Sport, hudba a ideologie aneb Kult přirozenosti

V posledních dnech jsem zaznamenali dva velké průšvihy v našich „národních sportech“ – nejdříve fotbalisté prohráli v přátelském zápase s výběrem Chorvatska 4:2 a druhý den po nich nezvládli zápas hokejisté v sérii Euro Hockey Tour se Švédskem a odvezli si nadílku šesti branek. Problém, který za tím můžeme identifikovat, však nespočívá jen v organizaci sportu, ale vyplývá z jisté nebezpečné myšlenky, která se hluboce zakořenila v našem pohledu na společnost.

Samotný problém ve sportovní rovině není potřeba nijak hluboce analyzovat – prostě je problém v práci s mládeží. Všichni to ví, všichni volají po nápravě. A snad se tak stane. Pouze to ukazuje na to, že ony zlaté generace fotbalistů a hokejistů nejsou zdaleka jen nějakým biologickým zjevením. Byly výsledkem určitého prostředí, určitého přístupu k výchově mladých sportovců. Přestože předpoklady ke sportu hrají vždy roli, je vždy sebezničující, pokud se čeká pouze na ně. Jakmile se taková představa ujala („Češi hrají dobře hokej“) a ustanovila si historickou pravdivost, pak se dalo pouze sebejistě čekat, až se narodí další úspěšná generace. A … ono nic. Věčné čekání a sebeujišťování, že jednou přijít jistě musí, na místo renesance výukových programů, vedlo k tomu, že v těchto ohledech zaostáváme i za průměrnými hokejovými státy. Pokud jsou současní mladí hokejisté ujištěni o své výjimečnosti jen proto, že jsou Češi a vidí se už jako starší kolegové v zahraničních ligách, pak je jisté, že tato neskromnost jim zlomí vaz. Po roce 1989 zde žádná takové tradice nebyla a domnívám se, že právě díky tomu mohlo přijít nejslavnější období českého hokeje – počínaje Naganem 1998 a konče zlatým hattrickem z  Hannoveru 2001. Věřím tomu, že ona magnetizující vidina zahraniční soutěže a skromnost nezatěžovaná zlatou historií vedla k ohromným úspěchům. Ty jistě byly založeny právě na  vypilované šikovnosti a chytrosti s níž šli čeští hokejisté ke svým cílům.

Útěchu tak nemůžeme nacházet ani v dokonalém systému sportovní výchovy. Úspěch bude vždy ovlivňován nedomyslitelnými důsledky našich záměrů. Ale snad je zřejmé, že práce na vzdělávání a pilování programů s mládeží je činnost, kterou se můžeme vyhýbat takovým propadům, jaký zažíváme v současném fotbalu a hokeji. (Loňské mistrovství světa v Německu bylo úžasné ve své neopakovatelnosti – chceme snad, aby naše reprezentace vyhrávala z pozice outsidera a její úspěch byl dalším „zázrakem na ledě“?) Důležité je, že pak již nemusíme tupě fandit české reprezentaci, jen proto že jsem taky Češi, ale proto, že ve svém životě se snažíme o to samé, o co usilují hráči na ledě a v tréninku. Sdílíme s nimi naši činnost a jejich skrze sportovní utkání vizualizované překonávání vlastních hranic, může přinášet impuls i našim životům.

I populární hudba se stala obětí čekání na talent. Není zájem o vypracované umělce profesionály, ale o mladé, kteří mají prostě vrozenou schopnost a vzhled, který nemohli ovlivnit. Není potřeba hlubokých úvah, abychom rozeznali kolik vůle a lidského vypětí stojí za složením symfonie, jejím nacvičením a reprodukcí. Nejde jen o hudební,  emociálně-estetický prožitek, ale také o sílu tohoto faktu. Kouzlo lidské vůle, která se do díla a jeho realizace vtiskla. Mistrovství chápeme pak jako radost z lidské tvořivosti, na které se pak můžeme i my podílet ve svém vlastním životě. Není to o hlasivkách a délce kostí, ale o nejlidštějším příběhu, příběhu tvořivosti a práce.

Určitě se na tom výše sepsaném všichni shodneme, neboť se to zdá být rozumné – výchova musí být pečlivě promyšlená, neboť ona dokáže dlouhodobě přinášet úspěšné sportovce a vyrovnávat nedostatek přirozeného talentu; stejně tak víme, že umělecky talentovaná mládež často slouží jen k jednorázovému pobavení, neboť nezačne-li na sobě pracovat, pak již nemůže nabídnout nic nového. Druhotně si také jistě uvědomíme, že takto skutečně může být inspirativní i pro široké publikum – pasivní pozorování vyvolených, kterým byla vlastnost dána náhodou v jejich genetické výbavě , přináší mnohem méně, než když se můžeme inspirovat příběhem práce, odříkání a vůle. Pasivní pozorování talentů však zapadá do našeho spotřebního světonázoru, neboť nás nevyrušuje nepříjemnou myšlenkou, že i my můžeme něco dokázat.

Na tomto všem jistě není co vytknout, přesto se najdou tací, kteří to zpochybňují. Domnívají se, že hodnotné je jen to,  co bylo člověku dáno a nikoliv to, co si vypracoval a stvořil. Dokonce si myslí, že je hodnotné jen to, co není přenositelné a sdělitelné. Jejich nerozum sahá tak daleko, že se domnívají, že celá kultura je již věčně daná a hotová.  Avšak tak jako není věčně pravdivé a přirozené, že „Češi hrají dobře hokej“, tak není věčně pravdivé nic o české identitě, českém národě. A právě pokud o tom, o čem se domníváme, že by nás mělo ctít, začneme uvažovat jako nad přirozeným faktem, pak o to zaručeně přijdeme. Proto jsou nebezpeční všichni ti, kteří takto uvažují – ti, kdo volají po ochraně kultury, stavění hranic a opěvují historii jsou stejně sebejistí a hloupí, jako naši hokejoví junioři, kteří pravidelně dostávají na frak od jiných národních reprezentací.

Přál jsem si vložit do článku pro kontrast některý z projevů či manifestů nacionalistů, neonacistů, anarchistů, či něčeho podobného. Bohužel to vždy bylo  … jak to říci … prostě příliš “ošklivé”, tvořící kontrast až příliš rušivý.

Tento text dále rozvíjí témata obsažená v těchto článcích: Pochopit tradici a Interpretace kultury aneb Cultura nebo natura?

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Naše doba se štítky český hokej, činnost, ideologie, Kultura, nacionalismus, tradice, výchova a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

1 komentář u „Sport, hudba a ideologie aneb Kult přirozenosti

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..