Definice národa

T. G. MasarykOdkaz Tomáše Garrigua Masaryka je východiskem pro uvažování o české totožnosti. Svým kritickým přístupem, kdy stál proti představám o národě založených na lži a pověrách, ale i jeho vzletným idealismem a vírou ve smysl české státnosti ve světě – tedy síly po našem odpovídat na světové otázky a nebojácnost se podílet na jejich řešení, nás bude vždy inspirovat k tomu nejlepšímu. Jeho koncepce „českého humanismu“ je i proto nadále platné téma, které může vzkvétat právě v dnešní demokratické současnosti. A zároveň v těchto úryvcích poznáváme, jak  zajímavě a určitě je možné mluvit o národě.

My jsme ve veliké době reformační typicky vypracovali tři charaktery: Žižka prvý, Komenský druhý. Stačí nám dnes Žižka? Máme býti Žižkou každý z nás? Když studuji historii, když se ponořuji v ducha českých dějin, chci býti Žižkou? Ne! Chci být Komenským? Ne! Meč – kniha? Tož co? Chelčickým chci být. Chelčický nechce násilí, ale jak není Žižkou, tak není Komenským. Ne ta vojenská bojovnost, ne ta láska ze slabosti, ale ta docela jiná pevnost, mužnost a určitost Chelčického. Myslím tedy, že máme v historii toho českého člověka, pro němž máme toužit, a že česká humanita znamená tu syntezi (a k tomu je potřeba trochu myslit) Žižky a Komenského v nějak moderního Chelčického. To je český ideál.

Humanita nevylučuje ani neoslabuje lásku k národu; mohu, ba musím milovat národ svůj pozitivně, ale nemusím proto nenávidět národy jiné. Pravá láska se nedokazuje nenávistí, nýbrž jen láskou.

Vlastenectví je něco jiného než vlastenčení. Vlastenčení je kšeft anebo pohodlná lhostejnost, jdoucí starými, vyšlapanými cestami. Jako věřící v církvích zeloté vedou indiferentní masy věřících a jako masy ty občas dovedou fanatizovat, tak i zelotové vlastenčící vedou a fanatisují masy. Někteří z těchto zelotů dělají tak z upřímnosti neosvíceného srdce. Většina však a jistě ti vůdčí křiklounové, hají svou kapsu. Jedni „náboženství“ a „církev“, druzí „národ“ a „vlast“ – tak tedy stále vidíme, jak ve jménu ideálných statků člověčenstva lačnost a panovačnost slaví své orgie.

Masaryk cituje a podtrhuje, co napsal Neruda: „Ano, – nám je stálé žvanění o národnosti a vlastenectví už přemoženým stanoviskem. Nenávidíme od srdce každého, kdo myslí, že je to už nejvyšším cílem – být národovcem, že dosti na tom, a že mu netřeba, aby také něco pro národ vykonal. Jsme už na takovém stupni vzdělání, že tu už pražádnou zásluhou není, být vlastencem; k národnosti své se znát a ji ctít jest první povinností každého vzdělance, zároveň ale i povinností nejlehčí, poněvadž nám nyní už povinnost nastává, abychom národ svůj na výši světového uvědomění a vzdělání postavili a jemu takto nejen uznání dopomohli, ale i život pojistili. To je ten náš kosmopolitismus.“

Ráz a směr Havlíčka jako spisovatele vynikl hned v jeho prvých epigramech a literárních článcích kritických. Zahájil literární revoluci. Tato revoluce, mluveno literárně, čelila starému romantismu. Proto byl proti starému vlastenectví a vlastenčení a zejména proti romantickému blouznění vlastenectví slovanského. Nebál se napsat proti autoritě Kollárově: „Mně alespoň jest nyní jeden živý a čiperná slovanský hošík, z kterého může něco být, milejší, než všechny staroslovanské bůžky, co se jich zde vykopalo a vykopá, ulilo a ještě ulije.“ V těchto několika slovech je všecko literární credo Havlíčkovo – realista contra romantism: nyní – ne bůhvíkdy v minulosti, živo – ne archeologie!

Humanita, láska nejen k sousedům, nýbrž k člověčenstvu – jak si máme to lidstvo představit konkrétně? […] Lidskost není v tom, že horujeme o celém lidstvu, nýbrž v tom, že jednáme lidsky. Žádám-li od politiky, aby sloužila člověčenstvu, neříkám tím, aby nebyla národní, ale aby byla spravedlivá a slušná. To je všecko.

Ani jako jedinci, ani jako národy nejsme tu jen proto, abychom naplňovali své účely sobecké. Národ, který by žil jen pro sebe, byl by stejně ubohý jako člověk, který by žil jen pro sebe. Bez víry v ideje a ideály je život jedinců i národů jenom živořením.

Použitá literatura

Čapek, K. 1990. Hovory s T. G. Masarykem. Praha: Československý spisovatel.

Soukup, F. 1930. T.G. Masaryk jako politický průkopník, sociální reformátor a president státu. Praha: Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Naše doba a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.