Komunizmus v nás

Srp a Kladivo

Srp a Kladivo

Od listopadu 1989 uplynulo téměř dvacet let. Jak se za tu dobu proměnila naše společnost? Jak se za onu dlouhou a přitom nesmírně krátkou dobu změnila tvář českého národa?

Jediné zhlédnutí zpravodajské relace stačí k tomu, aby se člověku protočily panenky. Dennodenně se doslýcháme o vytunelovaných podnicích a majetkové trestné činnosti. Pokud pomineme, že média mají jaksi v oblibě zveřejňování spíše špatných zpráv, rýsuje se nám nepěkný obraz o současném stavu duše českého národa (lze-li to tak nazvat). Chceme-li ji objektivně posuzovat, musíme se odpoutat od sentimentálních projevů glorifikace českých dějin a oplakávání zašlé slávy království či první republiky a zbavit se tak slupky tvořenou ctnostmi jako “udatnost” nebo “neústupnost”, pod níž se skrývá mírně zahnívající jádro.

Stejně jako duše člověka, i duše národa je substancí proměnlivou a tvárnou, na kterou působí řada vnitřních i vnějších vlivů. Dějinné události, politické režimy, vztahy s našimi sousedy – to vše se odráží na takzvaném „národním charakteru“. Co zbude z českého charakteru, pokud odstraníme onu ušlechtilou slupku? Nedělejme si iluze – zbude nám ostudná směsice vlastností, jíž by se nikdo soudný chlubit nechtěl. Denně lžeme, podvádíme, krademe, pomlouváme, pliveme jedovatou slinu. Pokud tohle všechno porovnáme s výše zmíněnými ctnostmi, dospějeme k tomu, že v současné době se spíše než těmi dobrými vlastnostmi vyznačujeme těmi špatnými. Ale proč?

Nacistická okupace v letech 1939-45 dokázala český národ stmelit proti nepříteli. Čtyřicetileté vládě komunizmu se naopak podařilo docílit opačného a napáchat na duši našeho národa škody, které se v nejbližších desetiletích těžko podaří napravit. Během půlstoletí vymizelo cosi jako smysl pro čest, nastoupila přetvářka a prospěchářství. Komunizmus, který propagoval ideje rovnosti a beztřídní spravedlivé společnosti, dokázal po hegelovsku docílit svými možná dobře myšlenými prostředky opaku svých záměrů a zasít do lidí hyenizmus a závist. Důkazem budiž onen krutě pravdivý vtip o koze, která svému hospodáři poskytuje mléko, přičemž jeho soused než aby si sám kozu také pořídil a snažil se mít z ní podobný užitek, tak raději zajde kozu prvního hospodáře otrávit.

Na vrub komunizmu, nebo respektive jeho socialistické předlistopadové varianty, lze přišít neúctu k soukromému majetku jako takovému. Po čtyřiceti letech, kdy patřilo “všechno všem” (a všichni měli stejně málo), můžeme těžko očekávat, že si lidé budou navzájem přát úspěch. Každý z nás se jistě setkal s tradiční představou podnikatele-zloděje, vychytralého šejdíře, o němž jsou všichni skálopevně přesvědčeni, že si na svou vilu za pět milionů nemohl našetřit legálním způsobem. Jedná se zde o pokrytectví hrubého zrna, neboť spíše než poukázání na nekalé praktiky vyšších majetkových tříd jde o podvědomou demonstraci nedostatku vlastních schopností či možností dosáhnout podobného úspěchu také. Jakákoliv známka bohatství je postkomunistickou společností vnímána jako produkt korupce nebo kriminality. Přestože já sám nemám mezi podnikateli žádné známé, řada z nich by jistě potvrdila, že podnikání není v současnosti procházkou růžovým sadem.

Výtky k finanční kriminalitě, pokud se tedy nejedná o apriorní nevraživost vůči bohatším vrstvám, jsou však pochopitelně naprosto oprávněné. Původ skutečně závažné trestné činnosti a korupce ale mohou mnozí opět vidět v minulém režimu, který v lidech vyvolával dojem, že pod rouškou společného vlastnictví mohou libovolně nakládat s cizím majetkem. Pokud obrátíme populární úsloví, že ryba smrdí od hlavy, dojdeme k tomu, že korupce na vysokých politických postech a stamilionové úniky jsou jen špičkou ledovce, přičemž pod podvodní masou si můžeme představit jakési podhoubí v podobě majetkové trestné činnosti a drobných krádeží. Ano, vezmeme-li to vše opravdu důsledně, i využívání podnikové kopírky k soukromým účelům a kradení psacích potřeb v kancelářích se dá považovat za základ pro skutečně závažnou finanční kriminalitu, přestože oba druhy trestné činnosti jsou naprosto neporovnatelné. Nejde zde vůbec o rozsah nebo závažnost, ale smýšlení “pachatelů”, které se v obou případech mnoho neliší – “tohle vše mám k dispozici, tudíž to musí být moje”. Ruku na srdce – kdo z nás mladých lidí aspoň jednou nenechal rodiče, aby mu v práci nakopírovali studijní materiály? Něco takového snad už ani nepovažujeme za nemorální… Těžko se pak divit, že pokud je národ vychováván v duchu “vezmi si, dokud je možnost”, tak z něj vzešlá politická reprezentace není zrovna ztělesněním ideálů mravnosti.

Lidé, kteří tolik žehrají nad korupcí ve státní správě, jsou do určité míry stejnými pokrytci jako ti, kdo automaticky považují podnikatele za zloděje. Tentokrát jim však podvědomě vadí nikoliv to, že “ti nahoře kradou”, ale spíše to, že oni sami nemohou. Jedná se vlastně o dvojnásobné pokrytectví, neboť zde “komunistické” smýšlení kritizuje “komunistické” chování elit.

Západoevropské národy se s podobnými problémy (vysoká míra korupce, nepřejícnost a zneužívání společného majetku) jistě nepotýkají jako obyvatelstvo postkomunistických zemí. Netvrdím, že viníkem současných nešvarů naší společnosti je pouze komunistický režim – zcela jistě bychom našli další vlivy, které se na utváření temné stránky českého ducha podílely také. Domnívám se však, že předlistopadová společenská situace má na ní lví podíl… Jedno úsloví praví, že každý národ má takovou politickou reprezentaci, jakou si zaslouží. A když sleduji přetvářku a závist kolem sebe, tak si občas říkám, že si my Češi opravdu všechny ty pány Topolánky, Paroubky, Langery a Rathy zasloužíme…

Situace se nezlepší, pokud se nepromění smýšlení naší populace. U lidí středního a vyššího věku (a tím nechci nikoho urážet nebo podceňovat) již pravděpodobně k nějakému výraznějšímu posunu nedojde, a proto je třeba zaměřit se na výchovu mladých jedinců, “naděje národa”, jak dříve tvrdily starší generace. Mládež by především měla být vedena ke slušnosti a toleranci. Nehovořím zde o toleranci kulturní, která je dnes na pořadu dne, ale o toleranci názorové, neboť ta představuje dobrý základ pro kritické smýšlení a objektivní posuzování skutečnosti. Lidé, kteří prošli touto výchovou, se pak při projíždění vilové čtvrti na okraji města budou těžko automaticky ptát sami sebe, kolik museli majitelé oněch vil nakrást, aby si je zde mohli postavit. Co mohou ale udělat všichni? Pokud vidíme, že si soused koupil vyhřívaný bazén a přistavěl saunu, měli bychom namísto rezignace ocenit jeho schopnosti a popřát mu ke štěstí, protože dokázal nalézt prostředky ke zlepšení své situace. A podobné prostředky může nalézt každý z nás…

Na závěr bych chtěl poděkovat čtenářům, kteří dočetli až sem, a slíbit jim, že se příště pokusím napsat článek, který není tolik zatížen mým idealistickým smýšlením o kapitalizmu, jež místy přechází až v hospodářský puritanizmus…  🙂

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..