J.R.R. Tolkien versus postmoderní diskurz

Kdo by neznal Johna Ronalda Reuela Tolkiena? Jméno tohoto pozoruhodného lingvisty, mytologa a především spisovatele se na počátku 21. století začalo v souvislosti s filmovou verzí Pána prstenů znovu skloňovat ve všech pádech. Bezpočtu diváků se nově otevřely brány do zřejmě nejpropracovanějšího legendária, jaké kdy bylo převedeno do písemné podoby. V tomto článku se zamyslíme nad tím, jakou optikou lze Tolkienova díla vnímat v postmoderní době. Neodpustíme si ani krátkou charakteristiku jeho děl.

Tolkienovo legendárium zachycují především tři významné tituly – Hobit (1937), Pán prstenů (1954) a Silmarillion (1977). Hobit je považován spíše za dětskou četbu, jejíž látka byla později rozpracována a komplikována v mnohem obsáhlejším Pánu prstenů. Hobit líčí příběh Bilba Pytlíka, který se s čarodějem Gandalfem a třinácti trpaslíky vydává na výpravu k Osamělé hoře dobýt zpět trpasličí poklad. Nejedná se však zdaleka o první nárys světa Středozemě, kde se Tolkienovy romány odehrávají. Již v roce 1917 sepsal Tolkien svůj “Pád Gondolinu”, který dějově předchází Hobitovi asi o 6 500 let. V Hobitovi se objevuje několik narážek právě na padlé město Gondolin a kontext, do kterého byl příběh zasazen. Látka z takzvaného Prvního věku, která byla později publikována po Tolkienově smrti jako Silmarillion, představuje asi padesát let tvůrčí práce, při které autor zužitkoval své bohaté znalosti severské mytologie a jazykovědné schopnosti. Právě Silmarillion můžeme považovat za ucelenou koncepci světa, jak jej vytvořil J.R.R. Tolkien.

V Silmarillionu je popsán vznik světa prostřednictvím vyslání Nehynoucího plamene do Prázdna Ilúvatarem (= Nejvyšším), zápolení Valar (bohů), pokažení symetrie Ardy (Země), příchod elfů a jejich marný boj s Melkorem, prvním Temným pánem. Naznačen je také budoucí osud světa, kdy se vrátí Melkor a dojde k Poslední bitvě, která skončí triumfem sil dobra a napravením Ardy. Zde je cítit silná inspirace křesťanskou teleologií – dějiny spějí lineárním způsobem k předem určenému cíli. Jedná se o vizi, která provázela evropskou civilizaci prakticky od jejího úsvitu a která vyvrcholila v myšlenkách moderní filozofie. S nástupem postmoderny, notně čerpající z Nietzscheho koncepcí, se vnímání historického vývoje značně proměnilo.

Jádro Silmarillionu představují čtyři příběhy, které se odehrávají v době převahy Melkora nad elfy, kterým odcizil silmarily, nejcennější klenoty naplněné Světlem. Jsou to vyprávění “O Berenovi a Lúthien”, “O Túrinu Turambarovi”, “O Tuorovi a pádu Gondolinu” a “O Eärendilově plavbě a Válce hněvu”. Každý z těchto příběhů je tematicky jinak zaměřen, přesto jsou v těsném spojení. Vesměs se jedná o motivy z evropských legend a tradiční archetypy.

“O Berenovi a Lúthien” je příběhem lásky smrtelného válečníka a dcery elfího krále. Láska, která mezi Berenem a Lúthien vznikla, dokázala překonat temnotu a také smrt. Příběh je vyprávěním o lásce, kterou není možno žádnými prostředky zničit. (Narážka na Berena a Lúthien se objevuje i v Pánovi prstenů, kde o nich s hobity krátce hovoří Aragorn.) “O Túrinu Turambarovi” je nejtragičtější ze všech příběhů Prvního věku. Vypráví o smrtelníku Túrinovi, který následkem kletby působí bolest všude, kam vkročí. Jedná se o příběh individuální zkázy, která přerůstá ve zkázu skupinovou. Příběh narůstá do rozměrů antické tragédie, když Túrin pojme nevědomky za manželku vlastní sestru a po prozření páchá sebevraždu. “O Tuorovi a pádu Gondolinu” naopak pracuje s tématem civilizační zkázy docílené obyčejnou nízkostí a zradou. Poslední příběh, kterým celý Silmarillion vrcholí, popisuje plavbu půlelfa Eärendila, který se vydává na zapovězený Západ prosit Valar o milost a pomoc. Melkor je nakonec smeten hněvem Valar a uzavřen v Prázdnu. Zlo je načas poraženo. Ústředním motivem tohoto příběhu je odpuštění a vykoupení.

Zkoumáme-li prvky, jimiž se Tolkienův svět vyznačuje, tedy lineární vývoj směřující od dokonalosti přes zkázu ke spáse, objektivitu dobra pocházející od bohů a skrz ně od Jediného a hierarchizaci stvoření, která v Ardě žijí, můžeme jej s klidným svědomím přirovnat ke křesťanské vizi. Dále můžeme s jistou dávkou opatrnosti dodat, že Tolkienův svět je eurocentrický. Jeho příběhy se sice neodehrávají na planetě Zemi (respektive odehrávají, avšak v alternativní formě jejího bytí), nicméně je zde značný důraz kladen na vymezování pozic, které dané národy zaujímají jak v horizontálním rozvrstvení (protiklad “dobrého a světlého” Západu a “barbarského a temného” Východu), tak v rozvrstvení vertikálním.

V druhém díle trilogie Pána prstenů, ve Dvou věžích, říká Frodovi kapitán Faramir: “Tak totiž řadíme lid v naší učenosti: jsou nazýváni Vysokorodí neboli Muži ze Západu, kteří byli Númenorejci; Prostřední lidé, muži Soumraku, jako jsou Rohirové a jejich příbuzní, kteří dosud sídlí daleko na Severu; a Divocí lidé, muži Tmy.” Myšlenka kulturní nadřazenosti (zbavme pro tuto chvíli tento termín jeho negativních konotací – J.R.R. Tolkien nebyl rasista, xenofob ani elitář, byť byl příznivcem Francova režimu, protože nemohl komunistům odpustit ničení španělských kostelů) je oprávněna samotnou Tolkienovou vizí. Západ je považován za božský, neboť zde sídlí Valar, bohové, strážci světa, a dobro je objektivně dáno Stvořením. Zlo je odvozeno od dobra, je jeho překroucením a zmrzačením. Melkor vytvořil skřety jako napodobeninu elfů a zkazil srdce prvních lidí, když na ně svými lžemi uvalil strach ze smrti, která měla být požehnáním: “Ale lidští synové umírají doopravdy a opouštějí svět, proto jsou nazváni Hosty nebo Cizinci. Jejich osudem je smrt, Ilúvatarův [= Nejvyššího] dar, který jim v únavě Času budou závidět i mocnosti. Melkor však na ni vrhl stín a zaměnil ji s tmou, vytvořil z dobra zlo, z naděje strach.” Lidé se poprvé probudili na východě Středozemě a první, co spatřili, byl západ Slunce. Od té doby je jejich srdce puzeno touhou ubírat se k Západu. Ti, kteří později nebyli zkaženi Melkorem, se na Západ skutečně odebrali a pomáhali elfům v jejich boji proti zlu. Východňané, kteří propadli temnotě, později v ději Silmarillionu i Pána prstenů sehráli důležitou úlohu jako Melkorovi, popřípadě Sauronovi spojenci.

Tím, že západní společnost upustila od tradičního a moderního diskurzu, podemlela své vznešené základy. Jean-François Lyotard, francouzský postmoderní filozof, hovoří ve svém spisu La Condition Postmoderne o takzvaném “konci velkých vyprávění”, která obhajovala moderní diskurz – myšlenky, že problémy lze řešit prohlubováním vědění, že evropská kultura zaujímá zvláštní postavení, že lze hledat objektivní pravdu, že lze obhájit naše světonázory. Tento “konec velkých vyprávění” zasáhl i koncepci J.R.R. Tolkiena. Jeho vizi již není možno obhájit jinak než zasazením do kontextu, který je však patrně nenávratně pryč. Příběhy o vznešených elfech, mužích Západu, zlých Východňanech a znetvořených skřetech ztratily v postmoderním světě své opodstatnění, protože jejich podklad a zdůvodnění jednoduše ztratily nárok na platnost. Západní společnost najednou vidí, že i Východ přispěl do pokladnice světové kultury nemalým dílem, že ideály demokracie není možno univerzalizovat, že ostatní kultury jsou rovnocenné s kulturou naší. Postmoderní čtenář se při čtení Pána prstenů táže, proč jsou elfové a gondorští rytíři “dobrými” a skřeti s Východňany “zlými”.

V době, kdy se díky svým filmovým adapatacím těšil Tolkien obnovené popularitě, vydal ruský spisovatel Kiril Jeskov knihu Poslední pán Prstenu. V této knize vypráví příběh Války o Prsten z pohledu “druhé strany”. Pro detaily doporučuji přečtení recenze Iva Poledníka, nám postačí několik krátkých charakteristik: Gandalf je intrikánem, Mordor průmyslovou velmocí, která ohrožuje zájmy Bílé rady, Aragorn prahne po gondorské koruně a tak dále. Hrdiny tohoto obskurního románu jsou skřeti, kteří se vydávají zničit kouzelné zrcadlo Paní Galadriel. Knihu jsem nečetl, tudíž nemůžu vynášet soudy o kvalitě. Názory čtenářů se různí od vcelku slušného fantasy až po zhovadilost přiživující se na Tolkienově popularitě. Bez ohledu na to, do jaké míry může být Poslední pán Prstenu pouze kořistnickým produktem, poukazuje tato kniha na zproblematizování tematiky dobra a zla. Stejně jako by sotva vyšla za Tolkienova života, tak by Tolkienovo legendárium dnes těžko upoutalo tolik pozornosti jako dříve. To vše kvůli proměně paradigmat a zrodu postmoderního diskurzu. Čtenáři i dnes hltají příběhy o boji dobra se zlem, žádný z nich však nestojí na evropsko-křesťansko-modernistických základech.

Důkazem zproblematizování vztahů v Tolkienově světě budiž výtky některých současných kritiků, podle kterých je kniha (a filmová verze) rasově a genderově nevyvážená. Skřeti údajně mají ztělesňovat etnickou různorodost a jsou méněcennými bytostmi, ženy hrají pouze okrajovou roli… Pomineme-li, že podobným kritickým výstřelkům bývá na veřejnosti dáván pro jejich senzačnost značný prostor, je nutné podotknout, že se naprosto míjejí s relevancí, vezmeme-li v úvahu kontext Tolkienova díla. Jak již bylo řečeno, Tolkien rasistou nebyl a postavení žen v jeho románech není nijak dehonestující, nehledě na to, zda má vůbec smysl o nějaké rasové a genderové vyváženosti v literárních dílech hovořit a do jaké míry je zapotřebí podobné (podle mého názoru) nesmysly protlačovat. I tyto pohledy se však v dnešním světě dají považovat za zcela relevantní a oprávněné.

Podobné dílo, jaké dal světu anglický profesor filologie a mytologie, již patrně nikdy nevznikne. Je příliš “tradicionalistické” a zároveň “moderní”. Nejsem si jistý, nakolik kvalitní “postmoderní fantasy” jsou dnešní spisovatelé schopni vytvořit. Současné fantasy plné draků a orků, považované za brakovité, se nevěnuji. Když mi bylo asi šestnáct let, snažil jsem se vytvořit svůj vlastní fantasy svět. Aniž bych sestavil základní kostru příběhu, došel jsem časem k problému, jak bych ve své knize prezentoval problémy jako provincionální rebelie a občanská válka. Jakkoliv jsem s publikací svých fantasmagorických nesmyslů nepočítal, postupem času mi došlo, že veřejnost by zřejmě nepřijala to, že slabší a menšinový národ, který onu občanskou válku vyvolal, by byl považován za “zlý”, zatímco “mírumilovná” většina, z jejíhož středu by pocházel hlavní hrdina, se brání vnitřní agresi. Nelíbilo by se jí, že dobro a zlo není patřičným způsobem zproblematizováno. Dnešní společnost zkrátka uvažuje zcela jinak – za “zlou” je obvykle považována “většina”, za “dobrou” menšina, tedy jedná se o jakési převrácení celospolečenského diskurzu, které je ale důsledkem způsobu legitimizace tradičních postupů, kdy Západ shlížel na “necivilizovaný zbytek světa”, přičemž se svou falešnou humanitou sám ukázal být barbarštější než kanibalské kmeny na Nové Guineji.

Ano, toto je součást postmoderního uvažování.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..