Patologie nenávisti na Pražském hřbitově

Umberto Eco byl největším konspiračním teoretikem. Těžko někdo překoná jeho Plán z Foucaultova kyvadla. Těžko někdo hlouběji  pochopí mysli těch, kdo se domnívají, že „vše souvisí se vším“ a pro které jsou dějiny sítí, v jejichž středu je pavouk: Žid, zednář, templář, rosenkrucián, dle chuti. Předposlední román, tohoto italského spisovatele, historika a filosofa, Pražský hřbitov užívá stejného postupu – jako konspirační teorie Eco neničí, ale představuje v krajní podobě, tak i šovinismus a rasismus nechává zaznít v plné síle. Vyrovnává se tak s druhým patologickým stavem moderní mysli: po konspiracích a fascinací „tajnými dějinami“ to jsou předsudky a rozumově zdůvodňovaná nenávist vůči skupinám.

Nemrtvá mysl

Aby se mu takový projekt zdařil, musel oživit mysl druhé poloviny 19. století. A jako Frankensteinova stvůra byla sešita po kousku z různých mrtvol, tak nyní Eco spojuje v jednom po dílu z pestrého katalogu ideologií nenávisti té doby: k Židům, jezuitům a katolíkům, zednářům a okultistům, Němcům, Francouzům, Rusům, Italům a ženám. Přesto je to stvůra, kterou neuvidíme jako čiré zlo – každá jeho nenávist má své opodstatnění, byť samozřejmě jsou to důvody psychologické, dané životním osudem a prostředím. K tomu pomáhá vystavění románu jako deníková sebereflexe. Čtenář nespočívá v nadřazeném pohledu z třetí osoby, což dává vyniknout obhajobám a sebevysvětlení, rozumovému zdůvodňování činů a pocitů.

Dnes je pro mnohé z nás tato mysl zcela nepřijatelná, avšak díky Pražskému hřbitovu rozeznáváme, co pro správné odmítnutí potřebujeme – rozumění příčinám a okolnostem vzniku, neboť jejich porozumění znamená úspěšné vypořádávání se s trvalými ideologiemi nenávisti vůči imigrantům, menšinám, tajným spolkům a politickým stranám, občanům jiných států. Ecovo monstrum není historickou osobností, přesto není zcela fiktivní. Všechny okolnosti, do kterých je hrdina uvržen a všechny pocity a soudy, které motivují jeho činy, jsou zcela věrohodné, vystavěné na autorově pečlivé znalosti dobových novin, odborné a brakové literatury, osobností a událostí.

Ecova genialita nespočívá v prosté destrukci vědění (konspirační teorie a antisemitismus) z morálního a intelektuálního piedestalu, ale v schopnosti živé rekonstrukce – neužívá svůj intelekt k ničení nepřijatelného, ale aby napodoboval a dovedl k dokonalosti omyly lidského myšlení. Jinak řečeno, jeho mysl ničí obecnou mysl tím, že ji překonává v tom, čím sama je. Aby tak učinil, musí vlastnit metodu a „tajný šém“, který je v nevědomí této mysli. To, že dokázal sestrojit nejlepší konspirační teorii a komplexní „mysl nenávisti“ dokazuje, že rozkryl toto intimní nevědomí – pronikl tam, kam nemohou mít přístup ti, o kterých píše. Umberto Eco využívá umělecké konstrukce na místo vědy – pravda vítězí jinými prostředky.

Nepředkládá Zlo na stříbrném podnosu pro snadné odsouzení, neboť to by nám žádné nové poznání nepřineslo. Tvoří v laboratoři papíru a inkoustu komplexní mysl devatenáctého věku, u níž dovedeme pochopit/rozeznat, proč se stala takovou, jaká je a jak si rozumně vysvětluje své motivace. Potřebujeme ne pouze odmítat, ale i rozumět kořenům racionálně zdůvodněné nenávisti, jež motivuje soudy o společnosti, či dokonce vyžaduje násilí jako řešení. Ona sama totiž je sociální problém, s nímž se budeme ještě dlouho – ne-li vždy – potýkat.

Transport na Ďábelské ostrovy

Totiž ona „stvůra“ – v románu nese méno Simonini – nemohl být jiný než nenávistný, když vyrůstal zavřený v milánské vile, kde ho vášnivě antisemitský dědeček děsil Mordechajem, který jej odvede do ghetta a rozemele do matesů. Není pak podivné, aniž Žida kdy viděl, aby jej ze strachu nenáviděl. Kapitán Simonini se dokonce stává autorem falza, na jehož základě je obžalován židovský důstojník francouzské armády Alfréd Dreyfus z vlastizrádné špionáže. On nejjistěji ví o jeho nevině, a přesto je přesvědčen, že Dreyfus vinen je – protože je to Žid: „Simonini žádné výčitky necítil. Dreyfusovou vinou si byl jist: vždyť o ní sám rozhodl.“

Tak tomu je vždy:  ti, kdo soudí dle předsudků, si mohou být jisti vinou těch, které soudí, protože o ní rozhodují. Jediným úkolem rozumu je pak tento soud zakrývat – nejužitečnější v tomto snažení jsou slova Přirozenost a Vrozenost. Nejde pak prý o soud a názor lidí, ale o přírodní, či jinak vrozený fakt. Toto nejpřesněji znamená rasismus – vůbec nejde pouze o rasy! – spolu s logikou, kterou vystihuje Zygmunt Bauman:„Člověk je, dříve než jedná. Nic, co udělá, nemůže změnit, co je.“ V malém se zrcadlí velké – tak nakonec i transport Dreyfuse v roce 1895 na Ďábelské ostrovy ve Francouzské Guyaně, kde jej měla strávit malárie a úplavice, není odlišný od sofistikovanějších transportů, které mají přijít o tři desetiletí později.

Neodmítáme rasismus ale stejně, jako se odmítá prostě jiný názor – odmítáme jej tak, jako odmítáme chudobu. Rozumět mu takto celistvě znamená, že rasismus je sociální problém, který vytváří možnost identity, pevných skupinových vazeb a interpretace světa. Právě utváření já, které rasismus umožňuje chápejme jako jeho příčinu, proč má tak vysokou schopnost přežití. Nejde tak zdaleka prostě o další názor, který může být argumenty změněn, ale stojí nedobytněji v životě a smyslu života těch, kdo jej pevně zastávají.

 „Nenávidím, tedy jsem.“

Nejen Simoniniho existence, krédo a ego, ale i živobytí, je založeno na nenávisti a lži. To má zřejmé příčiny – nenávist umožňuje zlomit jednu z Kantových mravních zásad  a chovat se k lidem jako k prostředkům. Vytváří tak celé nové prostředí, kde se může bez zábran zručnost a rozum uskutečňovat. Simoniniho životní osud je zapředen do mocenských sítí raného národního státu, stejně jako je setrvání omezeně liberálního státu spojena na úspěšné správě masy – nejjednodušeji pak prostřednictvím nenávisti. Zde jsou slova, které Eco vkládá ruskému tajnému policistovi P. I. Račkovskijovi (historická osobnost a zřejmě jeden z komplilátorů  Protokolů sionských mudrců):

„Někdo řekl, že vlastenectví je poslední útočiště chátry: kdo nemá mravní zásady, obvykle se zahalí do praporu, a pancharti se vždycky dovolávají čistoty své rasy. Národní totožnost je poslední zbraní vyděděnců. A smysl pro ni se zakládá na nenávisti, na nenávisti k těm, kdo totožní nejsou. Musíme pěstovat nenávist jako občanskou vášeň. Nepřítel je přítel národů. Vždycky musíme někoho nenávidět, abychom se cítili vykoupení ze své bídy. Nenávist je zcela prvotní vášeň. A láska je anomálie. Proto zabili Krista: hlásal něco, co bylo proti přírodě. Nikoho nedokážete milovat celý život, z téhle možné naděje se rodí cizoložství, matkovraždy, zrady přátel… Ale nenávidět někoho celý život  – to jde docela snadno. Stačí, když bude pořád s námi a bude rozdmýchávat naši nenávist. Nenávist hřeje u srdce.“ (s. 331)

Taková je druhá tvář vášně pro národ, na kterou musíme vždy pamatovat, neboť kolektivní identita se stává vždy poslušnou pro libovolný zájem, zahříva-li se nenávistí. A stavět hranice a řezem učinit rozdíl je vždy snadnější než se snažit nenávist mírnit, hranice překračovat a rozdíly uznávat. Je smutným faktem, že v citaci zmíněná ideologie řízení státu zapříčinila mnoho pogromů v Rusku a na Ukrajině. To bychom měli mít vždy na paměti, neboť není tomu dávno, co jsme mohli v české společnosti pozorovat, jak snadno se vášně probouzejí a jak rychle se lež mění v pravdu, jen když se nevylučuje se zažitým odporem.

***

Na závěr již jen krátké doporučení. Umberto Eco napsal významné dílo současné literatury a představuje, jak má působit veřejný intelektuál, po němž nechceme, aby jednoduše říkal, co správné je a není, ale který dovede ukázat na problém chytře a zajímavě.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Naše doba a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk