Miyazakiho ideál hrdiny

V článku si představíme tvorbu jednoho z největších mistrů japonského animovaného filmu Hayao Miyazakiho. Nepůjde však o tradiční náhled na autora a převyprávění jeho děl. Bude představeno myšlenkové pozadí a motivace hrdinů, zatímco příběh samotný naznačím přiloženým audiovizuálním materiálem. Jak se pokusím dokázat, tyto myšlenky vytvářejí  specifické pojetí zla, z čehož vyplývá jiná konstituce hrdinů, než na jakou jsme zvyklí. Pojďme se  tedy  blíže podívat na metafyziku dvou esteticky a eticky krásných filmů Mononoke-hime a Kaze no Tani no Naushika.

 


..

V zajetí událostí

Obětavost a skromnost, tak tradiční pro Japonskou kulturu (jak se nám to může z dálky jevit), plně vystihují základní rysy charakterů Miyazakiho hrdinů. Příběhy nejsou manifestací dravosti nebo o bezhlavé touze po hrdinném dobrodružství, taktéž nejsou vyprávění o hromadění zkušeností, sebepoznáním hrdinů a následném užití takových vědomostí k řešení finální úlohy. Hlavní hrdinové obou filmů – Ašitaka a Naušika – jsou odpočátku již ucelené charaktery, které jsou právě vrženy do řetězení událostí. Pokud poznávají, pak motivy lidí, avšak taková poznání je nemění, naopak jejich pevná přesvědčení jsou zásadní pro vybudování příběhu.

Oba hrdinové se pohybují v prostředí zájmů protikladných sil, jež chtějí žít na úkor druhého, avšak oni vidí hodnotu v životě samotném.  Nemohou se jednoduše rozhodnout, i přes to, že pro ně samotné neexistuje žádné dilema; nerozhodují se, na kterou stranu se přidat, neboť tím by zavrhli svůj charakter. Méně abstraktně řečeno: síla uvádějící příběh do pohybu vyplývá z konfliktu dvou živoucích elementů – lidí a přírody. Takový souboj není však vykreslen jednostranně, kdy by zlí démoni a ošklivý hmyz bojoval proti mírumilovným a kultivovaným lidem, či naopak překrásná příroda a její mystické kouzlo proti zkaženému člověku. Jsou si rovny, se všemi svými klady a zápory. Jakmile hrdina chápe onu rovnost, pak není jeho cílem ji zvrátit, ale realizovat ji – za jakoukoliv cenu.

Hrdina Ašitaka má pouze jediný úkol: „Vidět očima nezastřenýma nenávistí“. To jen potvrzuje výše zmíněnou roli hrdiny – není hybatelem událostí, ale je nehybným objekt v kurzu událostí. Tragika spočívá v zoufalství z neschopnosti konflikt vyřešit, neboť obě strany v nenávisti a nekončených mstách touží jen po smrti druhého. Napětí příběhu vyniká především v mezních situacích, kdy se hrdinové snaží probíhající konflikt rozhřešit domlouváním a snahou nezasáhnout, neublížit.

 

Zlo

Oba příběhy spojuje absence zhmotněného zla, či bezdůvodného „pohádkového“ zla. Vše špatné není ukotveno na jedné straně, v jednom člověku, jehož bychom odsoudili a mohl by jej hrdina v uspokojivém finále anihilovat. Zlo je produktem mnoha drobných nedorozumění, je nahromaděným jevem za čas a proto existuje „sui generis“ (nezávisle na svých nositelích), již není úniku a není ani prostor pro diskuzi, neboť malá semínka, která vytváří  všeobjímající zlobu a nenávist, již vyklíčila v myšlení všech a stala se pevnou součástí řádu světa a bytí.  V sociologickém žargonu bychom řekli, že během socializace byly vloženy do metody konstrukce reality. Proto, aby bylo zničeno zlo, musí se změnit celkové chápání světa každého ze zúčastněných.

 

Vědomí této rozprostřenosti zla si uvědomují Naušika i Ašitaka. Jsou schopni velmi účelně likvidovat své protivníky, avšak jak se Naušika svých schopností obává, tak Ašitaka je získal prokletím, které je symbolem nenávisti a nekonečné msty. Nechtějí je užívat, neboť se obávají ublížit nevinnému a ví, že užití moci konflikt nevyřeší. A to nikoliv z  prostého pacifismu, ale z vědomí nesmyslnosti takového agresivního jednání. Nevinnost všech zúčastněných vyplývá z toho, že  nejsou vinni záměrnou zlobou, ale pouze nevědomostí. Bojem by bylo zahubeno tělo, avšak obecně panující nevědomost by jako svodidlo každý takový útok svedlo k přiživení zla. Jediným možným činem je oběť, jednání na hranici možností a bezohlednosti vůči sobě.

Konec není absolutním rozřešením všech problémů, ale ukazuje na uvědomění a nadějnou cestu. Z vrcholného činu hrdiny si všichni zúčastnění uvědomí podstatu konfliktu – důležité je to, že rány nejsou plně zahojeny a již není cesty zpět, avšak pokrok je možný díky novému poznání a nové nabyté úctě. Konec tak není politickou dohodou o rozdělení sil, či porážkou jedné strany, ale čistě intelektuální záležitostí – poznáním.  Dokonce nedochází k plnému souznění, naplnění utopistické harmonie a věčného přátelství, ale uznání existence toho druhého a umírnění svých zájmů. Nejde o utopismus, ale o naději.

Dvojí porovnání se Západem

Z takového pojetí zla vyplývá zřejmá podobnost Miyazakiho hrdinů -neslušně řečeno – s ideálem Kristovského mýtu.  Mezi Bohem a hříšným člověkem není jediné rozřešení než nejvyšší oběť prostředníka, jehož akt nevede ke globální a automatické spáse, ale představuje cestu k uvědomění, vystavuje nový zákon. Fascinující, jak v kulturních kořenech naší civilizace nacházíme prvek, který  pohádkově a nenuceně užívá filmař z Dálného východu. Poučme se z toho, že nám není vzdálený a můžeme jej přijmout, neboť jeho podstata není náhodným kulturním výtvorem ukotveným na historicky jedinečné tradici, ale je transcendentálně pravdivý.

Pestrost Miyazakiho tvorby vynikne pokud jeho příběhy porovnáme s veledílem západní popkultury – grafickým spektáklem Avatar – barevným na povrch, uvnitř šedivě nudný. Smutné jak hloupé a zkamenělé dílo bylo obdařeno takovým technologickým umem. Lidství zobrazené v tupých archetypech kapitalistů, žoldáků a vědců je veskrze negativní, zatímco příroda neobsahuje její nejbytostnější prvek, kterým je krutost a smrt. Prostě vždy, když se nezná skutečná podstata vztahu, tak se raději idealizuje, vyostří a zjednoduší.  Dokonce se hlavní hrdina obrací proti „vlastním“ a se zuřivým výkřikem zabíjí „zlé vojáky“, což by Miyazakiho hrdinové nikdy neučinili.   Jediným skutečně platným poselstvím Cameronova opusu je zjištění, že stále nechápeme vztah člověka a přírody. Toto nepochopení tvůrci zakrývají tím, že se hodnota přírody vyloží jakýmsi esoterním významem – „Nevíme, tak z nevědomosti utvoříme tajemství a z tajemství mystérium.“ Tradiční metoda práce s prázdnotou.

Pár slov na závěr

Neboť  hrdinové jsou především metaforou skutečných problémů ve společnosti, pak zbývá již jen říci, co si můžeme vzít z dobrodružství Ašitaky a Naušiky. Příběhy nelze redukovat čistě na jejich environmentální podtext, neboť ten je až nástavbou, která stojí na mnohem hlubších základech. Těmi jsou růst vědomostí a úcta k živému. Taková emocionálně-racionální syntéza nám ukazuje cestu, jak se vyrovnávat s konfliktem. Rozum nás ochraňuje před slepou vírou v dokonalou harmonii a cit přináší i přes to vše naději, která podepírá čin v okolí hlouposti a nenávisti. Pokud víme, že vlastnost vyvolávající konflikt není bytostně zakořeněná v člověku, či skupině lidí, pak lze stále věřit ve změnu, lze dokonce stále věřit na pokrok. Pokud bych tedy měl najít jeden hlavní ideál Miyazakiho hrdinů, pak by to byla především komunikace. Naděje, že lze změnit pojetí světa skrze diskuzi, skrze výchovu. To není pouze aktuální poselství, ale obecný princip, který bychom měli mít vždy na paměti, chceme-li prosazovat svůj vlastní názor a žít ve společnosti jiných lidí.

Článek volně navazuje na seriál o mýtu moderního hrdiny. Viz díl I či II.

 



 

 

 

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

2 komentáře u „Miyazakiho ideál hrdiny

  1. Pěkný článek, mnohé vysvětluje. Líbí se mi ta paralela s křesťanstvím. Ohledně Mijazakiho… Mononoke jsem viděl v neděli… a totálně mě zklamala.

    “Tááák. Po zhlédnutí tohoto průměrného snímku si kladu otázku, co dělá na 92. místě v žebříčku nejlepších a na 114. místě mezi nejoblíbenějšími filmy uživatelů ČSFD. Možná jsem udělal chybu, že jsem si ho pustil v českém znění, protože obsadit Zdeňka Junáka do asi pěti přicmrdávačských rolí je celkem kruťárna. Na slovo “démon” jsem už jistou dobu alergický, neb jsem se s ním prozatím vždy setkával tam, kde bylo prostě třeba pojmenovat nějakého prdlého zlého ducha. Myšlenka filmu, totiž kritika modernity, mi sice není nijak cizí, ale tohle bylo prostě klišé na hranici trapnosti, i když se tvůrcům nedá upřít snaha o nečernobílé vykreslení postav – ty jsou ale nesmírně otravné a jejich rozervanost postupem času rozervávala i mě. Abych ale jen nekritizoval, tak spousta záběrů na lesy je opravdu hezká. Nejsem si ale jistý, jestli je to něco, kvůli čemu bych si znovu pustil něco od Mijazakiho.” **

    S tou kritikou modernity asi nebudeš souhlasit, protože kritika padá na všechny strany, a jak říkáš, zlo není zaneseno do jedné konkrétní rasy, jenže mě tento konflikt přírody a industrializujícího a zároveň humanizujícího se světa (Eboši dává práci malomocným) přišel prázdný, opakující se já se u něj nudil.

    • Jo, skutečně si myslím, že nešlo o negativní kritiku “modernity”. Prázdné to být prostě nemůže – tak by to bylo v případě “zlých a špinavých” lidí… Železné město není prostá stoka znečišťující okolí, ale opravdu humanizující oáza. A to je skutečně zcela výjimečné při výkladu environmentálních problémů. Ale jak jsem řekl, jádro filmu není na téhle úrovni, ale především v konfliktu samotném a problému nekončených mstí – všichni zde válčí, jak zvířata mezi sebou, tak i lidé. “Trapná kritika modernity” je spíše onen Avatar, rozhodně ne Mononoke.

      A potom se domnívám, že hrdinové, a v článku jsem to vlastně naznačil, nejsou zcela vůbec “rozervaní”. Ašitaka přesně ví, co má dělat a nikdy neváhá. Samozřejmě, že přemýšlí a hodnotí, ale vždy spíše pozoruje a komentuje, nesnaží se objevit něco, čemu zatím nerozumí, co by jej zacelilo.

      Důležitý je zde konec (spoiler!), který za prvé nechává Ašitaku i Mononoke rozdělené a za druhé nechává vysvitnout naději na lepší Železné město. Hrdinové se nic nového nenaučili, protože prostě nemohli – sloužili jako katalyzátory společenské změny, na které však proces samotný nemá žádný vliv.

      Asi jsi k tomu šel se špatnou náladou 🙂 Ale už jen z těchto náznaků musí být jasné, že ten film se nedrží žánrových klišé, neopakuje staré kritiky, ale nahlíží na problémy zcela jinak.

      A když pomineme tenhle myšlenkový obal, je to pořád nádherná pohádka 🙂 Ale proti gustu …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..