Trnky-brnky aneb Vzestup a pád nejznámějšího humoristického časopisu

Humoristický magazín Trnky-brnky začal být vydáván v roce 1989. Od té doby, stejně jako celá naše společnost, prošel řadou proměn. Změnila se redakce, vazba, materiál a především obsah. O tom, jak se časopis formoval v důsledku společenských změn v posledních dvaceti letech, pojednává tento kratší příspěvek.

Po Sametové revoluci zaplnily Trnky-brnky mezeru, která se na nově vznikajícím trhu vytvořila – podařilo se jim ukojit potřebu občanů ČSFR beze strachu se zasmát tomu, co jim přišlo humorné, absurdní nebo šokující. TB původně vycházely černobíle a počet stran zdaleka nedosahoval sedmdesáti jako dnes nebo dokonce sto šestnácti jako před nějakými třemi lety. Trnky se (včetně titulní strany) tiskly na recyklovaném papíře a každý si jistě vzpomene na zkosené logo, zpoza kterého se na čtenáře dívali kreslení Valaši.

Spolu s Trnkami vycházely též knižní publikace s kreslenými vtipy vybraných autorů a především nezapomenutelný Srandokaps, jehož každé vydání bylo věnováno jinému tématu. Největší proslulost ze všech Srandokapsů si bezesporu získala série Sranda, sex a erotika, která se dočkala snad šestnácti pokračování a kterou bylo v trafikách zakázáno prodávat mládeži do 18 let a “sucharům”. Vzpomínám si na návštěvy starších příbuzných, kde jsem si staré dobré Srandokapsy prohlížel a smál se zejména kresleným vtipům. Mými oblíbenými kreslíři byli Petr Šuta (charakteristické kresby lidí s širokým tělem a velmi úzkými končetinami), Igor Zajíček (bujná ženská poprsí a zřejmě nejvtipnější popisky) a Petr Chytil (častá citoslovce a vtipy s tematikou blázince).

Na vrcholu se Trnky-brnky ocitly někdy koncem devadesátých let. S nástupem elektronických médií se však dalo čekat, že budou nuceny změnit svou tvář. Došlo ke změně loga, kdy populární Valachy nahradil strohý bezpatkový nápis. Stránkový rozsah začal kolísat. Někdy v roce 2007 začaly vycházet již 116stránkové Trnky-brnky, jenže výraznou část obsahu tvořily reklamy na tapety pro mobilní telefony, výtahy z knih o žralocích, erotické seznamky a jiná s humorem nesouvisející inzerce. Stránkový rozsah se opět snížil, z redakce odešel kreslíř Igor Zajíček, spolupráci s magazínem ukončil Petr Chytil (jehož kresby s citoslovcemi došly v posledních letech značného úpadku) a redakce namísto zveřejňování nového materiálu začala otiskovat kresby a vtipy z archivu (některé si z doby před více než deseti lety dokonce pamatuji).

Není to ani tak inzerce (jejíž určité množství je pro “uživení” časopisu prostě nutné), co Trnky-brnky nakonec (humoristicky, nikoliv existenčně) pohřbilo. Buďto se tak redakce rozhodla z důvodu zachování konkurenceschopnosti časopisu, nebo jej prostě chtěla modernizovat, ale místo tradičních vtipných kreseb začaly zabírat fotomontáže, “neuvěřitelné fotografie”, jakých se po internetu válejí tuny, a soutěže o ksicht a tělo měsíce, kam čtenáři posílají své mimické, mnohdy odpudivé kreace. Z magazínu se tak nakonec stal slepenec psaného, kresleného, fotografického a grafického humoru a pornografické inzerce.

Srandokaps přestal být na dobu několika let vydáván úplně, dokud jsem opět v květnu 2010 neobjevil v trafice jeho nejnovější číslo. Právě novější Srandokapsy ukazovaly, jak se redakce TB poučila z ekonomických zákonů. Zatímco starší vydání představovala knížečku o rozsahu asi 130 stran nabitých kresbičkami a vtipy psanými drobným písmem, novější vydání měla stran asi osmdesát a písmo se podstatně zvětšilo, čímž klesl počet vtipů v jednom vydání podle mého odhadu asi na polovinu.

Trnky-brnky se staly obětí částečného zmasovění a hladu nikoliv po humoru, ale po obecném pobavení. Již nejsou magazínem “moravským humoristickým”, ale “zábavně-společenským”. Návrat k tradičnímu pojetí humoristického časopisu se v době elektronických médií nejeví jako reálný. Nakladatelství takového formátu bude své čtenáře hledat stále obtížněji, proto je nuceno podřizovat se současným trendům. Právě na příkladu valašského časopisu lze sledovat, jak vše, co je něčím charakteristické, pomalu splývá s hlavním proudem a stává se součástí podivného postmoderního slepence vysokého a nízkého, menšinového a většinového, zvláštního a obecného.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

8 komentářů u „Trnky-brnky aneb Vzestup a pád nejznámějšího humoristického časopisu

  1. Trnky-Brnky mi stále ještě dluží 11.500 Kč za honoráře. Jejich vymáhání jsem vzdal po té, co jsem zjistil, že se jen tak někde neválejí, ale že si pan šéfredaktor postavil luxusní barák a dovolené tráví mezi žraloky. Aspoň šly na dobrou věc.

  2. Zdravím,jsem milovníkem humoru a tak se ,samozřejmě,zastávám časopisu Trnky-brnky jako jednoho z nejlepších.Určitě ho lecos v poslední době poznamenalo,ale to ostatně téměř vše v naší drahé zemi.I když to v naší nezní již tak přesvědčivě.Rád bych si časopis dal dohromady celý,ale mám malý byt a tak bych uvítal informaci,zda existuje na internetu ke stažení,abych jej nemusel pracně ofocovat.Děkuji za ochotu a s pozdravem humoru zdar zdravím.Fencl

  3. “…bohužel, tak nějak to vypadá.

    Jako bývalý přispěvovatel musím navíc konstatovat, že již na konci 90. let se občas “záhadně” a “beze stopy” ztratil prý “odeslaný” honorář, přestaly chodit autorské výtisky, a redakce i po urgencích nevracela originály kreseb, a to i “nepublikovaných”, …; etc.
    .”

    • Mám podobnou zkušenost. Přispíval jsem to TB několik let. V současné době mi (a nejen mě) TB dluži cca 12.000 korun, které jsou nenávratně v kopru, protože, jak jsem byl informován, si majitel postavil barák a začal jezdit po světě fotit žraloky. Barák jsem neviděl, ale fotky dělá krásný. Proto mě ta dlužná částka nemrzí. Vím, že se ty prachy neprochlastaly.

  4. Přeposílám komentář kreslíře Igora Zajíčka z mého blogu:

    “Dobrý den. Chtěl jsem původně tenhle celkem vystihující článek okomentovat a upřesnit pár víceméně nepodstatných nepřesností, ale nakonec napíšu jen to, že jsem se musel vážně zamyslet nad tím, jak se podařilo do pár odstavců vtěsnat dvacet let mého života. 🙂 Přeji mnoho úspěchů.”

  5. Samozřejmě, zveřejni…..je to pěkné…myslím ten článek, nikoli obsah. Akorát mi přijde zvláštní, že tenhle trend, kdy “něco” (časopis, knihy, divadlo, koncerty…a další kultura) má odbyt a svérázný styl závislý na …redaktorovi, dramaturgovi, režisérovi, atd……jak se v té které kulturní instituci lidi sejdou a vytvářejí původní stopu svých představ. Zaráží mě vždy to, že ikdyž má “věc” úspěch a mohla by se rozvíjet dál, tak vždy přijde někdo s tím, že je třeba být “světový” a tak se ona zdánlivá světovost (ve sktečnosti nejryzejší provinčnost) začíná přizpůsobovat lokálním podmínkám (ve stylu obsahu Troškových Slunce, Seno, Erotika) a pod tlakem byznysu, kterému se otevřou stavidla jako určujícímu prvku….ovšem v protikladu k tomu o co je vlastně zájem. Vždy je tady nějaký ten ideolog “světovosti”, který usoudí co se lidem musí určitě líbit a co bude mít určitě úspěch….aniž by počítal s tím, že lidé mají originalitu velice rádi….a tudíž tímto “pseudo-osvícenským” postojem ponižují vkus lidí na samé dno. Takové to “předpokládání” typu…..”nasadíme tohle, tohle se přece lidem musí líbit a je to jistota….na co bychom experimentovali”…..a tak se v divadlech hrajou furt dokola stejné hry pár autorů…..nebo během dvou měsíců 7 x Novosvětská, ale na jiné autory či jiné věci se pro opakování neustále téhož nedostane po desetiletí i déle….. opakované, které bývá třeba samo o sobě výborné se pak stává nudnou rutinou a tak by ani nikomu na mysl nepřišlo, že by se přišlo s něčím jiným přínosnějším, jak lidem, tak kultur-byznysu. Dostal jsem se trochu mimo mísu, ale musím sem občas něco napsat, když to fórum teď nějak stagnuje.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..