Idea moderního zla

Stejně jako příchod demokratického státu a myšlenka občansky rovné společnosti mění  hrdinský ideál, tak se  utváří vedle tradičních podob i nové představy o zlu.  V tomto článku se pokusím ukázat, že můžeme přemýšlet o „politizaci zla“ a jeho  transformaci do formy státní moci a „zlého hnutí“. Výklad bude směřovat k popisu dvou ikonických postav populární kultury – Toma Riddla a kancléře Palpatina.

 

 


Čarodějnice a upíři

Představa předmoderního zla byla porušením ortodoxie a prolomení posvátného. Toto prolomení univerzálního řádu se projevuje jako dekadence a nestvůrnost, děsivost z porušení řádu ustanoveného nejvyššími bytostmi. Tyto  prvky samozřejmě zůstávají i v současné kultuře, avšak nejsou chápány jako přímí protivníci dobra. Pohádkové, či hororové zlo je zlo bez příčiny a má především postrašit.

K představě  tradičního zla si můžeme pomoci dílem strukturalistické antropoložky Mary Douglas Purity and Danger, která nachází původ „nečistoty“ v neschopnosti něco umístit do symbolického řádu. Na příklad ukazuje, že původ nečistoty prasete v judaismu může být důsledkem nemožnosti jej zařadit do řádu, neboť je výjimkou mezi sudokopytníky (spolu s také nečistým velbloudem), kteří jsou jinak především přežvýkavci. Zlé, poskvrněné a nečisté splývají v jedno jako narušení univerzálního řádu a jistě nyní snadno vyvodíme původ intuitivního strachu z „nepřirozeného“, jako spojení nespojitelného (kentaur, minotaur, sfinga, chiméra) a hraničních bytostí (had, upír, vlkodlak, duch). Idea nečistoty má také blízko k představě neznámého, něčeho co vniká do naší přítomnosti, ale nemáme o tom dost znalostí.

Takové bylo zlo v tradiční a náboženské společnosti. Nyní se podívejme na zlo zcela opačné – již nikoliv jako porušení řádu, ale jeho absolutní uskutečnění v právě budované „společnosti jednotlivců“.

Noční můry průmyslové společnosti

„Kniha George Orwella 1984 byla v době svého napsání tím nejúplnějším – a kanonickým – inventářem strachů a obav, které pronásledovaly lidi v těžké fázi modernosti.“ O tom, co míní Zygmunt Bauman „těžkou fází modernosti“ se zmíním někdy jindy a pro tento moment postačí představa průmyslové společnosti první poloviny 20.století. Důležité je to, že se jedním z představ zla stává stát a ztráta právě nabyté individuality. Tato dystopie (opak utopie) byla zlem především pro všechny intelektuální elity bez ohledu na politický názor a již není narušením posvátného řádu, ale nastolení dokonale pevného a  sekularizovaného řádu.

Dnes se naštěstí nejedná o děsivou prognózou, ale pouze strašidelnou pohádkou. Dokonce lze říci, že může zavdat pro – jistě ne tak nebezpečné jako pouze zbytečné – „hony na čarodějnice“, tedy „hony na Velké bratry“.

Tom Riddle a Palpatine

Tyto hlavní zlé postavy nejsou jen fyzicky odporné a vychytralé, ale jsou především ideology. Představují novou myšlenku řádu a nový hodnotový žebříček, který má některé skupiny obyvatelstva uvrhnout do otroctví, či je zcela vyhladit. Voldemort a Imperátor jsou čisté prototypy vůdců moderního zla – jednak odporní fyzicky, jednak ideologové. Jeden si přeje celosvětovou vládu kouzelníků, druhý celogalaktickou vládu Sithů. Oba bojují proti demokratickému řádu a snaží se nejen využít otevřeného boje a násilí, ale snaží se o využití stávajícího politického aparátu. Takový univerzální recept na zničení demokracie předkládá v nejelegantnější podobě kancléř Palpatin, který využívá umě vyvolané války a vojenské mobilizace Republiky pro vyšší zajištění bezpečnosti a následné prostředky  – centralizované do jeho postu – využívá k odstranění svých protivníků – militantně náboženského hnutí Jediů, kteří  mají chránit mír a demokracii. Vznik totalitního Impéria z demokratické Republiky je fakticky provedeno pouze postupným hlasováním v Parlamentu pro zajištění větší bezpečnosti.

Nelze dlouze chodit okolo horké kaše a bude nutné vyrovnat se s obligátním přirovnáním těchto  imaginárních padouchů  s jejich historickou obdobou – Adolfem Hitlerem.

Takové nezáživné srovnání, ale aspoň konečně ukáže, jak nevhodné je spojovat okolnosti Druhé světové války s Tolkienovým eposem. Oba zmínění „pánové zla“ jsou viditelně jiní než Sauron, který ještě připadá věku tradičního zla. Proto je nemístné nacházet v Tolkienově adaptaci jakékoliv náznaky „moderního zla“ ve formě protidemokratické a totalizující síly, neboť  zde prostě není obsažena myšlenka demokratického státu a občanství. I hrdinství je zde veskrze tradiční, kdy jde především o volnočasovou zábavu urozených.  Ale i tak nelze jednoduše chápat Imperátora a Voldemorta jako přímé kopie Adolfa Hitlera. Všichni tři jsou stejnou reakcí na představy nenávisti vůči demokratickým a ne-stavovským  hodnotám, ale jejich podoba je spíše logickým důsledkem, než nutností přímého kopírování (i když je zřejmé, odkud autoři těchto postav v jednotlivostech čerpali).

Dnes je obtížné říci, zda je vhodné, když jsou takto protidemokratické síly znázorňovány až v krajní podobě jako „čiré zlo“. Je jisté, že v období před nástupem nacismu, fašismu a komunismu“ taková idea neexistovala a je otázka, zda by něco ovlivnila. Avšak ani dnes se nesmí spojovat s tradiční představou „ošklivosti“ a jako narušení „přirozeného demokratického řádu“. Může-li demokracii něco ohrozit, pak to nebude odporné a nečisté, ale přívětivě a nadějné. Nebude to představovat narušené řádu, ale naopak řád slibovat. Proto je hodnotnější obraz nadějného a pohledného čaroděje Toma Riddla a přímého kancléře Palpatina, protože jsou děsivější než jejich pozdější „zjizvené“ metamorfózy Voldemort a Imperátor.

Avšak  k tomu všemu je nutná pamatovat – ve skutečnosti nejde ani o jediného stratéga za vším ani proti této hrozbě nelze bojovat v hrdinném zápase, ale v „v tichu osobní beznaděje“, jak říká Joseph Campbell.

Potter a Skywalker

Je pozoruhodné, že bezesporu jeden z nejvyspělejších současnsých hrdinů – Nolanův Temný rytíř – není vystaven této formě politizovaného zla, ale renovované představě neřádu – chaosu. Zatímco proti modernímu zlu v podobě politických hnutí Voldemorta a Imperátora se zdvíhá jediný hrdina, který sleduje osnovu nejtradičnější monomýtu (viz Ideál moderního hrdiny I) a nakonec vítězí, neboť prostě „miluje a je milován“: Luke Skywalker probouzí ve svém otci soucit; hrdinství Harryho Pottera je založeno prakticky výlučně na „staré magii“ – lásce. Na rozdíl od těchto kousků Temný rytíř pokazí finální plán svého úhlavního nepřítele-Jokera tím, že zalže a manipuluje, tedy že se zcela neočekávaně nezachová jako „hrdina“, neboť „pravda někdy nestačí“.

————————————

Ve výčtu „zla“ nebyl zahrnut strach konspirace, který je dnes velmi aktuální. Konspirační teorie představují zajímavou kombinaci mezi „zatajeným věděním“, „experimenty“ , „politizovaným zlem“ a „strachem z Velkého bratra.

Myšlenka, že „pravda někdy nestačí; někdy si lidé zaslouží být za svou víru odměnění“ bude kriticky analyzována v seriálu o moderním hrdinství věnovanému výlučně Temnému rytíři.  V tomto seriálu bude také dán prostor hraničním hrdinům, jako je Jidáš Iškariotský, Sméagol a Severus Snape.

Na zcela jiné úrovni se pohybuje představa zla a dobra v díle Hayao Miyazakiho, jak jsem se pokoušel ukázat v tomto článku: Miyazakiho ideál hrdiny.

 

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..