Jak jsem začal zase věřit, že pravda a láska zvítězí

Jako vlastenec mám rád svou zemi a rád ji poznávám tak říkajíc „na vlastní oči“. Nejraději mám naše hory, připadají mi čisté a nezkažené. Lidé na horách se zdraví, aniž by se znali, pomáhají si, aniž za to čekají nějakou odměnu, do horské hospody se při špatném počasí vejde vždy tolik lidí, kolik přijde, a pokud je u stolu nějaké volné místo, nikdy se mi nestalo, že by někdo odmítl nově příchozího a unaveného turistu pustit ke stolu, klidně se již sedící lidé zmáčknou a přestaví věci na stole, ale pustí ho. Prostě mám dojem, že na hory buď chodí lidé nezkažení, nebo je ty hory samy nějak „čistí“ od špatných vlastností, které přece všichni máme dnes v sobě.

Nebo že by to přece jen bylo jinak?

Jeden sobotní výlet jsem si udělal s přáteli také na Praděd v Jeseníkách. Krásné počasí a snadná dostupnost přilákaly také velké množství lidí. Přímo na Pradědu jsme si dali oběd, zaplatili a já jsem ještě přispěl na obnovu Bezručovy chaty na Lysé hoře v Beskydech. Vesele jsme slezli zpět na parkoviště a já si chtěl dát kofolu, jenže ejhle, peněženka nikde! Nemusel jsem dlouho přemýšlet, abych si spočítal, že naposledy jsem ji použil před téměř třemi hodinami a dobrých 10 kilometrů daleko. Co teď? Nezbývalo než věřit, že mezi námi žijí stále slušní lidé bez postranních úmyslů. V občerstvení v Karlově Studánce jsem doufal, že budou mít nějaký kontakt na restauraci na Pradědu, ale bohužel neměli. Nicméně jsem zde za kasou potkal dva „dobré lidi“. Vytáhli chytré telefony a slečna začala hledat nezištně a ochotně kontakt na restauraci, mladík hledal číslo na závoru, přes kterou jde také velké množství lidí a jezdí přes ni všechna auta nahoru a dolů. Také tam prý lidé odevzdávají nalezené věci. Zavolal jsem na číslo od slečny, které zvedl nejspíš vedoucí restaurace. Sice nebyl na vrcholu, přesto ihned volal do restaurace, jestli něco nenašli. Když mi volal zpět, měl bohužel špatné zprávy, nikdo tam nic nenašel ani neodevzdal. Stejnou odpověď jsem dostal také od pána na závoře, ale také chtěl ihned volat nahoru.

Co naplat, už jsem se viděl, jak na nejbližší policejní stanici oznamuju ztrátu dokladů, blokuju kartu a pak obíhám úřady, banky a pojišťovny, abych vše zablokoval a zase vše vyřídil znovu. V porovnání s tím jsou pouhé tři stovky v peněžence, o které jsem přišel, vlastně nic. Na stanici jsem se dozvěděl, že ztráty se na policii nehlásí, pouze odcizení, a že ztrátu mám nahlásit v pondělí na magistrátu. Alespoň jednu potěšující věc mi pán řekl, že pokud se doklady najdou, zase jdou odblokovat. S myšlenkou, že snad je našel někdo se “srdcem na správném místě” a pošle mi je, odcházím ze stanice.

Cestou domů přemýšlím, že prvně musím zablokovat kartu, v pondělí si to musím zařídit v práci, abych mohl jít na „maraton po úřadech“, nahlásit ztrátu na magistrátu, zaběhnout do banky kvůli nové kartě, oběhnout pojišťovnu a zařídit si i nový řidičák. K tomu všemu připočítávám ztrátu peněz, dvou permanentek, průkaz dárce krve a dalších kartiček a průkazů. Z myšlenky mě vytrhlo zvonění mobilu. Volá mi cizí číslo, což je nadějné. Byl to můj trenér, že jestli prý nepostrádám peněženku. Teď mu prý volala nějaká žena, že má mou peněženku a našla v ní permanentku, na které je jeho číslo, a hned mi diktuje číslo na tu paní. Volám na něj a zvedne to velmi nečekaně moje sousedka. Peněženku už mám u ní doma! Nechápu vůbec nic! Doma mi předává peněženku i s kontaktem na pána, který mi ji donesl. Ihned mu volám, abych mu poděkoval. Tomuto pánovi to prý dala nějaká žena v autobuse z Karlovy Studánky do Bruntálu. Prý tam prostě vešla a zeptala se, jestli někdo nejede do Karviné, takže ji převzal a donesl ke mně. Já jsem doma zatím ještě nebyl, takže ji předal sousedce.

Zní vám to neuvěřitelně? Mně také, velmi! Dnes jsem potkal, telefonoval nebo přišel přímo či nepřímo do kontaktu s minimálně 10 lidmi, kteří mi nezištně a velmi ochotně nabídli pomoc. Peněženka urazila po své trase díky nim přes 100 kilometrů, drželi ji v ruce alespoň tři cizí lidé, a přesto se mi vrátila a bylo v ní vše do poslední koruny!

Už několikrát jsem našel mobil a taky nějakou tu peněženku a vždy jsem vše poctivě vrátil. Brát si za to nějakou odměnu mi přišlo „nečestné a nesportovní“, jak by řekl Mirek Dušín z Rychlých šípů. Vždy jsem doufal a věřil, že nejsem jediný, kdo se takto zachová, ale přesto mě dnes překvapilo velmi mnoho věcí a utvrdilo mě to v tom, že v naší zemi stále žijí slušní lidé, a dokud to tak bude, máme naději, že dokážeme vše. Až tedy něco najdete, pokuste se to vrátit člověku, který to ztratil. A ne jen proto, že vám to nařizuje nový občanský zákoník. Udělejte to proto, že až ztratíte něco vy, budete si taky přát, aby to našel “člověk se srdcem na správném místě” a vrátil vám to zpět…

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Naše doba a jeho autorem je Onřej Schenk. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..