím dosažení prostého Ty.

You are the answer in the end.“ Tento verš, který nepotřebuje překlad, je odpovědí na otázku, kam směřuje lidský život. Veškeré snahy končí ve splynutí s Ty. Bohužel se zdá, že pro mnoho lidí jsou tyto „skutečné Horizonty“ vzdálené. Málokdo dokáže nalézt „nerovnou“ plochu, z níž by se mu podařilo dostat k Ty. Zůstává však naděje – na své cestě k Horizontu není samo: „Come, true Horizon.“ Horizont nám přichází naproti. Nedá se ale určit (a o to je celá tato cesta více vzrušující), kdy a kde k setkání dojde.

Poznámka závěrem: Skladba „Horizon“ Jona & Vangelise představuje geniální skloubení božské hudby s dojímavým textem. Toto skloubení posluchače provokuje svou pokorou a přitom naléhavostí, která se projevuje v instrumentální i vokální složce. Při jejím přehrávání mě napadla spojitost s Kubrickovým filmem 2001: Vesmírná odysea, konkrétně se sekvencí průletu hvězdnou branou. I ta je vlastně směřováním k horizontu. Toto spojení hudby s obrazem si dovoluji vřele doporučit.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

1 komentář u „Horizont

  1. Když slyším Vangelise, tak si vždycky vybavím noční siluety Los Angeles z roku 2019 /Blade Runner/ 🙂

    Jinak k horizontu – Niklas Luhmann přesně vystihl problém člověka – “Jakákoliv snaha svět myšlenkově překročit, jej rozšiřuje”.

    Nejsem si jistý, ale užíval i termínu “dvojitý horizont”, ale už nemám ponětí, co tím přesně myslel 😀 Kouknu na to.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.