Zelený stát

Představme si, že dnes evropské strany zelených převzaly roli pokrokových politických stran, které se snaží o zásadní zásah do společnosti a změnu jejich hodnot. Takovou situaci můžeme ilustrovat na  počátku dvacátého století a záměrech levicových stran o realizaci sociálního státu. V této úvaze je cílem imaginární zelený stát. Není opakem sociálního státu, je stejného principu, jen evolučně přizpůsoben jinému prostředí. A není ekologickou diktaturou, neboť jak se pokusím ukázat, zdaleka vůbec nejde jen o klima a ohrožené druhy.

Vyprázdněná levicová politika

Čistý ideál levicové strany je politikou progresivity a hlubokých změn, zatímco ideál pravice je stabilizující a snažící se zefektivnit již nastavený systém. Tak jsem to vyložil na příklad v článku Dekonstrukce levice a pravice.

Naplňují-li tedy současné zelené strany funkci levicových stran před 100 lety, pak také můžeme do přirovnání přiřadit  vztah radikální levice a komunismu. Nepraktičnost těchto radikálních pozic je totožná s nepraktičností čistě ekologicky zaměřených hnutí. Ano, často poukazují na správné problémy, tak jako často marxističtí intelektuálové, avšak jsou stejně bezmocní v tvorbě realistického volebního programu. Cílem nemůže být plné souznění s přírodou, tak jako není možné realizovat komunismus a obojímu také chybí konkrétní představa o fungující společnosti, jež by nesla jejich eticko-filosofická přesvědčení.

Zelený stát – technologický pokrok, efektivní hospodářství, trvalé hodnoty

Dle mého názoru nesmírně škodí projektu zeleného státu  představa, že všechna zelená politika je proticivilizační, ideologií objímačů stromů a básněním o tradiční pospolitosti žijící v harmonii s matkou přírody. To je v realitě nesmysl stejný jako právě komunistická společenství. Jako osobní přání je to nedotknutelné, jako náplň ideologie hnutí, které se jej snaží realizovat v široké spolešnosti, je to omyl. Je nutné nechtít komunismus, ale sociální stát, tedy nechtít podřízení se přírodě, ale stát zelený. A jak by měl vypadat?

Především by měl „ochraňovat“ člověka před tím, co Michael Bell nazývá  „treadmills of consumption and production“ (viz obrázek), tedy zrychlující se potřebou vyrábět a spotřebovávat. Tou ochranou člověka nemám na mysli zabraňovat jeho „vykořisťování“, ale za prvé zachovat nenavratitelné, udržet příjemné a zdravé prostředí. Za druhé nabídnout alternativu. Je zřejmé, že štěstí je zde jen nedosažitelná vábnička. A je-li dosaženo, pak jen materiálně a časově omezeně, tedy dříve nebo později se stane odpadem. Neexistuje zde žádná perspektiva do budoucnosti, žádný dlouhodobý mezigenerační projekt, chceme-li, „v duchu osvícenství“. Není to vyložené utrpení pro člověka, dokonce přináší nesporné kvality jež je nutné zachovat – konkurence, svoboda podnikání a práce, apod. (absolutní a bezuzdná kritika by byla nesmyslná a náznakem, že autor věří v nepraktickou utopii).

Zelený stát je vysoce technolizovaný a civilizovaný. To je nutné si uvědomit. Šetrnost k prostředí nemusíme činit jen pro ni samotnou, ale pro sebe, ať už nám to říká rozum  (zdraví, udržitelnost) nebo cit (estetika a hodnota přírody samotné). A už vůbec se takový princip nezastavuje u vztahu k přírodě, jde mnohem hlouběji. Ochrana přírody ať je součástí, avšak musí být uvážená. Prvotním je totiž stále člověk. Avšak nikoliv jen hédonický jednotlivec, ale ideál rozvoje člověka, který je dnes v konfliktu se současnou stavbou společnosti stejně jako biosféra planety Země. To není volání k revoluci, pouze uvědomění si, že tento ideál si vždy cestu najde, a že naše současná ekonomický systém není  tak udržitelný, jak se může zdát. Budou jiné problémy, jiné konflikty, ale snad obecně zase pokročíme o malý krok vpřed.

Dnes potřebujeme najít pevnou půdu pod nohama a nalézt jasný směr a myšlenku, kam se vydat, co budovat a čemu obětovat volný čas. Nemůžeme jej nadiktovat všem, přesto ti, kteří cítí, že něco není v pořádku, a kterým již to věčné relativizování a problematizování vadí, by o tomto směru měli přemýšlet. Možná je načase zažehnout pochodeň osvícenství a posvítit si tam, kam se nám z pohodlnosti nechtělo dívat.

Poznámka na okraj – Strana zelených neuspěje, dokud se nepřiblíží člověku a zároveň neuchopí principiální problémy světového hospodářství. Do té doby bude jenom „sředolevicovou stranou ekologů“ a to je, vůči úloze, kterou by mohla plnit, strašně málo.

Pokud máte představu, jak by měl takový zelený stát vypadat, napište do diskuze své názory 🙂

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Naše doba se štítky levice, pokrok, sociální stát, zelená politika, zelený stát a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..