Mark Twain, Yankee z Connecticutu a monarchie

Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše je satirickou prózou Marka Twaina, vydanou v roce 1889. Kniha však byla zastíněna jeho známějšími díly – Princ a chuďas, Dobrodružství Toma Sawyera a Dobrodružství Huckleberryho Finna. V poslední jmenované knize získává silné kontury Twainův postoj k otázkám svobody, otroctví a civilizace. K těmto tématům se Twain vrací i v Yankeem z Connecticutu (celý název nebudu dále vypisovat, protože bych se upsal k smrti).

Kniha líčí příběh amerického inženýra Hanka Morgana (jeho jméno je v celém textu zmíněno pouze jednou nebo dvakrát), který se po úderu do hlavy ocitá v šestém století v Anglii za doby vlády krále Artuše. Je okamžitě zatčen, předveden do Kamelotu před krále a uvězněn. Od popravy jej zachrání zatmění slunce, jehož využije k pohrůžce královskému dvoru. Pro domnělé kouzelné schopnosti se Yankee stává druhým nejmocnějším mužem v zemi a je mu přidělena funkce prvního ministra. To vše k pramalé radosti “čaroděje” Merlina, který je zesměšněn a vykázán. Yankee své funkce postupně využívá k ekonomickým změnám a zavedení průmyslové revoluce. Pracuje na odstranění společenských neřádů, které mu jakožto modernímu člověku přijdou absurdní, kruté a neslučitelné s civilizovaným životem.

Otázka, nakolik do postavy Yankeeho promítl Mark Twain své vlastní úvahy, zůstává otevřená. Jisté je, že Twain s Yankeem sdílí nesnesitelný odpor vůči církevní autoritě, nerovnosti mezi lidmi (zde až v nejextrémnější formě – otroctví) a monarchii, která je podle Yankeeho ztělesněním zvrácenosti: “Byl to nejroztodivnější a nejprostší a nejlehkověrnější nárůdek; jedním slovem řečeno, byli to vyložení jelimánci. Pro člověka, narozeného ve zdravém ovzduší svobody, bylo bolestné slyšet jejich ponížené a srdečné výlevy pokory vůči králi a církvi a šlechtě; jako kdyby měli více důvodů, proč milovat a ctít krále a šlechtu, než kolik důvodů má otrok, aby miloval a ctil důtky, nebo pes, aby miloval a ctil cizince, který ho kope! Vždyť, lidičky, každý druh královlády, ať je uzpůsoben jakkolvěk, vždyť každý druh aristokracie, ať je roubována jakkolvěk, je ve skutečnosti pohana; ale narodil-li jste se a vyrostl jste ve světě takhle uspořádaném, patrně sám na to nikdy nepřijdete; a neuvěříte tomu, řekne-li vám to někdo jiný. Člověk se musí stydět za svou lidskou rasu, uvědomí-li si, jaký brak povždy zaujímal trůny lidstva bez stínu oprávnění, beze stopy rozumového důvodu, a vzpomene-li si na druhořadé, ba sedmiřadé lidi, kteří vždycky vystupují jako šlechta národa; byl to čistý spolek monarchů a aristokratů, kteří by se zpravidla byli dodělali jen bídy a zpomnění, kdyby byli přenecháni sobě samotným a kdyby – jako ostatní, mnohem lepší lidé – byli odkázáni na vlastní práci.” Osmá kapitola s názvem “Pan Šéf”, ze které tento úryvek pochází, bude zřejmě první kapkou z poháru znechucení pro monarchisticky orientované čtenáře, kteří by se do Yankeeho z Connecticutu začetli. Abychom se nenechali klamat, že zde Twain nehovoří o monarchii jako takové, ale o feudalizmu, všimněme si, že Twain sám zdůrazňuje: každý druh královlády”, každý druh aristokracie”.

Čtení podobných literárních děl, která byla u nás vydána za vlády komunistického režimu, svádí k myšlence, že překlad byl náležitým způsobem přikrášlen potřebám komunistů, jak se za těch dob tu a tam stávalo. Srovnání s anglickým originálem mě však dovedlo k zamítnutí této myšlenky. Twain je vůči monarchii skutečně velmi tvrdý a nekompromisní.

Mark Twain v knize vyobrazuje několik středověkých obyčejů, při kterých dnešnímu čtenáři tuhne krev v žilách. Přestože se jedná o satirickou prózu a z mnoha stran knihy doslova sálá humor utahující si z neuvěřitelné lidské blbosti a (avšak opodstatněné) naivity (mezi tyto pasáže patří například vyhánění zlého ducha ze studny, příjezd rytířů na bicyklech, novinové články plné překlepů), oproti těmto vtipným momentům je zde postavena řada scén, při kterých se čtenář nestačí divit tomu, jak je možné, že to, o čem Yankee vypráví, se vůbec někdy mohlo dít a že si to lidé nechali líbit. Taková je například návštěva vězení královny Morgany, kde vězni tráví život (dá-li se ještě o životě vůbec hovořit) v absolutní temnotě a samotě. Řada z nich byla do kobky uvržena z naprosto malicherných důvodů nebo pro falešné obvinění. O dopátrání se skutečnosti se pak již nikdo nestaral. Morgana le Fay byla naprosto zlomyslná a zkažená panovnice, která své vězně týrala vynalézavým způsobem (například zavřením muže do kobky s úzkým průzorem s výhledem na vlastní dům, z něhož Morgana nechala vypravit několik fingovaných pohřebních průvodů, aby se vězeň utrápil dohady, kdo z jeho milovaných je doposud naživu a kdo ne). U řady z nich ani nevěděla, proč byli uvězněni. Přesto jí na tom nepřišlo nic zvláštního nebo špatného. Její činy byly v naprostém souladu s tehdejším právem.

V úvodní poznámce ke knize píše Twain, že zvyky v ní popsané pocházejí z doby mnohem pozdější, než je doba legendárního Artuše. Nemá však důvod domnívat se, že by šesté století mělo být morálně na vyšší úrovni než staletí následující – spíše naopak. Otázku, jak je možné, že s takovým společenským stavem po celou dobu nikdo nic neudělal, Twain zodpovídá následovně: “Výchova – výchova je všecko. Člověk – toť výchova.” Je-li člověku odmalička vtloukáno do hlavy, že je třeba líbat nohy tomu, kdo pro něj nemá nic jiného než rány bičem, daný jedinec na tomto na hlavu postaveném zřízení neshledá nic závadného. Jsou-li masy nevzdělaných od narození vedeny k tomu, aby se modlily za ty, kdož je systematicky okrádají a bez jakéhokoliv jiného než “zvykového” či “božského” práva zneužívají, pak budou i ti největší chudáci zaliti pocitem štěstí, ocitnou-li se na kolenou před nejvyšším ze všech tyranů – králem. Obětí této “výchovy” nejsou však jen otroci, nevolníci a drobní řemeslníci, ale i šlechta samotná. Nejvýrazněji je to vidět na postavě Morgany le Fay. Morganě naprosto nezáleží na tom, kolik nevinných poddaných uvězní ve svém žaláři, a netrápí ji život sluhy, o který jej sama připravila dýkou za to, že se nedopatřením dotkl jejího kolene. Trápí ji ale to, že kdosi v královské oboře skolil jelena. Podobným případem je samotný král Artuš – ten sice není zlé povahy, je ale poměrně nafoukaný a život poddaných je pro něj něco mimo jeho představivost. K obratu jej přiměje teprve vlastní zkušenost s otrockým stavem, kde se omylem ocitne.

Když se Yankee vydá na výpravu a cestou potká skupinu nevolníků, se kterými se dá do řeči, naráží na neprostupnou bariéru “výchovy”. Nevolníci, přestože žijí v bídě a jsou nuceni bez nároku na mzdu dřít na panských pozemcích, neshledávají na systému, jehož jsou oběti, nic závadného. Výchova je tedy vše. Z toho důvodu se v závěru knihy, kdy se nad Yankeeho novým společenským řádem stahují mračna, Yankee obrátí s důvěrou pouze k několika málo mladíkům, jejichž výchovu měl v režii pouze on sám, neboť reformované veřejnosti stačí interdikt a hrozba pekelných muk, aby se rychle vzpamatovala z revolučního nadšení.

Yankee z Connecticutu však neútočí zdaleka pouze na monarchii, ale bere si na paškál idealizovaný obraz středověku vůbec. Twainova kniha se dá považovat za reakci na romány Waltera Scotta. Jedná se o jakousi anti-ódu na potulné rytířství. Rytíři jsou zde vyobrazeni jako sorta vychloubavých povalečů, kteří si rádi vymýšlejí historky o pobitých obrech a monstrech, přičemž jejich okolí v čele s králem Artušem jim jejich bezostyšné lži polyká i s navijákem. Yankee se s potulným rytířstvím jakožto s neužitečným darmošlapstvím rozhodne skoncovat. Při jednom z turnajů zastřelí několik rytířů revolverem. Ostatní se pak zapojí do jeho procesu budování moderní civilizace. Šlechta pak nadšeně štípe lístky ve vlacích, neboť jí to přináší pocit důležitosti.

V závěru je Yankee téměř připraven zrušit monarchii a nastolit republiku. Během jeho zahraniční cesty však dojde k občanské válce způsobené románkem mezi královnou Ginevrou a sirem Lancelotem. Král je zabit, země se ocitá v chaosu a je na ni uvalen interdikt. Ve strachu před církví se všichni obracejí proti Yankeemu. Ten vyhlásí republiku a uchýlí se do opuštěné Merlinovy jeskyně, kterou obežene minovým pásem a elektrickými ploty. Přicházející třicetitisícové vojsko zlikviduje minami a elektřinou. Nakonec se do jeskyně dostane Merlin, dříve několikrát zesměšněný, aby Yankeeho uspal a vrátil zpět do devatenáctého století.

Yankeeho příběh je vlastně jakousi retrospektivou zachycenou v rukopisu, který sepsal sám Yankee a který odevzdal v jednom anglickém hostinci skutečnému “vypravěči” Marku Twainovi. Ten pak celý rukopis přečetl během jediné noci, aby ráno zastihl Yankeeho v posteli při smrtelném záchvatu šílenství. Tento záchvat je důležitým východiskem pro různé interpretace tohoto díla.

Způsob, jakým Yankee nakládá se středověkou civilizací, mnohé vypovídá o jeho povaze. Je člověkem praktickým, přemýšlivým, technickým, vnímajícím nespravedlnost kolem sebe a snažícím se tuto nespravedlnost potlačit. Jedním slovem, je Američanem, a to se vším dobrým i zlým, co to s sebou nese. Byl vychováván v duchu svobody a demokracie, je pro něj naprosto nepřípustné, aby toleroval existenci otroctví nebo třeba jen poddanství. Zároveň je ale člověkem naivním. Naivním jednak pro svoji víru ve své až mesianistické poslání, druhak pro přesvědčení, že “zcivilizováním” národa během několika let napraví nespravedlivý řád světa. Jak se nakonec ukáže, na národ stačí shora pořádně zadupat, a vše se ocitá ve starých kolejích. Něco, k čemu potomci Angličanů dospěli po mnoha stech letech politicko-kulturního vývoje, nelze uskutečnit ze dne na den. Yankeeho mesianizmus se nám jakožto Evropanům může jevit také jako typický příklad amerického nutkání napravovat křivdy páchané jinými národy ve světě. O nerealističnosti Yankeeova snu vypovídá jeho finální šílenství v pokoji v hostinci zpět v devatenáctém století. To zároveň nasvědčuje tomu, že si Hank Morgan celý příběh pravděpodobně vymyslel. Toto však nijak neubírá na závažnosti zachycené látky.

Tvrdíme-li o Hanku Morganovi, že je člověkem moderním, zcela to zapadá do koncepce, kterou jsme nastínili již ve článku Holocaust jako produkt moderního věku. Zatímco šlechta naprosto svévolně ničí lidské životy tím, jak zneužívá svých poddaných, aby pro ni otročili, a nezřídka své poddané bezdůvodně likviduje, Yankee bez výčitek svědomí nejprve střílí do rytířů a poté téměř bez námahy zlikviduje moderními zbraněmi třicetitisícové vojsko. Způsob, jakým se vypořádá s rytíři v Bitvě o písečný pás, připomíná akce z první světové války. V podstatě nejde o nic než o efektivní masové vraždění “nepotřebných” společenských vrstev, které již nemají místo v Yankeeově novém společenském řádu. Když blesk osvítí bojiště, je Yankee fascinován obrazem rytířů usmažených v elektrickém vedení. Ač si to neuvědomuje, jednu tyranii nahrazuje tyranií jinou – tyranií modernity.

Merlinův konečný triumf pak staví zápletku knihy na hlavu. Zatímco Yankee si stanovil za cíl vyhnat z lidí pověrčivost a obrátit je na víru v lidský rozum a za pomoci vědy a techniky jim usnadnit život, je to magie, která mu nakonec zlomí vaz. Merlin, po celou dobu vykreslovaný jako starý šejdíř, který snad i věří v magickou povahu svých pochybných kousků, ale který ve skutečnosti neumí naprosto nic, ve finále porazí člověka vládnoucího nejmodernějšími zbraněmi: “Všechny jste přemohli; všichni jste přemoženi!”

Mark Twain by s výše uvedenou interpretací nejspíš nesouhlasil. Ta však nic nemění na tom, že kniha je především ostrou obžalobou společenských zřízení, ve kterých je člověk vystaven svévoli jiných. Feudalizmus a otrokářská společnost jsou jedněmi z nich. My dnes můžeme v klidu říct, že stejně krutá dokáže být i republika – Mark Twain se těch časů nedožil. Příčinou lidské krutosti však není společenské zřízení. Není to ani výchova, jak se snaží tvrdit Twain. Lidská krutost je něco, co snad ani žádné příčiny nemá.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

8 komentářů u „Mark Twain, Yankee z Connecticutu a monarchie

  1. Tak jsem konečně dočetla článek i knihu. Nejprve mě překvapila idylická zamilovanost a svatba s Alinou (v takové knize bych to prostě nečekala) a po této idylce jsem myslela, že postupně změní zem na vyspělou a na republiku, konec zvratový a jak říkáš ty s tím Merlinem úplně na hlavu. Ovšem celkově super kniha. jak ty lidi myslí…a jak je ovlivňuje ta výchova…

  2. No přišel jsem, četl jsem a usoudil, co má mít společné moderní monarchie s feudalní společností, co nechceme je návrat k feudalismu. Je jasné, že kdo sdílí odpor k církvi sdílí i odpor k monarchii, ne že bych byl příznivcem návratu moci církve, ale něco jako výchovný prostředek morální sloužila dobře a to nejsme schopni zatím nahradit. Můj politický pohled je taky pravicový, ale co dnes znamená pravicový pohled? Neplacení platu včas, stejné daně jako ti co vydělají méně, neplacení sociálky a zdravotního. Pravicový pohled znamená, že i ten druhý je člověk a za svou práci si zaslouží plat, že jen pro svůj výdělek nebudu ničit přírodu atd. Jak říkala moje babička, která se narodila za R-U “Pan učitel nám první hodinu v roce vždy připoměl. Děti budete vždy respektovat rodiče, boha, císaře, učitele a policistu.” A bylo tím přesně vytyčeno, co si může dotyčný dovolit, proto nám stačilo 3300 policistů a rodiče nekončili pohození po domovech, aniž by je děti nenavštěvovali. “Monarchie nemá zapotřebí hrabat” Karel Kryl

    • Učitel a škola snad nejsou jen monarchistické instituce 🙂 Často se glorifikuje právě ta osvícenská monarchie, ale všechny její projekty a úspěchy máme i dnes. Monarchie není potřeba prostě proto, že všechno na ní hodnotné můžeme mít i dnes. Jen si to musí společnost pohlídat sama.

      Nejsem expert na Kryla, takže nevím, co tím výrokem měl přesně na mysli. Ale je snad očividné, že je historicky i teoreticky (monarchie je snad o centralizaci moci, ne?) mylný.

      • To jsi napsal trefně, “jen si to musí společnost ohlídat”. Otázka už jsi to zažil, že si to ohlídala, platím daně a zdá se mi, že mizí v černé díře.

      • Nezažil, ale vím, že je to jediná správná cesta. Domnívám se, že cesta bolestivé etické evoluce společnosti je hodnotnější, než její držení na vodítku a plácání novinami přes čumák. Jsem proti tomu, aby se usoudil nějaký “reálný pohled”, že lidem se přirozeně nedá věřit, a tak je musíme pevně zašroubovat do spásného mechanismu státní struktury. Tím však mizí svoboda, s ní konkurence a pak i kvalita. Kvalita obecná, jak rozumová, intelektuální, tak především morální vyspělost. Takový vnitřní rozklad je umě zakryt oním státním nátěrem, který pak jediný vidíme a romantizujeme. U demokracie je holt ten nátěr nejprůsvitnější. A díky tomu umožňuje společenské sebeuvědomění a sebereflexi umožňující onu větu, že “si to společnost musí ohlídat sama”.

  3. Pěkné, ale článek jsem nedočetla-dostala jsem chuť si přečíst celou knížku. Pak se k článku určitě vrátím.

Napsat komentář: Petra Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..