Vymítač ďábla: pohled do očí “nenormálního” zla

V roce 1973 vyvolal bouřlivé reakce horor Vymítač ďábla, který natočil William Friedkin podle knihy Williama P. Blattyho. Film vypráví o soužití herečky Chris MacNeilové (Ellen Burstyn) s její dcerou Regan (Linda Blair), která vykazuje příznaky podivné nemoci – začíná být vulgární, agresivní, v jejím okolí dochází k podivným úkazům, hovoří hrubým hlasem a její tvář je postupně znetvořována. Vše stále více nasvědčuje tomu, že se jedná o něco mnohem děsivějšího než neznámou psychickou poruchu.

Kvůli námětu a některým scénám byl film na řadě míst vyřazen z distribuce. Při promítání údajně docházelo k omdlévání diváků a v některých kinech instalovala obsluha nádoby pro případ, že by se obecenstvu udělalo nevolno. Vskutku, i po téměř čtyřiceti letech od premiéry se jedná o audiovizuálně nepříliš příjemnou záležitost, která se i formou krátkých záblesků snaží téměř podprahovým způsobem budovat atmosféru strachu. V rámci hororového žánru se jedná o klasiku, která byla v pozdějších letech několikrát citována a také parodována nejrůznějšími filmaři.

Smyslem tohoto článku však není představit Vymítače ďábla jako film, ale nastínit koncept zla, který je v něm rozvinut. V jistém smyslu se jedná o odpověď na článek Idea moderního zla J. Bureše, který pojímá moderní zlo jako uskutečněný totalitní systém.

Vymítače ďábla lze v jistém smyslu chápat jako reakci na hodnoty, které vyznává naše západní civilizace. Antickými ideály počínaje, skrz středověké myšlení a křesťanskou tradici a osvícenstvím a moderními paradigmaty konče, a stejně tak prostřednictvím tvorby norem a společenských konvencí, vytvořila si společnost jisté koncepty morálky a dobra, krásy a především normálnosti. Dá se říct, že ďábel, který posedl mladou Regan, všechny tyto dosažené hodnoty naprosto neguje.

Friedkin je ve svém filmu velice explicitní co do projevů zla. Jako stírání morálky nechává Regan vulgárně nadávat lékařům a kněžím (“Tvoje máma kouří čuráky v pekle!”) nebo masturbovat krucifixem. Estetická stránka je rovněž velice čitelná – vzhled znetvořené Regan je úplným opakem toho, co by člověk s běžným úsudkem označil za “hezké”, stejně tak projevy jejího chování (pozvracení kněze jakousi hmotou, obhroublost) jsou přímým útokem na společností uznávané estetické normy. Co se týče útoku na normálnost obecně, lze jej spatřovat například v kultovní scéně “spiderwalku”, který je protikladem běžné lidské vzpřímené chůze, otáčení hlavou o 180°, levitaci nebo mluvě pozpátku jako naprostém popření jazyka jakožto ustáleného komunikačního prostředku (a taktéž jako odkaz na populární chápání černých kultů libujících si v převracení a konceptu satana jako Antikrista).

Z motivů, které se ve Vymítači ďábla rovněž vyskytují, můžeme zmínit ještě útok na nedotknutelnost dětské čistoty, jak si všímá uživatel Radek99 na serveru ČSFD.cz. Právě to, že obětí ďábla je zde dvanáctileté děvče, vyvolává u diváků zděšení, protože dítě je často vnímáno jako naivně upřímný článek v celospolečenské interakci, kde jsou všichni ostatní na základě delšího vystavení sociální realitě své čistoty zbaveni. Ve Vymítači ďábla je to právě mladá Regan, která svým porušováním veškerých norem neskrývaně působí zlo.

V odpovědi na článek J. Bureše Idea moderního zla tedy můžeme říct, že zlo vyobrazené ve Vymítači ďábla je určitým návratem k tradičnímu pojetí jeho chápání, tedy vymknutí se řádu, v tomto případě ve zcela extrémní a explicitní podobě, která je (za pomoci doplňujících filmařských technik – zvuku, střihu, kamery, dříve vystavěné atmosféry) nutná pro vyvolání maximálního prožitku, jenž by se měl u diváka dostavit při sledování hororových snímků. Právě scéna, kdy Regan sbíhá schody “pavoučí chůzí”, zcela využívá náchylnosti člověka vyděsit se něčím, co je projevem zla tím, že pouze nerespektuje ustálené zvyklosti.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

3 komentáře u „Vymítač ďábla: pohled do očí “nenormálního” zla

  1. Jo, dokážu si představit, jak tohle muselo působit na tehdejšího maloměstského věřícího Američana, který přišel ze svého pěkného domečku s výstavním trávníkem a bílým laťkovým plotem. 🙂

    Tohle téma je určitě blízké obecně představě bláznovství a šílenství. Je třeba zajímavé, že první blázince a asyly provozovali kvakeři v Yorku a “léčilo se náboženstvím”. Ale ne ve smyslu exorcismu – nešlo o ďábla – ale šlo o princip totální instituce, kde se normality docilovalo absolutní kázní a útoky na svědomí skrze strach před nevhodným chováním (jak o tom píše Foucault v Dějinách šílenství). Obecně mi přijde blázinec a tohle období experimentů – třeba přivázání před zrcadlo, kde byl blázen nucen se pozorovat – jako jeden z nejlepších témat na horor. Ostatně Shutter Island od Scorseseho z takové atmosféry vydatně čerpal.

    Jinak Vymítač ďábla je mi nepříjemný hlavně při představě (ale neviděl jsem), že se takové exorcistické odpornosti prováděly na psychicky nemocných dětech (schizofrenie, apod.) a mělo to naprosto fatální důsledky :/

    Šlo by říci, že by bylo aktuálnější, kdyby zlem byl právě ten exorcista (pojem kněz je příliš “offended” :)). Třeba lze říci, že tradiční zlo je umožněno díky přijmutí reálné existence nadpozemských sil, se kterými film počítá a empiricky je prokazuje. Když jsou pryč, pak se role obracejí – zlem není dekadence, ale snaha o její vymýcení. (pěkná je změny z i na y :D)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..