Metafyzické příčiny vesmíru

Smyslem tohoto článku není podat filozofickou koncepci, která by se formou odborné studie snažila aplikovat tradiční aristotelskou metafyziku na příčiny univerza. Jedná se spíše o zjednodušený pokus konfrontovat jednoho z nejsystematičtějších antických filozofů s otázkami, které provázejí lidstvo od jeho úsvitu. Článek je formou vhodný a čitelný i pro “nefilozofy”, kteří se okrajově zajímají o kosmologii.

Co je to metafyzika?

Metafyzika je jednou z tradičních filozofických disciplín. Jejím zakladatelem je Aristoteles, žák a odpůrce Platóna a autor spisu s názvem jak jinak než Metafyzika. Pojem “metafyzika” si můžeme vykládat dvěma způsoby: Předpona “meta-” může signalizovat, že pojednává o něčem, co se skrývá za věcmi nebo co je jim nadřazeno. Druhá, pravděpodobnější možnost je praktického charakteru: Když docházelo ke kompletaci Aristotelových spisů, byly právě tyto “metafyzické” zařazeny za spisy spadající pod neméně slavnou Fyziku. Svůj vrchol zažila metafyzika jako disciplína v době středověku, v době novověku a osvícenství byla kritizována jako nesmyslná a do propadliště dějin ji odsoudili pozitivisté a pragmatikové v 19. století.
Důležitost Aristotelovy Metafyziky spočívá především ve dvou koncepcích:

1. Aristoteles definoval jsoucno (pod pojmem “jsoucno” si můžeme představit jakoukoliv věc, osobu nebo abstraktní veličinu, která jest) jako soubor dvou kategorií: podstaty a případků. Případky dále dělíme na devět podkategorií jako kvalita, kvantita, trpnost, místo, vztah a jiné. Případky představují to, co jsme na věci schopni vnímat, zatímco podstata (myšleno prvotní podstata) je něco, co je pro dané jsoucno individuální a co je činí právě tím, čím je. Podstatou židle je její “židlovitost”. Podstatou Pepy Nováka je to, že je Pepou Novákem. Jeho případky jsou pak jeho výška, hmotnost, barva vlasů, způsob vyjadřování a tak dále. Druhotnou podstatou jsoucna je pak určitá skupina, do které je přiřazen. V případě Pepy Nováka je to přiřazení lidskému druhu. Problém reálné existence druhotné podstaty vyvolal v dobách vrcholného středověku takzvaný spor o univerzálie – zatímco jedna skupina myslitelů (realisté) prohlašovala, že obecniny (tedy “člověk sám o sobě”) reálně existují, druhá skupina (nominalisté) považovali druhotné podstaty pouze za společné jméno jednotlivin (“člověk” je tedy tím, co mají různí lidé společného, a sám o sobě neexistuje). Sám Aristoteles stojí mezi oběma skupinami – druhotná podstata existuje pouze v jednotlivině, nikoliv mimo ni.

2. Kromě definice jsoucna přichází Aristoteles i s jeho příčinami, které jsou celkem čtyři: příčina látková, tvarová, působící a účelová. Těmito čtyřmi příčinami je prakticky ošetřena existence jakéhokoliv jsoucna. Jako příklad si vezměme třeba psací pero – látková příčina udává, z jakých látek je pero stvořeno. Příčina tvarová (formální) je pro Aristotela hmotě nadřazena a popisuje určitý obraz, jaký se do pera promítá. Bez formy by hmota nebyla ničím a forma hmotu určuje – takto je to například s lidskou duší, která je formou těla (nikoliv naopak). Příčina působící je vlastně příčinou existence jsoucna v pravém smyslu. Tvůrcem pera je člověk. Účelová příčina je pak snadno odvoditelná – pero píše. Zdá se, že všemu lze nalézt čtyři příčiny. Čtenář si může vybrat libovolný objekt ze svého okolí a pokusit se všechny příčiny definovat. Jistě nenarazí na závažnější problém snad kromě příčiny účelové, která je mnohdy hůře čitelná. Nastává však otázka: Jsou naše čtyři příčiny opravdu vyvoditelné u všeho? Co když si za předmět svého pátrání zvolíme jako jsoucno celé univerzum?

Než se vůbec pustíme do rozboru, docházíme k problému: existence příčin předchází podle Aristotela existenci jsoucna samotného. Jak však uvidíme u příčiny působící, hovořit o okamžicích “před” počátkem vesmíru není z fyzikálního ani filozofického hlediska možné, čímž dospíváme k otázce, zda má vůbec nějaká metafyzika ve vztahu k vesmíru smysl a zda se následující řádky nebudou jevit jako násilné šroubování povahy vesmíru na Aristotelovu konstrukci. Domnívám se, že naše úvahy jsou přesto alespoň zčásti oprávněné, byť budeme muset uštědřit Aristotelovi políček a přeorganizovat sled jednotlivých příčin. Berme tedy příčinu látkovou a tvarovou (ponechme prozatím stranou účelnost) za vzniknuvší s vesmírem samotným – je to v souladu s moderní fyzikální teorií (například dnes již nemůžeme hovořit o “prahmotě”) a staví to vesmír jakožto jsoucno do zvláštní pozice, kdy je existence ostatních příčin vázána na příčinu působící. Otázka, zda při vzniku vesmíru nemohly vziknout i jiné další příčiny, se může jevit fantasmagorická, nicméně vezmeme-li v úvahu, že už samotné zrození vesmíru se vymyká dnes platným logickým normám, není něco takového vyloučeno. Podobné úvahy však mají zhruba stejný význam jako tázání se, zda existuje i něco “třetího” vedle kategorií jednoty a mnohosti, existence a neexistence nebo dobra a zla (nemyslíme “něco mezi”, ale skutečně něco stojícího zcela mimo).

1. Causa materialis – látka. Zřejmě nejméně problematická příčina veškerenstva. S neuvěřitelným pokrokem částicové fyziky a kvantové mechaniky ve 20. století dnes máme prakticky úplnou představu o struktuře hmoty. Ta se skládá z částic různého charakteru, které jsou k sobě vázány čtyřmi interakcemi – gravitací, silnou jadernou, slabou jadernou a elektromagnetickou silou. Problémy, které současná fyzika řeší, spočívají především ve vytváření teorií sjednocujících všechny síly pod jednu společnou. Můžeme říct, že otázka látkové příčiny vesmíru je tedy vyřešena – jeho látkou jsou všechny protony, neutrony, elektrony, piony, miony, neutrina, částice antihmoty a temné hmoty.

2. Causa formalis – forma. Po fyzikální stránce velmi zajímavá příčina. Speciální teorie relativity Alberta Einsteina o sjednocení času a prostoru a následná Obecná teorie relativity, která v podstatě považuje prostor a čas za důsledek existence hmoty, do jisté míry spojují formální příčinu s materiální. Pokud budeme časoprostor považovat za formu (tvar) univerza, dojdeme k tomu, že forma není nadřazena hmotě, ale naopak jí podřízena. Nejedná se o nic, co by nás muselo trápit – ve světě, který má podle současné fyziky ryze materiální povahu, je podřízenost hmoty duchu (viz výše) považována za přežitek spiritizmu. Zda je to dobře či špatně, není momentálně předmětem našeho zamyšlení. Co může budit zájem, je otázka skutečného tvaru vesmíru. Velmi pravděpodobná teorie, která vlastně vyplývá z Einsteinových rovnic, hovoří o takzvaném zakřiveném kosmu, který má konečný objem, ale nemá žádnou hranici. Demonstrujme si to na příkladu koule – ta má jako trojrozměrné těleso konečný povrch, který ale není ohraničen. Cestováním po povrchu koule se po určité době dostaneme do stejného bodu. Takto to funguje i s vesmírem – po velmi dlouhé přímé cestě vesmírnou lodí bychom se měli vrátit do místa, odkud jsme odstartovali. Tuto teorii popularizovali někteří autoři sci-fi – jmenujme například povídku A.C. Clarka “Stěna z temnoty”.

3. Causa efficiens – působící příčina. Problém, který po mnoho staletí nedal spát vědcům, filozofům a náboženským myslitelům, se s 20. stoletím zdá být konečně vyřešen. Lidé se odjakživa tázali, co stálo při zrodu světa, přičemž nejčastěji přicházely ke slovu náboženské vize. Tomáš Akvinský, středověký křesťanský filozof a teolog, při dokazování Boží existence argumentuje: Pokud se něco pohybuje, musí být pohyb způsoben pohybem jiným. Ten musí být vyvolán opět nějakým impulzem a tak dále. Jsou dvě možnosti: buďto tvoří působení příčin nekonečný řetěz, nebo existuje nějaká první příčina. Pokud bychom se přiklonili k první možnosti a první příčinu zavrhli, došli bychom k tomu, že bez ní by se dnes nic nemohlo pohybovat, neboť by bylo zapotřebí nekonečného množství přenosů. Nezbývá tedy než připustit existenci první příčiny. Tímto se Akvinskému podařilo dokázat Boha – nebo alespoň existenci toho, co Bohem nazýval. Zavrhnutou teorii nekonečného řetězce příčin podruhé zavrhla i moderní fyzika, když se model stacionárního (neměnného) vesmíru ukázal chybným. Na jeho místo pak nastoupil model vesmíru, který má svůj počátek v čase a který započal takzvaným velkým třeskem. Se vznikem vesmíru vznikl i čas, takže otázka, co velkému třesku předcházelo a co jej zapříčinilo, nemá z fyzikálního hlediska smysl, ačkoliv malý prostor pro filozofy zde zůstává. I oni však dojdou k tomu, že pochopení velkého třesku jakožto první působící příčiny vesmíru se vymyká možnostem rozumové bytosti a je kvůli neplatnosti objektivních logických zákonů v okamžiku vzniku veškerenstva lidské mysli navždy odňato. Stephen Hawking, americký astrofyzik, je co do možností vědeckého poznání značným optimistou, nicméně již Immanuel Kant v 18. století vymezil možnosti lidského poznání a za ty prostě jít nelze. Zde přichází ke slovu náboženské výklady a dochází k perzonifikaci první působící příčiny. Aristotelovou první příčinou byl nehybný hybatel, který se poté, co uvedl svět do pohybu, již dění v něm neúčastní. Pro křesťany je příčinou světa aktivně působící Bůh. Pro moderní fyziku velký třesk, který uvedl v činnost příčinu látkovou a formální.

4. Causa finalis – účel. Nejspornější a nejproblematičtější příčina. Otázka, zdá má svět nějaký účel, zda má bytí vůbec nějaký smysl, dodnes nedává spát nejen filozofům, ale snad každému, kdo se občas zamýšlí nad věcmi, které jej přesahují, a představuje snad největší výzvu filozofickému bádání. Prostor, který má myslící bytost k manévrování při přemýšlení nad konečným účelem veškerenstva, je prakticky neomezený, jsou však dva způsoby, jak jej pojmout: První tvrdí, že žádný konečný účel (či smysl) neexistuje. Zhruba takto vnímali svět existencialisté, kteří považovali člověka za neodůvodněně vrženého do světa, ve kterém se musí potýkat s celou řadou problémů. Druhá možnost spočívá v konstrukci účelů, ať již z důvodů vlastního uspokojení nebo manipulace jiných. Křesťané tvrdí, že svět směřuje ke konečné spáse. Hegel představil myšlenku objektivního světového ducha, který postupně spěje k sebepoznání. Neexistuje však argument, který by jednoznačně potvrdil existenci konečného účelu univerza. Pro jeho existenci hovoří, že první tři příčiny jsou známy. Proč by tedy nemohl mít vesmír i příčinu čtvrtou? Můžeme se o ní dohadovat, ale je možné, že lidskému rozumu zůstane stejně skryta jako povaha první působící příčiny. Existuje řada teorií o budoucnosti vesmíru – postupné smrštění zakončené velkým křachem, rozplynutí v záření… Ani jedna z nich však nemá teleologický (účelový) charakter. Otázku finální příčiny univerza musíme tedy ponechat otevřenou, avšak můžeme nabídnout několik možností, k nimž může čtenář přidat i své vlastní:

1. Známe-li prvotní působící příčinu a nemáme představu o její povaze, je zde možná “středová symetrie” ve smyslu, že konečná podoba vesmíru je z hlediska fyzikální povahy určitelná (můžeme předpovědět, jak a zda ukončí vesmír svou existenci – pochopitelně v závislosti na aktuálních možnostech vědy), ale odůvodnění se vymyká možnostem lidského chápání, neboť může souviset s odlišnými logickými zákonitostmi, stejně jako tomu je v případě velkého třesku.
2. Svět (vesmír, univerzum, veškerenstvo) je jako jsoucno jedinečné v tom smyslu, že mu chybí účelová příčina.
3. Účelem existence vesmíru je jeho existence samotná.
4. Jelikož je hledání účelnosti ryze záležitostí lidskou, nemá smysl o nějakém celkovém účelu hovořit. (připomínka D. Drahoňovského – děkuji)
5. V souladu s Hegelovou koncepcí sebepoznávajícího Ducha je účelem vesmíru jeho konečná epistemologická reflexe (poznání sebou samým). Co nastane po sebepoznání, budiž další otázkou, která nenachází zodpovězení.

Závěr: Vesmír stejně jako každé jsoucno podléhá kauzalitě, jež je garantována logickými zákony, které však platí teprve od okamžiku jeho vzniku. Metafyzickými příčinami vesmíru jsou:
1. látková příčina: hmota tvořená částicemi
2. formální příčina: časoprostor jako podoba vesmíru
3. působící příčina: velký třesk neznámé povahy
4. účelová příčina: ???

Děkuji čtenářům za pozornost. Astrofyzikům, ať již amatérským či profesionálním, děkuji za tolerování mého nakládání s fyzikálními pojmy. Filozofům děkuji za tolerování sloní dávky zjednodušení a nepřesnosti, jakých se Aristotelově metafyzice v mých spárech dostalo. :-) Přesto si myslím, že může nefilozofům posloužit jako jednoduchá ukázka filozofického diskurzu.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

1 komentář u „Metafyzické příčiny vesmíru

  1. Pre mňa ako aktívneho laika v tejto téme, je to skvelý článok. Jednoducho a zrozumiteľne napísaný. Dobrá práca, ďakujem za šírenie týchto myšlienok.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..