Občanem v občanské společnosti

Záměrně se vyhneme všem velkým teoriím o občanské společnosti, o jejím základním významu jako nezbytné složce demokratické společnosti zabraňující centralizaci moci, tyranií většiny a veřejného mínění (jak je známo od Alexe de Tocquevilla).  Občanská společnost a její legitimita totiž mohou vypadat  v takových úvahách až příliš jasně a v idealizované formě nám uniká, jak má být fakticky realizována a nedopovídá na prostou otázku Co dělat?.

Občanská společnost není označení pro skupinu lidí s občanskými průkazy, nejsou to občané ve smyslu voličů politických stran, či lidé prostě narození v rámci libovolného státu. Občanská společnost označuje ty, kteří dobrovolně organizují svůj volný čas ve prospěch svých zájmů. Zájmem zde není myšlen zájem finanční, či prosté zvýšení svých možností spotřebovávat. Naopak, je to právě akt obětování svého volného času, který by jinak sloužil zábavě, odpočinku a spotřebě. Je však stále nutné mluvit o „vlastním zájmu“, neboť nejde o to být „dobrým občanem“, což znamená být poslušným nástrojem ideální občanské společnosti a v jejím jménu pak pracovat. To vždy vede k touze i druhé donucovat, aby pro tento „skvělý a jedině pravdivý“ ideál pracovali. Občan musí svému jednání rozumět, musí s ním sám souhlasit a být jeho záměrem. Je-li záměrem ideálu, či strany, pak nejde o občanskou společnost, ale o politiku.

Občanství je zde proto chápáno jako snaha o vlastní rozvoj, vlastní zájem a povinnosti vůči svému svědomí. Vede to především k požadované intelektuální samostatnosti a zlepšení schopností volit a hodnotit. Cílem není komuna poslušných občanů, ale občané, kteří jsou kritičtí, aktivní ve volném čase a starající se – pro sebe, ale i pro druhé, ale nikoliv zasahováním do jejich soukromí, ale péčí o veřejné a společné.

Nečiní tak pro vyšší dobro, ale snaží se uskutečňovat svou představu o jejich nejbližším okolí, snaží se žít v takovém okolí, které by splňovalo ty nejzákladnější sdílitelné hodnoty, jak jsou zdraví, čistota a estetická hodnota, ať už umělecká, architektonická, či spojením s péčí o přírodu. Nejde o to prosazovat politické cíle o přestavbě společnosti, ale o apolitickou práci a jednání. Pojmy „společnosti“ a „státu“ nejsou v občanské společnosti potřeba!

Nejde o utopie, nejde o lepší život pro všechny, nejde o záchranu světa, nejde ani o jeden ideál. Jde prostě o snahu žít lepší život a snažit se takovou představu dle svých vlastních možností realizovat – vůči majetku a prostoru jen pokud je společný a veřejný; vůči druhým jen pokud i oni budou součástí občanské iniciativy, jen pokud i oni přistoupí dobrovolně na organizaci.

Jak demokratický, tak nedemokratický stát o volný čas svých “občanů” usiluje. Liší se pouze v prostředcích variujících od násilí , dogmatiky a propagandy, až po bulvarizaci politiky a nacházením za vším politická hnutí, např. Klausova  pet lahev jako atribut levičáctví (pro další příklady stačí otevřít libovolnou internetovou diskuzi na zpravodajském serveru). Proto – NEJDE O POLITIZACI VOLNÉHO ČASU. Jde právě o osvobození od politiky a dnes i od ekonomiky (od volného času jako rovnítka ke spotřebování).  Slovy T. G. Masaryka se jedná o „drobnou práci pro národ“ a „nepolitickou politiku“. To je podstata demokracie – ta podstata, která zničila stavovskou společnost a jako disent narušovala plán totalitního státu o ovládnutí těla a duše.

Občanská společnost je  volným kolektivem těch, kteří obětují volný čas pro vlastní zájmy, které se ale nenacházejí v soukromí a rámci vlastního majetku.

Co je dobré si zapamatovat?

– volný čas a dobrovolnost
– přimění sebe vlastního pečovat o své zájmy ve veřejné sféře
– zlepšení vlastních schopností voli a hodnotit
– náhrada spotřeby a instantní zábavy
– obětování odpočinku
– snaha o zlepšení kvality života
– ochrana a péče svého životní prostředí
– uvědomění si možnosti neúspěchu, nejde o to cíl splnit, ale snažit se o to

Nebezpečí a školka politiků

Nejde o komunitu, nejde o srdečnost a očekávání „sluníčkového sousedství“. Také nesmí dojít ke snaze druhé porovnávat, zda jsou „dobří občané“, zda jsou dostatečně aktivní a angažovaní. Moc, které byla snesena ze státu, je pak vkládána do rukou „místních organizátorů“, kteří se pak ujímají role „malých vůdců“ a otravují životy svým sousedů.  Jinými slovy: maloměšťácký hon na nekonformnost spřádající se z pomluv a předsudků. Nezapomínejme i na takové hrozby vyplývající z představy občanské společnosti.

Politika, což znamená všechny rozhovory, které vedou k invazi do osobního majetku (daně) a času povinnosti (zákoník práce), je lákavá pro ty, kteří mají libovolné sny o „ideální společnosti“ a „ideální komunitě“. Politika by proto měla být profesionalizací občanské společnosti – a mělo by být záměrem, aby každý politik měl zkušenost v rámci občanské společnosti, kde je možné vidět výsledky, aby důvěra do něj vložená byla založena na zkušenosti a nikoliv na ideologii.

Co dělat?

  1. Zajímat se o řešitelné problémy svého okolí (městská čtvrť, město, vesnice).
  2. Představit si možnosti, jak by se mohlo okolí změnit.
  3. Zajímat se o problémy  realizovatelné prací a nikoliv legislativou.
  4. Myslet vždy především na sebe, na své možnosti a jejich rozvíjení.
  5. Pomoc druhým by neměla být halasná – jde o to pomoci, nejde o to využít čin pro politický marketing.
  6. Činnost musí být motivovaná osobní zájmem a vášní pro problém.
  7. Záměry by měly být dlouhodobé a trvalé, případně „ekonomické“ – nesoucí další zisk pro rozvoj dalších projektů, ale nikoliv pro individuální, či kolektivní spotřebu.
  8. V praxi jde o rozvoj vlastních znalostí a lepší znalost svého životního prostředí, osvojení kritického myšlení – schopnost být kritický vůči svému politickému přesvědčení, schopnost diskutovat, pracovitost.
  9. Rozvoj svého životního prostředí vede k zlepšení i pro druhé, kteří nemají prostředky a čas, aby o něj pečovali.

 

O tom, jak politizace kultury ničí její vitální charakter, více v článku Bída multikulturalismu. Příspěvek k občanské společnosti od Václava Havla, který například zdůrazňuje roli konkurence v občanské společnosti pro zajištění kvality,  k přečtení zde. Další text, který se zajímá problémem jednání v demokratické společnosti je úvaha Veliký příběh našich životů.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.