Význam vlčího máku a vzpomínek na oběti války

Vlčí mák byla a je jedna z prvních rostlin, která začíná růst na bitevních polích. Ta bývala v minulosti rozryta kopyty koní, vypálena a jinak zdevastována boji a válkou. Později přibylo dělostřelectvo a různá další technika. Padlí vojáci všech stran se většinou pohřbívali přímo na bojištích a na jejich hrobech vyrůstali vlčí máky. Z toho, pravděpodobně kvůli barvě květů, vznikly lidové pověry, že vlčí máky je vzešlá krev padlých, bez rozdílu toho k jaké straně patřili.

Plukovník John McCrae (30. listopadu 1872 – 28. ledna 1918) kanadský chirurg z Ontaria sloužil v průběhu 1. světové války na západní frontě ve Flandrech v dnešní Belgii poblíž města Ypres (zde 22.04.1915 poprvé užit Yperit jako bojová látka) v rámci armád Britského společenství národů. Otřesen a citově zasažen z utrpení, které musel denně vídat v roce 1915 napsal svoji slavnou báseň – In Flanders fields (V polích flanderských), v níž vyjadřuje žal nad zabitými spolubojovníky. Tuto báseň psal pouze pro sebe a zahodil ji. Kolemjdoucí důstojník ji však zvedl a odeslal do Anglie, kde byla vydána 8. prosince 1915 v časopise Punch. Báseň byla poté zhudebněna.

V roce 1920 se s tímto symbolem seznámila francouzska E. Guérin, která jej využila jako prostředek pro získávání peněz pro sirotky po padlých vojácích.

V roce 1921 zvolil bývalý velitel britských expedičních sil polní maršál sir Douglas Haig jako předseda Nadace veteránů vlčí mák za symbol pro sbírku na pomoc válečným veteránům a invalidům.

V Británii dodnes tyto vlčí máky vyrábějí veteráni ze všech možných konfliktů 20. století.

Tradice oslav konce 1. světové války se začala rodit již při prvním výročí dne příměří, 11. listopadu 1919, kdy byl tento den připomínán v Londýně, Paříži i dalších městech dohodových států. Americký prezident Woodrow Wilson téhož roku oficiálně vyhlásil 11. listopad Dnem příměří. Oficiálním svátkem se stal v roce 1926. Roku 1954 přejmenoval Kongres Den příměří na Den veteránů.

Den veteránů je spíše americký termín, ve Spojeném království je tento den připomínán jako Den příměří. Vždy nejbližší neděle 11. listopadu je pak Dnem vzpomínek (Remembrance Sunday).

Bezprostředně po první válce to každá strana slavila jinak. U dohodových mocností jistě převažoval akcent vítězství ve válce. Po první válce se také poprvé objevil kult neznámého vojína. Ve Francii od Verdunu, u nás od Zborova. Takže ani mocnosti nepřišly s nějakým patosem, kdy by oslavovaly nějakého vojevůdce, ale spíše se snažily zdůraznit, že šlo o masovou záležitost.

Druhá věc je, že podle kulturně-civilizačního okruhu si jednotlivé národy tuto vzpomínku transformovaly podle svého. V rakousko-německém prostředí a pravděpodobně i ve Francii je stále na pomníčcích napsáno: Našim padlým hrdinům. Na našich pomníčcích je však vždy napsáno: Obětem světové války. Někdy ani není rozlišováno, jestli šlo o legionáře nebo vojáky rakousko-uherské armády. Takže naše vnímání války je možná trochu civilnější a přirozenější než ve velkých státech.

Národy Evropy si už přitom dávno nad hroby svých mrtvých podaly ruce a dnes si jen připomínají padlé. Touto vzpomínkou se snaží zabránit tomu, aby se něco tak strašlivého mohlo opakovat, Úcta patří všem padlým na všech stranách. Nejlépe asi poslouží příklad Francie, kde se oslav 60. výročí konce druhé světové války zúčastnili i jejich tehdejších němečtí nepřátelé.

Ve válečných konfliktech se těžko určují ti “dobří” a “špatní” obyčejní vojáci. Všichni bez rozdílu musejí snášet hrůzy a útrapy války. Každý se snaží zlikvidovat svého protivníka, aby nebyl sám zlikvidován. Na obou stranách jsou mrtví, ranění, nezvěstní. Matky přicházejí o syny, ženy o muže, děti o otce apod. Válečné trauma si odnášejí všichni přeživší bez rozdílu ať už je výsledek jakýkoli. O následcích na civilní obyvatelstvo nemluvě. Jednoznačně je pouze podle určitých pravidel určena strana vítězná, která pak píše dějiny a strana poražená, která hradí reparace.

Symbol vlčího máku je v 21. století připomínkou a mementem všech obětí válečných konfliktů bez rozdílu uniformy, státní příslušnosti apod. a poselstvím toho, aby se toto již nikdy v budoucnu neopakovalo.

Napsal: Pavel Kasper

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Naše doba a jeho autorem je České pohledy. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*