Interpretace kultury aneb Cultura nebo natura?

Interpretace kultury aneb cultura nebo natura?

Jak dnes přemýšlíme o kultuře? Přemýšlíme o ní vůbec nebo se pomalu stává jen politickým sloganem? Co se stane, když se „vyprázdní“ kultura? Na tyto obtížné otázky se nesnažím najít přímou odpověď a odhalit skutečnost, ale pouze poukázat na cesty, kam nás jednotlivé odpovědi  na toto téma mohou zavést.

Prostor můžeme chápat dvojím způsobem – buďto je to prostor pro člověka, nutný péče a aktivních zásahů nebo je to prostor přirozený, tedy žijící sám o sobě a nutný ochrany ve své původní podobě. Aktivita je v takovém případě směřována k segregaci, zapouzdření prostoru a k utvoření seznamu norem, jejichž porušení je sankcionováno. Takový prostor je od člověka oddělen.

Toto rozdělení můžeme odhalit i v samotné etymologii pojmů kultura a příroda. Český pojem kultura stojí na verbu colló (pěstovat), substantivem cultura pak označovali obyvatelé Římské říše zemědělsky udržovanou krajinu. V protikladu ke cultura se ustanovil pojem natura, pramenící z pojmu nasco (rodit se) a je chápán jako přirozeno, příroda. Vidíme zde čistou dichotomii, s jakou člověk může chápat hmatatelný Svět, tak i nehmatatelné ideály. Jak přírodu můžeme brát jako prostředí pro člověka, či od člověka, tak i samotnou kulturu takto dělíme. Lépe řečeno, je důležité se ptát, zda dnes chápeme kulturu jako cultura – něco výjimečného a nutného pěstování, nebo natura – něco přirozeného a nutného ochrany? Chceme dnes kulturu poznávat a tvořit nebo ustálit a chránit?

Tato otázka se ostře rýsuje v kontextu dnešních debat o „ochraně evropských hodnot a kultury, před imigrační vlnou z Asie a Afriky“. Bez okolků můžeme říci, že tyto debaty nejčastěji končí emotivním zvoláním, že Evropa má „přirozené kulturní dědictví, které je ohroženo nepůvodními etniky“. Trend je tedy jasný – kultura je chápána jako natura – cokoliv nepůvodního je považováno za hrozbu pro křehký ekosystém a vlastní národní kultura je endemitem nutným ostražité ochrany. Vzpomeneme-li si na to, co je naspáno v prvním odstavci, pak je zřejmé, jakou hrozbou je takový přístup. Lakonicky řečeno, kultura není přírodou, a budeme-li k ní jako k přírodě přistupovat, pak logická eskalace vycházející z odlišné podstaty, povede k jejímu uzavření do chráněných rezervací a budeme trestat „nevhodné chování“, pak nejen, že se ohrozí samotná podstata demokracie, ale sama kultura pomalu uhyne. Evropané dnes nevědomě ohrožují sami sebe, a čím horlivěji se mluví o ochraně kultury, a méně o jejím pěstování či o tom, jak vůbec vypadá, tím více pracujeme na jejím úpadku.

Nemáme se čeho obávat, budeme-li naši kulturu pěstovat. Žádný vliv zvenčí nezničí prožívanou a aktivně pěstovanou kulturu, ba naopak, dodává jí energii a napomáhá rozvoji. Ale v ten okamžik, kdy se stane z kultury pouze politický slogan a převládne pudový protekcionismus, pak s tím padne i naše kultura. Z pěstované zahrady se stane prales lidskosti, té lidskosti bez kultury a demokracie.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Naše doba se štítky Kultura a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.