Versus Národ (1. díl)

K čemu je nám dnes pojem národ? Jaký předmět vlastně popisuje? Jak vysvětluje současnou světovou společnost? K jakému jednání vede a navádí?

V zatím neurčitém počtu článků se pokusím na tyto otázky odpovědět. Netuším, jak budou tématicky vymezené. Rozhodl jsem začít bez osnovy, ale každý díl by měl být nejvýše o jedné, či dvou myšlenkách.

První úkol, který volá po řešení, je ale jasný: 1. Co jsem již o nacionalismu napsal?, 2. Co znamená kryptické “versus národ”?

Pokud jsem dříve psal o nacionalismu, tak jsem odkazoval na nacionalismus jako na jednu mnoha městských subkultur. Mým záměrem bylo tento pojem kontrastovat s českým vlastenectvím. To je totiž možné vyložit docela konkrétními historickými příklady, osobnostmi a problémy (česká otázka, hledání smyslu českých dějin, český úděl).

Tímto rozdělováním jsem reagoval na důsledky polistopadové situace, kdy pojem vlastenectví splynul s nacionalismem, či dokonce neonacismem. Příčinou byl socialismus a vykořenění českého státu z jeho dějin v průběhu totality. Proto po roce 1989, a zvláště po rozpadu ČSFR, vlastenectví a češství nebylo něčím zřejmým, co by bylo součástí české obecné kultury. Také rostoucí individualizace po revoluci, nezájem o kolektivní otázky, privatizace atd., byly překážkou obecné rekonstrukci české totožnosti. Proto se výše v závorce zmíněné otázky neotevřely, protože nebyl zájem – a kde zájem byl, tak se také neotevřely, protože se od nacionalismu žádala řešení a ne otevírání ještě hlubších nejistot.

Tento polistopadový nacionalismus byl tak reakcemi na akutní přítomnost a dával smysl v životních obtíží jednotlivců (dospívání, nezaměstnanost, nedůvěra ve stát, život ve vyloučené lokalitě atd.). Byl společenství nacionalistů, spíše než českých národem. A to mělo a má svoje docela konkrétní úlohy tam, kde jsou lidé odtržení – právě kvůli absencí výkladu českých dějin a smyslu státu.

Toto zakořenění v přítomnosti a osobních úzkostech jej zcela vyplňovalo. Různé střípky z dějin (spíše z školního dějepisu) užíval tento polistopadový nacionalismus k mobilizaci řešení svých přítomných (politických) a osobních (psychických, ekonomických) problémů. Najít spojitost v těchto střípcích se pokoušeli skrze mysticismus, tedy předpoklad nějaké jednoty.

Geneticky rozmanitý český národ, po staletí bez autonomního feudálního systému, bez české šlechty a královského rodu, bez návaznosti na své moderní začátky (přetržení rozpadem ČSR) přinášel rozmanitost, který musel řešit víra v Něco. Draci, ruiny, prameny, rytířské řády a vozové hradby Daniala Landy jsou vrcholným příkladem tohoto národního mysticismu, národní pospolitosti jednoho večera pochodní a písní. Je to pochopitelné, ale otázka vkusu. Jde o populární kulturu a subkulturu, nijak to nesouvisí s realitou dějin, už vůbec ne na 20. století a možností třetího tisíciletí. Mysticismus je nakonec vždy jen escapismus (únik do jiného světa, únik před skutečností).

Polistopadový nacionalismus užíval těchto dějin a pojmu národ jako samozřejmých odpovědí na osobní a společenské problémy. A přitom, ve skutečnosti, bylo nutné nejdříve si klást otázky a odpovědi formulovat. Nikdo si otázky nekladl, takže nikdo zatím neformuloval nové odpovědi. Jeho úkolem vytvářet zdání samozřejmých odpovědí na otázky směřování a povahy české společnosti. Toto zdání ale neobstojí bližším pohledu a hůře – nic netvoří, 30 let polistopadového nacionalismu nevytvořilo nic nového a jedinečného, tzn. nic českého.

Nikdy jsem však nechtěl zcela odmítnout koncept národa. V jedné ze starších úvah jsem se pokusil představit, jak pojmu rozumí Tomáš Garrigue Masaryk a filosof Erazim Kohák. Pouze mám obavy ze zbožštění pojmů, z toho, kdy se z národa stane Národ a zapomene se na to, že tu je realita nějakých Čechů.

Mýlil jsem se však ve své přehnané tendenci odmítnout jakoukoliv ideologii založenou na konceptu národa. Věřím, že současný směr společnosti, zvláště technologický, nabízí způsob, jak jej oživit a dát mu nový význam věrný jeho základnímu účelu. Nacionalismus má mít cíl, ne být cílem sám o sobě. A prostředky musí být docela praktické a konkrétní. Co to je? – Uvidíme.

Odtud název mého seriálu: Moje úvahy po názvem “versus národ” budou snahou promyslet, jak může nový nacionalismus vypadat. Chci myslet proti samozřejmým odpovědím. Věřím, že jde o intelektuálně zajímavější problém, než opakovat, že nacionalismus je zlo. Ano, nějaké projevy bezpochyby jsou a budou zmíněné, ale proč se nepokusit dát proto nacionalismu nový a odlišný význam?

Národ je bezpochyby nutnou součástí života. Lidé národ potřebují, aby mohli vůbec být lidmi. V minulosti jsme se dopustili mnoha chyb, kterým je nutné porozumět. Ale národů se nikdy nezbavíme. I kdybychom snad žili na Marsu, z každého národa někdo jiný, tak to bude národ Marťanů hned druhý den, co tam dorazí. I pro takové okolnosti je vhodné pojem národ promyslet.

Zároveň je nutné promyslet i koncept národního státu. Naslouchal bych pro začátek Anthony Giddensovi, který tvrdí, že národní státy jsou strašně malé ve světové společnosti (vezmeme-li v úvahu velikost problémů, propustnost hranic, krátkost vzdáleností aj.), ale zoufale veliké vůči jedinému občanovi (národní státy někdy těžko integrují lokální regionální identity a svoji suverenitu procvičují na jejich potlačování).

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Naše doba a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*