Úvod do sociálního konstruktivismu II

Ve druhém díle malého seriálu odkrývajícího vlivnou sociologickou teorii se blíže podíváme na okolnosti vzniku řádu ve společnosti. Bude důležité představit, jak jsou tyto řády legitimizovány a jaké okolnosti provází jejich změnu. Pro naši osobní zkušenost nám tento díl odhaluje  ustálené formy myšlení a metody, jak se “stáváme lidmi”. Varuje nás především před omylem odvolávání se jakékoliv přirozenosti a hledání velkých zákonů v chodu lidských dějin. Jsou-li nějaké zákonitosti, pak nespočívají v samotném nahromaděném vědění (dějiny a mýty), ale v tom,  jak člověk tvoří každodenní realitu – poznatelnou a bezpečnou.


Petr L. Berger s Thomas Luckmann, významní sociologové a autoři knihy Sociální konstrukce reality, ze které budeme i nyní čerpat, říkají: „Přestože je možné říci, že člověk má přirozenost, ještě více platí výrok, že člověk buduje svou vlastní přirozenost, či jednoduše, že člověk vytváří sám sebe.“ Tuto zcela zásadní větou je nám dána perspektiva, kterou je nutné mít při četní následujících řádků na paměti. Pokud totiž není žádná lidská přirozenost, tak odkud se bere to, co nazýváme lidské společenství, jak se může ustanovit řád, když není žádný biologický zákon nebo fyzika dějin, které by jej vynucovala? Berger s Luckmannem odpovídají čtyřmi základními koncepty – habitualizace, externalizace, instituce a legitimizace. Na první pohled neuchopitelné pojmy lze velmi jednoduše přeložit do češtiny:

Habitualizace: Proces opakování činnosti a její ustanovení do vzorce a zvyku – „Opakovaná činnost se stává vzorcem a může být jako vzorec užívána.“ Dále říkají: „A teď uděláme toto“ se mění ve větu „Takhle se to dělá“. Chápejme ji především jako nutné pro přežití a zjednodušení činností. Nelze dokonce ani nemyslet stav, kdy bychom nebyli schopni vytvořit vzorec pro libovolné činnosti – museli neustále tvořit nové a byli bychom v pasti chaotického jednání, které není psychologicky únosné. V genech zapsaná omezení, nervové reflexi a pudy jsou zde překonávány habitualizovanými vzorci a neboť jsou chápány jako vzorce získávají podobě vědění.

Externalizace: „Zvnějšnění“ a ustanovení řádu „mimo“ člověka. Lze říci, že se jedná o bytostně lidské umění – zapomenutí, že sám člověk je tvůrcem onoho zvyku a oné instituce. Výsledkem je objektivizovaná skutečnost, která je chápána „vně stejně jako příroda“.

Teorie insticionalizace: Popisuje jak vzniká a jak se udržuje řád ve společnosti. Instituce je pojmenovaný vzorec metod „jak na to“ (jednání a myšlení), např. rodina, kultura, národ, náboženství, věda. Tyto instituce jsou externalizovány, a proto nejsou dostupné výhradně „vlastní sebeanalýzou“, ale sociologickým pozorováním. Spojuje s v minulém díle přestaveným aktem typizace a instituce je realizována prostřednictvím rolí.

Legitimizace: nástroje zaručující předávání zvyků a řádu ve společnosti a mezi generacemi.   Jsou čtyři základní: 1) „Tak se věci dělají“; 2) Přísloví a průpovídky; 3) Speciální teorie konstruovaná legitimizátory (ekonomové, vědci, politici, náboženští profesionálové); 4) Symbolické světy – všezahrnující transcendentální představy o světu, jejíž součástí je i tento svět (teologie, lidové náboženské představy, metafyzika). Úkolem symbolického světa je „dát vše na své místo“ ve světě každodenní reality: „Narušení něčeho v běžném životě narušuje běh řádu bohů a kosmu.“ Důležitá je zde především legitimizace smrti. Je-li úspěšná, pak usnadňuje přežití na světě po ztrátě významných druhých a samotného připravuje na smrt.

V minulém díle byl věnován velký zájem o jazyk a ani nyní se bez něj neobejdeme. Jazyk, jako jistota objektivní-sdílitelné reality (viz díl I), prochází tzv. procesem sedimentace vědění. Sám není pouze neutrální nástroj pojmenovaných věcí, ale shrnuje a udržuje jisté společné zkušenost. Není nutné chodit k příkladům celospolečenským, stačí si vybavit malou skupinku přátel, která má jistou společnou minulost a společné zážitky. Je velmi pravděpodobné, že i jejich jazyk se začne naplňovat odkazy a pojmy, bude zachycovány sedimenty a k tomu se utvoří tradice vědění o určitých událostech. Člověk pak může poznávat různé tradice s různými skupinami a pokud jsou tyto tradice odlišné, nečiní problém přebírat jinou identitu (sociální já, pro které se užívá anglický termín „me“ na rozdíl od indivuálního „I“). Viz zajímavá teorie “looking glass self“.

Vše, o čem jsme se nyní bavili, je koncentrováno v konceptu role: „Role, jazykově objektivizované, jsou nezbytným prvkem objektivně dostupného světa kterékoliv společnosti. Hraním rolí se jedinec účastní sociálního světa. Internalizací těchto rolí se pro něj tento svět stává subjektivně reálný.“ každá instituce mají/jsou role – rodina je především souhrn rolí matky, otce, dětí; křesťanská náboženská obec je uskutečňována v rolích papeže, kardinálů, biskupů, kněze a věřících; v případě různých svátků a událostí jsou tyto role často výjimečné a krátkodobé – nevěsta, ženich, maturant a jistě lze říci i nebožtík. A právě niterné prožívání je uskutečňováním a reprodukcí sociálního vědění/reality.

Bavili jsme se zatím výlučně o „tvrdnutí“ – krystalizaci sociálního řádu a sedimentaci vědění, ale jak dochází ke změně?

Prakticky neustále jsou sváděny boje o výklad reality. A platí upřímné přejmenování Marxova problému „falešného vědění“: „Kdo má větší klacek má větší šanci prosadit svou definici reality.“ V Marxově výkladu to znamenalo, že světonázor utlačovaných určují vždy sociálně mocní. Pro vědění, které se spojí s mocenským zájmem a určujícím vykladačem reality, nazývají ideologie. Přesto se jako Marx nedomnívají, že je vhodné považovat symbolické světy náboženství za ideologie, neboť tento pojem lépe vystihuje soupeřící vědění v rámci jednoho symbolického světa. Řekněme, že dnes formu symbolického světa naplňuje ekonomie – ta určuje ortely, co je ekonomické a neekonomické  – v rámci níž soupeří jisté ideologie (např. socialisté a neoliberálové), které tento základní symbolický svět nezpochybňují.

„Vědění je v průběhu socializace vštěpováno jako objektivní pravda a tím je internalizováno jako subjektivní realita.“ V tomto díle bylo řečeno, jak ony objektivní pravdy vznikají a v příštím díle bude ukázána proces socializace, tedy internalizaci a přijímání reality.

Ještě bych rád dodal poznámku pomáhající k hlubšímu pochopení zde představené sociologické metodě. Lze totiž říci, že se zde zajímáme o „kontingenci stavů sociálních systémů“. Kontingence je výraz, který vylučuje předpoklad, že naprosto vše je možné, tedy chaotické. To znamená určení nemožného a vyloučení nutného. Výsledný tzv. fázový prostor všech zbylých možností může být velmi pestrý a bohatý na stavy, ale přesto existují jisté vzorce a limity, které tuto bohatost právě umožňují. Proto i teorie sociálního konstruktivismu nabízí jisté zákonitosti tvorby řádů, aniž by přímo vysvětlovala pestré a bohaté lidské dějiny. Zde se přibližuje metoda sociologie k výzkumu libovolného komplexního systémů „na hraně chaosu“. V tomto ohledu se sociologie rozchází s tak lákavým determinismem přírodních věd (např. při určitém stupni a určitém tlaku se vždy vaří voda), což byl často v sociálních vědách mylně aplikováno jako metafyzika dějin a původní sen o sociální fyzice.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..