Sociologie plotu, křesla a vlakového kupé

Kouzlo humanitních a společenských věd spočívá mimo jiné v tom, že si mohou předmět svého bádání stanovovat prakticky bez omezení. Některá zkoumání mohou mít i lehce bizarní charakter. Na druhou stranu, proč se nezamyslet nad věcmi, které nás každý den obklopují? A mohou jimi být například ploty, křesla a lávky, které, ač se to na první pohled nezdá, vypovídají mnohé o stavu společnosti.

Plot je ze sociologického hlediska velmi zajímavým artefaktem. Je prostředkem vymezení soukromého vlastnictví a na podvědomé rovině slouží jako ohraničení rodinné zóny (smím-li použít tohoto termínu). Je mezí, za kterou ostatním není dovoleno vstupovat. Důkladnější bariérou na horizontální rovině je pak zeď – zeď mezi místnostmi, zeď kolem panského sídla, zeď kolem továrny. Je fascinujícím dokladem a pomníkem toho, co vše byl a je člověk schopen učinit, aby své já oddělil od druhých – svého ne-já.

Počátky rozdrobení společnosti na menší rodinné celky a stavění prvních bariér mezi jednotlivými rodinami lze spatřovat již v pravěku. S přechodem na agrární způsob života se do té doby celistvá společnost kmene či klanu začala rozpadat. Právě stavění prvních plotů a zděných domů je průvodním jevem první fáze individualizace společnosti. Právě tento jev je v postmoderní době stále typický pro západní svět, ač se některé komunity snaží uměle stanovené hranice mezi jedinci bořit (například squatteři).

Poměr mezi klasickou lavičkou a křeslem je zhruba stejný jako mezi jeskyní a domem. Situace je pouze převedena na úroveň bezprostředního styku jedinců. Velmi dobře to ilustruje distinkce, kterou donedávna uplatňovaly Československé a později České dráhy. Zatímco vozy druhé třídy byly vybaveny kupé pro osm cestujících, přičemž tito byli při plném obsazení nuceni sedět po dvou vedle sebe bez přepážky, kupé vozů první třídy sestávalo pouze z šesti navzájem oddělených sedadel. Dnes jsou takto zařízeny i vozy druhé třídy – ČD si s modernizací vozů příliš hlavu neláme, a tak se můžeme setkat se starými vozy typu B (tradičně druhá rychlíková třída), ze kterých byly vymontovány staré sedačky a ty byly pouze nahrazeny šesti křesly.

Proč zde hovořím o kupé v českých vlacích? Právě na nich lze velmi pěkně ilustrovat, jak po tisících letech stále postupuje stanovování umělých hranic a budování individuálních zón jedince. Ve vlaku vyšší kvality (EC, SC, IC) má cestující jistotu, že nebude muset svou intimní zónu sdílet s obtloustlým, upoceným mužem, který si k němu přišel přisednout. V době, kdy si prakticky každý může dovolit jízdu tímto vlakem, již nemá příliš smyslu hovořit o nějakém rozdílném chápání a zacházení se zónami napříč společenskými třídami. Navzájem neoddělené sedačky jsou stále k vidění ve vlacích nebo autobusech povětšinou obstarávajících regionální přepravu. Kromě evidentního faktu, že cestující si na dlouhou vzdálenost žádají většího pohodlí, to ilustruje skutečnost, že na úrovni nižších společenských celků jsou si lidé stále tak nějak blíže, byť se navzájem nemusejí znát.

V budoucnu se můžeme dočkat prakticky dvou věcí – ve vlacích budou buďto využívány výhradně velkoprostorové vozy s oddělenými sedadly, nebo budou vyráběny vozy s kupé pro stále menší počet cestujících. Vzhledem k ekonomické nevýhodnosti druhého patrně převáží první možnost.

Oddělování svého já od druhých je bezpochyby samozřejmým společensko-psychologickým jevem. Je ovšem třeba upozornit na to, že v průběhu historie byl tento proces postupně stále více akcentován a lze jej spatřovat ve zdánlivě nepodstatných věcech, jako je vyřazování starých sedaček. Zda tento proces společnosti prospívá či nikoliv, je již otázkou k další diskuzi.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

4 komentáře u „Sociologie plotu, křesla a vlakového kupé

  1. když se to vezme ad absurdum, tak podobně funguje zaplňování jednotlivých hladin orbitalů elektrony v elektronovém obalu atomu 😀 😀 Jenže tam to řídí jen zcela neosobní energetická a spinová pravidla.

  2. Když už jsme u toho obsazování míst, dost podobné je to v příměstských autobusových linkách. Nejprve se obsadí dvousedadlo a teprve když není místo, začnou si lidé přisedávat. Jedna věc mi ale nejde do hlavy – spousta autobusů, které jezdí z Karviné do okolních měst, má sedadla rozmístěna tak, že v zadní části je jich na pravé straně méně než na levé, tudíž tam cestující mají více místa na nohy. Spousta lidí si ale přesto sedá na levou stranu, i když je vpravo volno. Buďto si výhody sezení vpravo neuvědomují, nebo prostě nejsou takoví hédonikové…

  3. Moc pěkné, dala by se na to napojit studie “obsazování sedaček v dopravním prostředku” kdy se nejdřív obsadí všechny čtyř-sedadla jednou osobou pak přisedne někdo naproti na dvou-sedadlo a nakonec si lidé sedají úplně vedle sebe. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.