Tunisko, Egypt a demokracie

Mubarak očima odpůrcůZprvu se to zdálo jako radostná zpráva – po úspěšném svržení „diktátora“ v Tunisku se k podobné situaci uchýlilo i v Egyptě. Však všichni situaci známe, jsou toho plná média.
Radost ale začíná opadávat. Nejenže došlo málem až k rozpoutání regulérní občanské války mezi přívrženci a odpůrci současného egyptského prezidenta Husního Mubaraka, ale tento konflikt přímo ohrozil zahraniční turisty i novináře na životech. Nehledě na zřejmé škody na egyptském kulturním dědictví, kterému kdysi nezanedbatelně přispěli i Češi. Protesty způsobují samotnému Egyptu stamilionové ztráty v dolarech denně. A kdoví, čím bude kýžená demokracie…
Máme se vlastně my, demokraté, radovat ze svržení diktátorských režimů v těchto státech? Je jistě pěkné, že tamní občané vzali odvahu a vlastní dějiny do rukou a nechtějí již sebou nechat vláčet. Však v Egyptě po mnoho desetiletí platil výjimečný stav. Přesto si myslím, že bychom se při takové „demokratické revoluci“ měli mít na pozoru.

Egypt nebo Tunisko nejsou Bělorusko, kterému právem Evropská unie zvýšila sankce a omezila pohyb jeho funkcionářů v Evropě. Při jednáních s vládou se totiž v Egyptě ke slovu dostalo vlivné opoziční hnutí Muslimské bratrstvo. To samo o sobě tvrdí, že je proti terorismu a mnozí politologové jej srovnávají s evropskými křesťansko-demokratickými stranami, jako je třeba česká KDU-ČSL. Byť Miroslav Kalousek nebo Vlasta Parkanová (oba již nyní v TOP 09) nepatří mezi mé oblíbené politické činitele, pokud by podobné zástupce měl Egypt, asi by nebyl problém. Bude tomu opravdu tak?

Egypt má 81 milionů obyvatel, z nichž 40 % žije pod hranicí chudoby a až třetina jeho obyvatel není plně gramotná. Nebyl jsem v Egyptě, Tunisku nebo Jordánsku, kde nepokoje také proběhly. Ale od přátel vím, že si místní dávají velký pozor, kudy provádí turisty. Turistická letoviska jsou plná lesku a přepychu, stav měst a vesnic za nimi je ale tristní. Lidé tam žijí v chudobě, špíně a o hladu.

Demokracie má jednu slabinu a tou je populismus. Z historie víme, že to byla právě demokracie, která dopomohla mnohým diktátorům a totalitním režimům k moci. Vzpomeňme na Německo ve 30. letech a tehdejší podporu nacistům a komunistům. Kam to nakonec došlo, víme všichni – ke druhé světové válce, holocaustu a milionům mrtvých.

Kdo zaručí, že lidé žijící na hranici chudoby, zradikalizovaní svým bídným stavem, nezačnou slyšet na volání extremistických stran v těchto zemích? Kdo zaručí sekularizaci těchto států? I v kemalovském Turecku se objevily v nedávné době snahy o opětovné spojení náboženství se státem. Bude mít Egypt nebo Tunisko také svého „otce“ Kemala, který by zemi svou autoritou ochránil před náboženským extremismem – i po své smrti?

Politolog Samuel P. Huntington za pomocí řady faktů tvrdí, že diktátoři v takovýchto státech dokázali náboženský fanatismus udržet na uzdě, avšak že po demokratických revolucích dochází k vítězstvím populistických a extremistických stran.
Demokracie není vhodná pro slabé a špatně rozvinuté společnosti – tedy pokud nemají takovou autoritu, která by je dokázala vést (ve smyslu ukazovat nebo učit). My jsme kdysi měli T. G. Masaryka, který svou autoritou dokázal udržet demokracii uprostřed totalizující se Evropy. A čerpáme od něj dodnes.
Přesto, 22 let po Sametové revoluci, se lidově řečeno lopotíme. I když se domnívám, že se stále většími úspěchy. Rozhodně i nám chybí takové autority, které by demokracii dokázaly lépe postavit na nohy. A to naše společnost patří rozhodně k těm rozvinutějším. Ale co Egypt – s chudobou, nezaměstnaností a se silným islámským hnutím? Máme se obávat další líhně teroristů?

Zvláště podíváme-li se na to, v jakém duchu se nesou demonstrace. To, co demonstranti Mubarakovi velmi silně vytýkají je jeho vlídný vztah k Izraeli. Nezapomínají mu proto na portréty a plakáty malovat Davidovy hvězdy – asi podobně, jako když se u nás na čela politikům kreslí hákové kříže. Nemůžu soudit, nakolik je to myšleno vážně a nakolik je Izrael v zemi mytizovaný nebo nenáviděný (zřejmě dost). Nicméně je to jistý odkaz demonstrantů směrem k Západu. Však Izrael je podporován Spojenými státy, ale (poněkud vlažněji) i Evropskou unií. Česká republika je v Izraeli velice oblíbená – nejen díky tomu, že i děti se v dějepise učí o československé vojenské pomoci. Izrael k nám má velice kulturně blízko, stojí na podobných kořenech a principech. Je to částečně i odpor vůči nám. I když to jde ruku v ruce se situací v Gaze aj.

Dál se demonstranti, a to i z řad příznivců současného prezidenta, který víceméně jde na ruku USA, velice ohradili proti cizincům a právě Spojeným státům. Odpor k Západu je při demonstracích silný na obou stranách.

Shrnu-li to, tak je dobře, že si egyptský (tuniský aj.) lid snaží vybojovat větší svobody. Že lidé chtějí konec perzekucí politické opozice a represí ze strany státu. Jsem rád, že se jim to daří a velice jim to přeji. Nicméně není demokracie jako demokracie a v zemi s tak rozšířenou chudobou je možné, že nakonec zvítězí právě ty živly, které jsou silně protizápadní a protidemokratické. Což by mohlo znamenat konec míru s Izraelem a hlavně podporu terorismu – který nás přímo ohrožuje. Doufám, že maluji jen čerta na zeď a demokratický Egypt bude znamenat větší prospěch pro tamější obyvatele a neohrozí mír na Blízkém východě. Snad mají tamní politici rozum a země bude bezpečná a mohla prosperovat. A navíc, v Egyptě je nezanedbatelná křesťanská menšina… snad je to jistým druhem pojistky.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

1 komentář u „Tunisko, Egypt a demokracie

  1. Příliš jsem tohle téma nesledoval, tak by mě zajímalo, zda skutečně volají po “svobodě a demokracii”? Pokud ano, pak snad ani nejde o to, do jaké míry se to nepodaří, ale že to vůbec provolávají… Domníval jsem se, že obecně demokratická forma vlády je chápána jako západní forma imperialismu a proto jako nepřípustná. Třeba pokud by si to vzali po svém – a klidně ať na “západ/sever” nadávají jak chtějí – tak by to mohlo přinést jistý pokrok na celé jižní polokouli. Vždycky půjde především o sebeuvědomění a takovéto protesty – jakkoliv jsou hlavně propuknutím vášně, masové touhy ničit – na to můžou naznačovat. Pokud si budou vědomi, že to byla jejich revoluce, tak to sice v konkrétní situaci nebude spásné, ale do budoucna lépe než kdyby tam byla doručena rekomando.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.