Postmoderní kultura jako permanentní recyklace

Není tomu tak dlouho, co mě cestou do práce zaujala v rádiu jedna skladba. Vypalovačka v mírně rychlejším tempu, sympatická melodie, decentní harmonie v klasickém schématu moll-sedmička-moll. Příliš dobré na to, aby se jednalo o originál. A není žádný div, že nejednalo…

Původní verzi skladby “Nah Neh Nah” v roce 1990 nazpívala belgická skupina Vaya Con Dios. Tato skladba byla v našich končinách neznámá až do roku 2011, kdy ji zremixovalo německé duo Milk & Sugar. Je nutno říct, že se jedná o velmi slušný remix, jakých se v poslední době vyrojilo více (vzpomeňme například “We No Speak Americano” od Yolanda Be Cool a DCup). Proč zde ale hovořím o remixech…

Tvorba versus recyklace

S tím, jak společnost postupně získává postmoderní ráz, mění se i způsob tvorby díla. Zatímco v časech vrcholné moderny byla požadavkem na umělce absolutní originalita, přičemž docházelo k neustálé komplikaci děl až k hranicím snesitelnosti, za postmoderní stanovisko lze spíše označit frázi “vše už bylo vymyšleno”. V žádném případě nelze hovořit o tom, že by se z umění vytratila “modernost” a nedocházelo k produkci zcela nových děl. Tvorba skladatelů vážné hudby druhé poloviny 20. století dokládá, že hledání nových forem pro sebevyjádření zde stále v určitém smyslu existuje, nicméně se z tohoto způsobu tvoření stala záležitost úzké vrstvy odborníků, jimž je tato “vysoká” tvorba určena.

Je-li postmoderním heslem “vše už bylo vymyšleno”, pak nemá smysl pídit se po nových formách a hledat stále obtížněji nalezitelné způsoby “jak ven z bahna”, ale spíše přijmout to, co je dáno a pokusit se tvořit přejímáním, posouváním, převracením, reflexí. Vznikají tak umělecké projekty, které čerpají z tradic napříč civilizacemi, náboženských motivů nebo filozofie a tyto prvky se pak prostřednictvím moderních technologií a za přispění soudobých uměleckých trendů transformují ve svébytná díla, která jsou jednak svázána se svými “zdroji” formou odkazování na ně, a přitom se jim vzdalují, vytrhují se z jejich sevření a volně plují sférou kultury, kde jsou zachycována masovými konzumenty. Takovým způsobem tvoří například Michael Crețu, který stojí za hudebním projektem Enigma:

Skladba “Beyond the Invisible” z roku 1996 čerpá z pobaltských nápěvů, které zde koexistují s dalšími prvky, přičemž na jejich rozdílnosti přestává záležet. Vše je unifikováno.

Jak píše Jean Baudrillard, jedním z podstatných rysů postmoderní společnosti je nejen stírání podstatných rozdílů (pravda × fikce), ale navíc také činění tohoto rozdílu irelevantním. K tomuto dochází prostřednictvím simulace reality. Pokud myšlenku stírání protikladů a zpochybňování jejich relevance dále rozvineme, dojdeme k zajímavým poznatkům. Vzhledem k tomu, že tento článek je primárně zaměřen pouze na jeden rys postmoderní společnosti, totiž tvorbu kulturních statků jakožto permanentní recyklaci, zaměřím se pouze na některé.

Nah Neh Nah: hrátky s materiálem a vztah tvůrce × příjemce

Remix je typickým produktem postmoderní kultury. Je recyklací díla vytvořeného dříve a transformací v dílo nové. S pomocí remixu, o kterém jsem hovořil v úvodu (“Nah Neh Nah” od Milk & Sugar), si ukážeme, že se nemusí nutně jednat o “sprostou vykrádačku staré dobré klasiky”, ale zároveň může jít i o dílo svým způsobem poukazující na některé aspekty života současného člověka. Nejprve ale pro srovnání uvádím původní verzi skladby:

 

A nyní verze remixovaná. Podotýkám, že “sekance” ve videu nejsou chybou na vašem přijímači…

 

Ze sledování druhého videa můžeme odvodit dvě skutečnosti:

1. Autor remixu s původním materiálem nepracuje “normálním” způsobem, čímž je zde zesílena myšlenka permanentní recyklace jakožto tvorby. Záběry jsou opakovány v rámci veršů a skládány za sebou zdánlivě nelogicky. Realita původního díla je zpochybněna zrychlením či zpomalením, dochází k rozvolnění vztahu mezi oběma verzemi.

2. Způsob, jakým autor druhého videa pracuje se střihem, nám může sloužit jako ukázka postupného smazávání dichotomie tvůrce × příjemce. Hardwarové problémy (“sekání”) mnoha uživatelů jsou zde převedeny do samotného videoklipu. Autor se vlastně staví do pozice diváka, který má podíl na tvorbě jejím příjmem.

Remixovaná verze velmi vtipným způsobem poukazuje nejen na mizení vymezených pozic, ale také na to, jak je divák zvyklý konzumovat kulturní statky – nikoliv navštěvováním koncertů či výstav, ale vysedáváním před monitorem a projížděním webu. Jedná se o malou “pomstu” a zároveň “poctu” uživateli YouTube, zvyklému řešit potíže s hardwarem a čekat na to, až se mu načte video do vyrovnávací paměti. Reflexe všednodenní reality v produktu postmoderní kultury.

Závěr

V postmoderní společnosti dochází k tvorbě děl za pomoci recyklace děl předchozích. Tato recyklace může nabývat různé podoby, přičemž výsledné produkty jsou pak považovány za díla zcela samostatná. Některá z nich mohou poukazovat na jisté aspekty toho, jak jsou sama tvořena či přijímána.

Tento článek je prvním ze série příspěvků zabývajících se rysy postmoderní společností.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

4 komentáře u „Postmoderní kultura jako permanentní recyklace

  1. také se dnes trochu jako dostředivá reakce na totální relativizace všeho bez možnosti něco k něčemu vztáhnout (poněvadž relativizace je vztahovost a vždy k něčemu, ale dnes je zpochybněn i význam toho slova, takže máme postmoderně relativizovanou relativizaci 😀 😀 ) velmi často uplatňuje efekt “definuj, nebo budeš definován” a vzhledem k tomu, že všeobecné zpochybňování všeho apriori s sebou nese všobecnou únavu tak jsou všichni definicema, jako posedlí a drží se jich, jako dogmat a jediných posledních jistot 😀 😀 takže naprosto v ideálech postmoderny si může Michal definovat tento termín zcela po svém, ikdyž naše afinita k definicím se vzpouzí, že právo na definici nemá jen nějaký Baumann nebo Giddens, ale i nějaký Michal 😉

    • Mno, vůbec nejde o problém vlastní definice, jako prostě o to, že nelze spojit jeden atribut pro dílo i pro společnost. K tomu mě vedou dvě úvahy:

      1) Můj skromný názor je ten, že jsou to dvě nespojitelné věci. A obecně nemám rád přidávání jakýchkoliv atributů ke společnosti, protože se nikdy neví, co se tím přesně myslí – struktura hodnot a vztahů, tvorba hodnot, práce s vědomostmi, instituce, víry, …? Proto je to příliš intuitivní. Umělecké dílo je relativně uzavřený a záměrně stvořený celek, stejně jako filosofická, či sociologická teorie, o kterých také lze mluvit jako o postmoderních.

      2) Další problém a zřejmě nejvýraznější je binární logika, kterou s sebou pojem postmodernity přináší. Předpokládá se rozlišení modernita X postmodernita. Avšak nelze říci společnost 19. století X společnost 21. století. Často se hledají spíše pěkně ostré protiklady, ale tím nám může unikat jedinečnost současnosti a novost. Tomu se stačí vyvarovat, jen když se nebude užívat sousloví “postmoderní společnost”. Pokud to slouží jen jako termín pro “současná společnost”, spíše než společnost odlišná od společnosti předchozí, tak proč by ne. Ale je nutná opatrnost a zřejmě to příliš užitku nepřinese.

      Celé je to prostě technický problém. Pojmy slouží pro nejlepší popis, proto je nutné s nimi zacházet, co nejméně intuitivně.

      K čemu jinému pak nějaké ty “Baumany a Giddense” máme? 🙂 Nejde o to fetišizovat si jejich autoritu, ale když tak se aspoň vůči nim vymezit 🙂 Pokud zde něco říkám, tak nikoliv jen proto, že je to někde napsané (Giddens užívá zcela jiných argumentů, u Baumana jsem toto ještě nestudoval). Proto zde neříkám, že Michal nemá právo na definici :D, ale diskutuji o tom, do jaké míry je definice “postmoderní společnosti” platná. Říkám jen argumenty, které mohou být vyvráceny, proto nemá smysl jít do nějaké metadiskuze o autoritách, či definicích.

  2. Já bych byl asi více opatrný se souslovím “postmoderní společnost”. Domnívám se, že někteří samozvaní postmoderní filosofové tvrdí, že v postmodernitě žádná společnost již není 🙂

    Jinak ten pojem skutečně spíše sedí jako nějaký model uměleckého díla, či kulturní manifest, který však nemá nic společného se strukturou společnosti a myšlením jednotlivců. Spíše je to produkt své doby a o ní může říci více, než o době naší. Je škoda, že se tenhle model nazývá “postmoderní”, protože věřím, že by se dal jako koncept uplatnit i v jiných dobách. Třeba názor, že “vše už bylo vymyšleno” mi přijde, že by pasoval klidně i do předrenesanční Evropy. (Nehledě na otázku, jak tyto věty ověřit? V díle, které je otevřené interpretaci a komparaci, to jde, ale jak zjistit, že se některá specifika “postmodernity” široce ujaly ve světonázorech lidí?)

    Jinak řečeno, je to spíše projekt, než něco, co lze vypozorovat ve společnosti. A i kdyby, tak je zřejmé, že za těch 30 – 40 let jeho původní “explanační potencionál” musel hodně utrpět (myšleno jako společnosti, nikoliv právě uměleckého díla, kde funguje /zatím/ dobře).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..