Podněstří: největší sklad zbraní na světě, který nikdo nehlídá

Výhra pro-ruského politika Janukovyče v prezidentských volbách na Ukrajině v lednu 2010 podle některých posunula hranice Ruska až na východ Slovenska. Tím se země mohla stát kandidátem na umístění ruských raket Iskander jako odpověď na výstavbu americké protiraketové obrany. Ne každý ví, že kromě ne vždy poslušné Ukrajiny a ne zcela důvěryhodného Běloruska má Rusko dalšího tentokrát více než věrného spojence téměř na hranicích s Evropskou unií.

Země jako sendvič

Podněstří – území vtěsnané mezi Moldavsko a Ukrajinu, jen o něco větší než Zlínský kraj, dlouhé zhruba 200 kilometrů a místy široké jen několik desítek. Kdyby bylo uznávaným státem, zřejmě by v poměru délka a šířka stálo před Chile. Již od devadesátých let de facto samostatné pod názvem Podněsterská moldavská republika, formálně však stále součástí Moldavska. Nepatrný kousek země, který má svou vládu, vlajku, hymnu a dokonce i měnu a armádu. Přesto jej neuznává žádný stát OSN, ale pouze rovněž neuznané Jižní Osetie a Abcházie. Jestli někdo mluví o Bělorusku jako o komunistickém skanzenu, tak nezná Podněstří. Je snad jediným státem, který má na své vlajce i státním znaku srp a kladivo. Leninovy sochy a vzletná hesla najdeme téměř na každém rohu a ne náhodou se hlavní třída v hlavním městě Tiraspoli jmenuje 25. října. Na půl milionu lidí žije v „zemi nezemi“.

Podněsterská moldavská republika

Na počátku byla válka… a Rusové

Podněstří vyhlásilo svou samostatnost již v roce 1990, ještě před rozpadem Sovětského svazu. Impulsem byly snahy některých moldavských politiků připojit zemi k Rumunsku, s nímž má Moldavsko společný jazyk a koneckonců už jenom vlajku. Na počátku 90. let totiž politická strana Lidová fronta Moldavska prosadila zavedení moldavštiny jako úředního jazyka, nařídila psaní latinkou a velice omezila užívání ruštiny. Všechny tyto kroky byly namířeny proti početným ukrajinským a ruským menšinám, které zde od druhé světové války žily. Stejně se zachovali moldavští nacionalisté k etniku Gaugazů, již mají blízko k Turkům, jimž zamezili ve volném průběhu referenda o nezávislost. V tu chvíli se situace vyhrotila a Lidová fronta Moldavska nabádala milice k zákroku.

Za vším stála rusifikace

Pro Moldavsko byla oblast v okolí řeky Dněstru, která prakticky tvoří téměř celou západní hranici Podněstří, velice ekonomicky a strategicky důležitá. Nacházely se zde významné objekty, jako elektrárny a továrny. Naneštěstí právě tento kus země prošel už během druhé světové války silnou rusifikací. Na 300 000 Rumunů bylo deportováno na Sibiř nebo do Kazachstánu, okolí Podněstří se naopak stalo cílovou destinací transportů rumunských Židů. K Dněstru se poté nastěhovaly velké počty Rusů, kteří zemi „kolonizovali“ a početně převýšili moldavské obyvatelstvo (zhruba třetina obyvatel země). Za ruskými přistěhovalci stála na počátku devadesátých let 14. sovětská armáda generála Lebeděva. To byla dost nevýhodná pozice pro moldavské politiky.

I krátký konflikt přináší nevinné oběti

Moldavsko jako bývalá Moldavská sovětská socialistická republika nemělo svou armádu, a proto ji muselo záhy po vyhlášení samostatnosti budovat za pomoci nově zřízeného ministerstva obrany. Nová armáda měla pomoci obnovit moc Kišiněvu nad Podněstřím. Nezadržitelně se blížil konflikt. V něm měla zůstat 14. sovětská armáda neutrální, ale v podstatě podporovala podněsterské jednotky. Do oblasti se sjeli dobrovolníci z Ukrajiny a Ruska, Moldávii naopak poskytlo neoficiální pomoc Rumunsko. V březnu 1992 se pokusila moldavská armáda překročit most přes Dněstr, kde se jí postavili místní civilisté, tři z nich se stali prvními oběťmi vznikající války. Konflikt se stupňoval, dle ne zcela potvrzených zpráv se moldavská armáda chovala krutě, střílela na civilisty, jejich auta i domy. Dokonce údajně útočila i na sanitní vozy. Stejná podezření však panovala ohledně chování podněsterské armády.

 

Navzdory snaze i odhodlání moldavské armády se jí nepodařilo Podněsterskou moldavskou republiku ovládnout. Podněstří obhájilo svou kontrolu nad územím, i když kromě okolí města Bender a několika enkláv sahá moc tiraspolské vlády pouze za levý břeh Dněstru. Boje ukončil pakt o neútočení z července 1992. Pětiměsíční konflikt si vyžádal na tisíc obětí a tři tisíce raněných. Spory v regionu však nevyřešil.

Komunisté proti komunistům 

Igor Smirnov - prezident Podněstří

Od konce konfliktu se stav věcí prakticky nezměnil. Moldavané se nakonec v referendu vyslovili negativně ke spojení s Rumunskem, tudíž obavy podněsterských obyvatel se nenaplnily. Podněsterská moldavská republika nadále existuje a Moldávie nemá šanci východní část svého území ovládnout.

Sovětská armáda se zcela nestáhla, stále je v oblasti přítomno na 500 ruských vojáků a podněsterská vláda se netají tím, že by jejich počty chtěla navýšit.

Paradoxem je fakt, že v nedávné době Moldavsku vládli komunisté.  Ale tradiční internacionální podpora mezi komunistickými vládami tu jaksi chybí. Moldavský premiér a podněsterský prezident si společně nemohli přijít na jméno, ač oba obdivovali ruské vůdce Putina a Medvěděva.

Byť je Podněsterská moldavská republika ověnčena komunistickými a sovětskými symboly, v zemi vládne tvrdý kapitalismus nejhlubšího zrna. Je zde stanovena rovná 10% daň a za zdravotnictví se privátně platí. Od roku 1994 zde dochází k privatizacím továren, které skupují lidé z okruhu prezidenta Smirnova.

Však ani místní komunistická strana není součástí vlády a její členové jsou tvrdě perzekuováni a mítinky rozháněny. Což je jistá paralela k Bělorusku, kde dochází k témuž.

Země kde vládne Šerif

Po ekonomické stránce se podněsterští občané mají o malinko lépe, než je tomu za druhým břehem Dněstru. Neuznaná země se těší podpoře Ruska, především levnému plynu. I díky tomu mají obyvatelé o něco lepší důchody.

 

Ač se státní znak země dá srovnat s tím severokorejským, tak tvrdá komunistická diktatura zde nevládne a země má alespoň na oko nějakou formu demokracie. Ale všechny volby probíhají bez dohledu mezinárodních pozorovatelů, tudíž je manipulace možná a vysoce pravděpodobná. Však již od vyhlášení samostatnosti v čele země nepřetržitě stojí prezident Igor Smirnov.
Jelikož ostatní státy Podněsterskou republiku neuznávají, nemůžou do ní vyslat své pozorovatele (tím by de facto souhlasily s její suverenitou).
A tak zde bují mafiánské prostředí, prezidentu Smirnovovi by se dalo přezdívat kmotr. Ovládá totiž značnou část trhu za pomoci firmy „Sheriff“. Sheriff je univerzální podněsterská společnost a oficiálně ji spoluvlastní jeden ze Smirnovových synů. Pod touto značkou se v zemi čepuje benzín, prodávají televizory a stejně se jmenuje i místní fotbalový klub – Tiraspol Sheriff. Sheriff je také místní telekomunikační operátor, pod stejným názvem zde najdeme supermarkety i kasína.

Vlajka Podněstří

Bezmocné Moldavsko a hromady nehlídaných zbraní

Vlivem toho, že Moldavsko území neovládá a samotnou republiku žádný stát společenství národů neuznává, tak zde kvete černý trh. Hlavně ten se zbraněmi. Teroristé z Afriky, ale také z Afghánistánu i Čečenska mají výzbroj prý právě z Podněstří. Ve vesnici Kolbasna na severo-východě země se nachází jeden z největších sovětských skladů munice. Po pádu komunistických režimů ve střední Evropě sem Sověti převezli výzbroj svých vojsk, mimochodem i z Československa. Velká část zbraní údajně již zmizela, včetně „špinavých“ jaderných bomb. Kam se poděly nikdo neví. Dodnes zůstalo v Podněstří zhruba 22 tisíc tun munice, někteří experti hovoří o celkové síle dvou hirošimských atomových bomb.

Moldavsko se v roce 2006 snažilo Podněstří alespoň částečně zkrotit smlouvu s Ukrajinou. Smlouva měla zaručit, že veškeré zboží putující z Podněstří musí mít razítko moldavských celníků. Přesto je Moldavsko takřka bezmocné. Přes počáteční odpor nakonec na hranice s autonomní oblastí nasadilo své celníky, i když se tomu zdráhalo, protože tato hranice v zemi pro něj vlastně neexistuje.

Někdy dochází k určitým sporům, například se bránilo vpouštět automobily s podněsterskými SPZ na své území. Nakonec se obě země dohodly a vláda v Kišiněvě ustoupila. Podněsterští však nemají život v „neexistující zemi“ jednoduchý. Například některé vlaky mají konečnou u břehu Dněstru a pokračovat do Moldavska se musí vlakem na druhé straně. V zemi nefunguje roaming, s teplou vodou se příliš nepočítá a vlivem slabého tlaku ve vyšších patrech neteče ani studená.

Těžký život v zemi nezemi

Tím problémy občanů nekončí. Všechny dokumenty a lejstra z Podněstří jsou v zahraničí neplatné. Například takový podněsterský pas. Ne nadarmo má velká část zdejších obyvatel ruské, ukrajinské nebo moldavské občanství. Stejně je to i se studiem na místních školách. Hrozí, že diplom z podněsterské univerzity v zahraničí nepřijmou. Podobně nikde v okolních státech nevyměníte místní měnu (podněsterský rubl, zhruba 10 rublů za 1 €), dopisy s místní známkou nikdo nedoručí…
Proto značná část lidí jezdí za prací i za vzděláním do Moldavska. Autobusové linky a částečně některé vlaky vcelku bez problémů přes „neexistující“ hranici projedou. Nicméně podněsterská vláda to nevidí ráda.

To přináší další komplikace zdejším obyvatelům. Kdyby se cítili perzekuováni vládou, podáním žaloby k soudu pro lidská práva ve Štrasburku by vlastně žalovali Moldavsko. To by takové spory muselo nutně prohrát.

I cizinci jsou pod pozorným dohledem vlády, o jejich pohybu má místní tajná služba MGB údajně dobré informace. Do země se však není těžké dostat, co nepovolí byrokracie, tomu pomůže úplatek. Otázkou je, za jakým důvodem do země jezdit. Možná vzpomenout na staré časy za železnou oponou…

Prezidenti Smirnov a Medvěděv

Uhranutí matičkou Rusí

Rusko zemi neuznává, ale podporuje. Tak jako to donedávna dělalo s Abcházií a Jižní Osetií v případě Gruzie. Pomocí Podněstří vytváří tlak na Moldavsko i Ukrajinu, navíc má blíž k hranicím Evropské unie, což je pro Rusko potencionálně strategické. Ne náhodou na začátku loňského roku nabídl prezident Smirnov Rusku možnost umístit ruské rakety Iskader na území Podněstří – jako odpověď na výstavbu amerického radaru v Rumunsku.

Místní vláda je Ruskem doslova posedlá. Ona částečně nemá na výběr, bez ruských jednotek na svém území by zřejmě dlouho nepřežila. Navíc tři čtvrtiny jejího obyvatelstva jsou ruského nebo ukrajinského původu. O posedlosti hovoří především symbolika země, která čerpá z dob Sovětského svazu. Na billboardech najdeme prezidenta Smirnova podávajícího si ruce s ruským prezidentem Medvěděvem nebo Vladimírem Putinem. Oficiálním jazykem není jen moldavština, u které se zatvrzele prosazuje psaní cyrilicí a je tak asi jediným románským jazykem v azbuce, ale i ukrajinština a ruština. Země dokonce uvažuje o tom, že změní svou vlajku tak, aby se co nejvíce podobala vlajce Ruské federace. Podněstří by se snad podle představ vlády mělo stát další ruskou enklávou, podobně jako Kaliningradská oblast. To však zřejmě není cílem Rusů, kterým vyhovuje jakýsi status quo.

Proruský přístup přináší potíže etnickým Moldavanům, kterých je menšina (zhruba třetina). Podněsterská vláda radikálně zavírá moldavské školy poměrně drsnými prostředky. Moldavané jsou v zemi něco podřadného a nejnižšího. Oslovení „Moldavane“ je místní nadávka.

Podněsterská armáda

Řešení v nedohlednu

Jelikož je Podněstří malý chudý proužek země s počtem obyvatel jako má větší evropské město, tak nikoho v Evropě příliš netrápí zdejší situace. Kvůli přítomnosti ruských vojsk je Moldavsko neschopné vykonávat moc na části svého území. Protože Podněsterská moldavská republika neexistuje, může zde docházet k nelegálním obchodům se zbraněmi i k perzekuci obyvatelstva. Protože je tato oblast na okraji zájmu Evropy, stěží se do budoucna něco změní.

Prezident Smirnov se svým rodinným klanem pohodlně po mafiánsku vládne a není nikoho, kdo by mu v tom zabránil. Mezi vládními činiteli jsou často lidé, kteří uprchli před hledáním interpolu, což něco značí o jejich důvěryhodnosti.

Dohlížet na pár set tisíc obyvatel není pro místní tajnou službu MGB žádný problém a zmanipulování voleb nikdo nedokáže, protože je nikdo nehlídá. Velká část obyvatel je nějakým způsobem se situací srovnána, vyrostla již nová generace, která Podněsterskou republiku považuje za svou a spíše než za Rusy, Ukrajince nebo Moldavany se považují za Podněsteřany. Problémy jim přináší fakt, že místní dokumenty v zahraničí nemají žádnou platnost.

Moldavsko jako řešení nabízelo autonomii, dokonce se objevil návrh pronajmout území Rusku. Ale od uznání nezávislosti Podněsterské moldavské republiky nebo jiného vyřešení problému je stejně daleko, jako k uznání Valašského království.
Evropa má tak v Podněstří pseudokomunistickou autoritářskou zemi, kterou nikdo nehlídá a přes kterou nekontrolovatelně putují zbraně. Naopak Rusko má jistou kliku, kterou může Evropu potencionálně postrašit. Ne nadarmo se ale Podněstří říká „černá díra Evropy“.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

3 komentáře u „Podněstří: největší sklad zbraní na světě, který nikdo nehlídá

  1. Takze pise se rok 2014. Vsechno je uz trochu jinak. Asi trochu otupeli ale vidime to dnes trochu jinak. Ano byli jsme tu jen asi 5 hodin ale i tak. Pokud jedete mistni dopravou tak no problem. Celnice v pohode. Jen registrace. A v Tiraspolu uz neni ani moc soc. hesel. Proste normalni postkomunistcka zeme v teto oblasti. Cena Marsrutka Kisinev Tiraspol cca 60 CZK. Jizda cca 1.5 hod i s celnici. Meli jsme tak trochu strach ale uplne v poho. Spis to bylo pocitove horsi na Moldavskych hranicich ale to mozna proto ze jsme jeli autem a do Podnesteri radeji mistni dopravou. Zaver? Doporucujeme vylet do Tiraspolu!!!

  2. Na to že jsme to teď projeli z Ukrajiny do Rumunska a jak jsme se hádali s celníkama a vojákama o úplatcích, tak vědět to dřív, tak se obloukem vyhneme. Nicméně projet se to dalo 🙂

  3. Moc pěkný článek. Zajímavé téma a navíc jsem se dozvěděl něco, o čem jsem neměl ani tušení. Tedy kromě Sheriffu Tiraspol 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..