Úvod do sociálního konstruktivismu I

Bezesporu k jednomu z největších pokroků společenských věd ve druhé polovině 20. století došlo na poli sociologie vědění. Ta předpokládá, že celá naše skutečnost, o níž nepochybujeme, je výsledkem socializace. Vědění tak není pouze souhrn „čistého poznání“ vydobytého z objektivního světa, ale je utvářeno sociální pozicí člověka. V tomto článku si představíme hlavní body teorie, která není zajímavá pouze z vědeckého hlediska, ale může pomoci každému člověku lépe poznat sama sebe a tedy i společnost, neboť neříká jak věci „skutečně jsou“, ale říká, jak libovolné skutečnosti a pravdy tvoříme.

Zde představený úvod bude čerpat především z ikonického díla Petra L. Bergera a Thomase Luckmanna Sociální konstrukce reality vydaného v roce 1966. Ti spojují v intelektuálně podmanivé a literárně přívětivé podobě dvě sociologické tradice – perspektivu v níž je společnost objektivní entita, která má donucující  vztah k lidskému jednání (společnost jako svébytná realita) a pohledu individualistického, kde je sociální realita míněna jako vznikající v důsledku interakcí jednotlivců (společnost jako pouhé nomine – slovo). Výsledkem syntézy je tato ústřední dialektika: „Společnost je výtvorem člověka. Společnost je objektivní realitou. Člověk je výtvorem společnosti.“

K pochopení „každodennosti“ a odhalení reality


Začněme poněkud strohým sociologickým poznatkem: „Každodenní život se jeví jako realita, kterou lidé nějak vykládají a jež má pro ně subjektivní význam jako určit logicky soudržný svět.“ To pro nás v běžném jazyce znamená toto: každodennost je taková skutečnost, která se jeví zcela jistě a bezproblémově, tedy na případné problémy víme, jak reagovat, tak aby nebyl zcela narušen každodenní koloběh. Nepochybujeme, že po noci přijde den, že ráno vstaneme a půjdeme do školy, do zaměstnání, že v pondělí bude otevřený obchod s potravinami a že večer budou dávat náš oblíbený pořad. Avšak každodennost si lépe než výčtem vybavíme po situacích, které ji narušují.

Jako příklad takového „narušení reality každodennosti“ můžeme čerpat z knihy amerického antropologa Roberta F. Murphyho Umlčené tělo. Murphy v knize popisuje vlastní zkušenost s postupným ochrnutím v důsledku nádoru v blízkosti míchy a jako antropolog sleduje svou měnící se sociální pozici ve společnosti a společenství podobě tělesně postižených. A právě první okamžiky, kdy se autor dozvídá zdrcující diagnózu, jsou právě oním momentem, kdy člověk nejsilnější zažívá ztrátu jistoty reality a existence. Přestože přímo tohoto pojmu autor nepoužívá, je jisté, že právě zjištění destrukce současného způsobu života je tím, co definuje každodennost, respektive jako nepřítomnost katastrofy a případně ani rizika, že něco takového přichází. Murphy dochází k závěru, že tělo samotné nevnímáme, když je plně funkční a v sociálně přívětivé normalitě, případně pokud samo není centrem naší každodennosti – nejsme-li herečky, či herci, modelové, či modelky. Tělo a některé jeho části přicházejí do zdrcující přítomnost, až když dojde k jejich závadě. Nemoc můžeme chápat jako “nejskutečnější skutečnost” právě proto, že ohrožuje naši existenci a s rozdílnou sílou narušuje naše doposud zaběhlou realitu.

Berger s Luckmannem právě tělo spolu s časem považují za ústřední osu reality. Víme, že „vlastníme“ tělo: „[Č]lověk vnímá sám sebe jako entitu, která není totožná s tělem, ale která má naopak tělo k tomu, aby ho používala“. A nepochybujeme, že čas sdílíme i s ostatními lidmi a jistě by bylo nepředstavitelné žít ve světě, kde by zítra pro jiné znamenalo včera (což je tak nereálné, že je to až nemyslitelné). Jistě se tak shodneme, že tato „osa těla a času“ nás vrací do reality v nejskutečnějším sousloví: „Víme, že stárneme“. Avšak stejně důležitým udržovatelem reality je jazyk, neboť je základnou pro celé sociální struktury (co tím je myšleno bude vysvětleno).

Představme si znovu krajní situaci, kdy by po naší akci (pronesené větě) nedocházelo k v nejmenším očekávané reakci a nejčastěji k žádné. K tomu bychom zapomněli označení pro předměty, kterou jsou okolo nás, nebo bychom začali vídat předměty naprosto cizí, pro které náš jazyk, sdílený s ostatními lidmi, nemá pojmenování. V takové noční můře bychom jistě neměli pocit, že žijeme ve skutečnosti. Jistě bychom začali pochybovat o svém duševním zdraví, nebo mohli jednat pouze chaoticky. Jazyk proto neslouží „jen“ ke komunikaci a předání informace, ale hraje zcela ústřední roli pro nastolení reality, respektive je základnou pro to, co pojmem „realita“ rozumíme. Ostatně surrealismus není nic jiného než umění tvoření situací a předmětů, které „jazyk nezná“. Jazyk Berger s Luckmannem definují jako „systém znaků“ a znakem míní vše, co proběhlo signifikací, tedy procesem z původně subjektivního do objektivizované podoby. Přikládají k vysvětlení obraz „nože nad postelí“, který umístil náš úhlavní nepřítel jako důkaz osobní zášti k naší osobě. Tento nůž zabodnutý nad postelí, ale mohu zhlédnout nejen já, dokonce všichni mí přátelé a kdokoliv, kdo přijde. Tím se stal skutečností ze zcela subjektivní nenávisti do reality kohokoliv, kdo jej zhlédne.  A jazyk je složen z těchto znaků, které slouží k tomu, aby subjektivní záměr mohl být sdílen, což především znamená, aby se vymanil z omezení „tady a teď“. Je již jisté, že jazyk zprostředkovává objektivní realitu a nebylo by jej, pak bychom těžko cítili, že může žít v něčem, co se nazývá realita.

(A jistě můžeme dodat, že ten nejsilnější jazyk jaký dosud známe – matematika, utváří právě tu nejjistější realitu fyzického světa. Představa světa v němž by dvě koblihy znamenalo pro někoho třicet koblih, znamená, že není žádná objektivní realita. Zatímco two donuts a dvě koblihy ztěžuje utvořit okamžitě každodenní realitu, avšak spíše tu sociální, nikoliv fyzickou.)

Interakce umožněné jazykem ale nejsou prázdné, či zcela nahodilé, ale jejich naplnění je právě sociálního původu: „kontakty s ostatními lidmi  [jsou]  v každodenním životě typizované ve dvojím smyslu – vnímám svůj protějšek jako určitý typ a jednám s ním v situaci, která je sama typická.“ Jistě někdo namítne, že přece nemůžeme vždy jednat s lidmi v „typické situaci“, naopak, že život je plný situací zcela mimořádných a že vůbec se nesnižuje k nějakému „typizování lidí“. Avšak zde mluvíme o každodenní realitě, která je právě umožněna tím, že je rutinizovaná a zažitá, že je obsažena převážně typy a nikoliv kuriozitami. První kontakt s člověkem nemusí nutně svádět k typizování, avšak pokud toho nejsme schopni, pak je takový zážitek právě narušující každodennost. Ve městě, kde se neustále setkáváme s cizinci (což je samo o sobě typ a v sociologii velmi oblíbený) je nutné vyřešit pro toto typické jednání – setkávání s typem „kolemjdoucí“ je provázeno krátkým pohledem do očí a pokračováním v chůzi, nebo různé fráze v případě bližšího kontaktu známé jako „slušnost“.

Berger s Luckmannem tak elegantně nastavují definici sociální struktury – je to souhrn všech těchto typizací, jež jsou v určité společnosti k vidění; jež má určitá společnost k dispozici, jako soubor vědění (např. etiketa, liturgie, …). Chápejme zde jejich základní tezi: realita je sociální konstrukt, pak právě tyto struktury jsou realitou, ve které žijeme. Pokud jsou narušeny, pak necítíme pouze rozrušení z narušení řádu, ale i pocit vlastního nebezpeční, nepříjemný pocit, že svět, ve kterém žijeme, již není takový jaký býval. Společnost není pouze souhrn lidí, ale objektivním prostředím, které není jen mimo, ale zcela určuje naši vlastní identitu. Tyto struktury začínají chápání času a prostoru, které máme společné s ostatními lidmi a pokračují až k etiketě a „vhodnému chování“.

V dalším díle se podíváme, jak tyto struktury vznikají a jak se udržují – odhalíme magii „přirozenosti“ a  „ideologie“.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Naše doba se štítky čas, jazyk, Peter L. Berger, realita, sociologie, tělo, Thomas Luckmann, typizace a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..