Každý čtvrtý kouří. Každý druhý má nadváhu. Co s tím?

“Podle prognózy má mít za 15 let nadváhu 64 procent českých žen a 79 procent mužů.” (Zdroj)

“V České republice loni podle Eurobarometru kouřilo 25 procent lidí, o čtyři procenta méně než o dva roky dříve.” (Zdroj)

Každý čtvrtý kouří. Každý druhý má nadváhu.

Co s tím? Ale abychom neomezovali zbytečně osobní svobody, nebo nemuseli moralizovat, tedy bez zakazování a kázání? A zároveň abychom neupadli do flegmatického postoje – “Vždyť je to každého soukromá věc”?

Soukromá věc to totiž zdaleka není.

S kouřením je spojených téměř 20 % úmrtí v Česku, tj. ročně umírá na související nemoci přibližně 20 tisíc lidí, z toho 16 tisíc v produktivním věku (zdroj). Neboť jde o závislost, tak její léčba vyžaduje systematickou pomoc a společenskou podporu, přitom 60 % ze současných kuřáků se již pokusilo alespoň jednou přestat (tolik k “dobrovolnosti” kouření). A přitom zatěžuje rozpočet domácností i zdravotnictví. Česko pak ztrácí na daních z nekolkovaných cigaret 9 miliard korun ročně. Vybrané daně z cigaret výdaje na léčbu kuřáků nepokrývají (zdroj).

Také obezita vytváří přímou i nepřímou ekonomickou zátěž. Léčba s obezitou souvisejících nemocí stojí i 100 tisíc českých korun na pacienta a rok (zdroj). Celkově Česko vynaloží 8 miliard ročně přímo na léčbu obézních, 38 miliard pak na léčbu nemocí souvisejících s obezitou, tj. 12 % z celkových nákladů na zdravotní péči (zdroj). Těžce obézních je až 200 tisíc lidí v produktivním věku (tamtéž). Nepřímo pak obezita i nadváha dopadá na efektivitu práce a z toho vyplývající větší pracovní vyčerpání a celkové zhoršení životních podmínek.

Co by se mohlo podniknout?

Jsou ale zvýšené daně na nezdravá jídla (hranolková daň) a cigarety řešením? Nebo bychom měli rozšířit povědomí o tom, jak efektivně vařit ze základních potravin a ještě lépe informovat o důsledcích kouření? Není třeba příliš přemýšlet nad tím, že právě takové vzdělávání a informovanost jsou dlouhodobě nejrozumnější řešení. Tedy, naučit české občany jednat jinak, budou-li chtít, rozhodnou-li se přestat kouřit, nebo efektivně jíst zdravě a netloustnout (což je klíčové téma,  snad více jak “hubnutí”).

Občas ale můžeme narazit na názor, že podnikat se nemá nic, protože každý je zodpovědný sám za sebe a nese následky svých rozhodnutí. Avšak i kdybychom pominuli prokázanou zátěž pro společnost a stát, přeci nemůžeme nikdy nazvat jakékoliv závislosti  za projevy svobody? Zacházíme snad tak daleko v českém “libertiánství”, tzn. polistopadovém odporu k příkazům a sociální politice, že i neschopnost překonat svá omezení budeme povyšovat na ctnost? Ačkoliv skutečně daně a prohibice nejsou správnou cestou, tak to neznamená, že naopak nečinnost a lhostejnost jsou přijatelné. Bavit se o sociálních tématem totiž neznamená invazi do soukromí, jak se někteří často domnívají, znamená to právě hledání jiných možností jednat jinak (chceme-li), zvětšování poznání a sdílení zkušeností – zvětšování rozhledu a možností osobní volby.

Přeci vidíme, že tržní samo-řešení (opět) selhávají. Víme, že “byznys zdravého životního stylu” nedovede míru obezity ve společnosti ovlivnit, prodávané diety jsou často škodlivé, drastické a nemají realistické cíle. Stejně tak nefungují vysmívané sportovní přístroje z teleshoppingů, které “zdobí” mnoho českých domácností. Pro tento byznys jsou závislosti a zlozvyky “vzácné zdroje”. Podle toho bychom k němu měli přistupovat a být na pozoru.

Můžeme ale doufat v intervenci státu a nějakou nákladnou sociální reformu? Nebo je to jen na občanské společnosti a neziskovém sektoru? Domnívám se, že naděje na pokrok spočívá v jejich systematické a rozumné součinnosti. Nemusíme tak být bezbarví spotřebitelé “zdravého životního stylu”, ale opět občané – Češi, dovolím-li si použít slova Erazima Koháka (zde).

Když se takto rozhodneme, tak se třeba hned rozpomeneme, že přeci česká demokratická státnost a tělocvik mají bližší pouto, než je u jiných národů obvyklé.

Je tak řešením lepší sportování výchova?

slet_1907Byť dnes to již moc neplatí. Přestože v Česku pravidelně sportuje stále poměrně mnoho lidí (28 %), tak znatelně zaostáváme za Německem, kde aktivně sportuje 74 % lidí a evropský průměr pak činí 40 %! (Zdroj) Za největší překážku pro sport Češi (50 %) označují nedostatek volného času (zdroj). S tím mnoho nenaděláme a těžko něco změní planý morální apel: “Lidi si neumí najít čas na důležité věci.” To jednoduše nelze říci, protože důvody nemožnosti najít si čas jsou zcela subjektivní a nepřístupné v obecné úvaze. Objektivně zajímavější jsou však v anketě sdělené důvody pro necvičení jako: “Nemám s kým sportovat”, “Nemám na to peníze” a “Nemám, kde sportovat”. Tyto důvody udává okolo 20 % respondentů (tamtéž).

d5d305fb68e9b7b7501b8200f1a57181Domnívá se, že ideální odpovědí pro těchto 20 % Čechů je Sokol. Náklady na chození do Sokola se nedají srovnat s cyklistikou, cenou za posilovnu a fitness centrum, či vybavení pro zimními sporty. Nabízí přitom nejen zázemí, kde je možné si zacvičit, ale i společenství, které podpoří a pomůže. A přitom přesvědčit alespoň zlomek z těchto přesvědčitelných 20 % lidí by byl ohromný úspěch. To by se jistě již odrazilo ve zmírnění zdravotních rizik a prohloubení kvality života. Takto aktuální a takto potřebný by Sokol skutečně mohl být. A může být také snadno státem a  pojišťovnami  integrován do plánů prevence a řešení sociálních-zdravotních rizik.

Obecně se domnívám, že se musíme naučit zarámovat sport do těchto soudobých sociálních témat a vykládat jej nejen jako koníček a byznys, ale jako společenský a zespolečenšťující jev, jako pilíř občanské společnosti a demokracie vůbec. Sokol takto může opět navazovat na svoji tradici v osvobozování a osamostatňování Čechů, utužování vlastní vůle ve vzájemné spolupráci, neboť vede k překonání závislostí a zlozvyků, nadto bez příkazů, zákazů a kázání (proto se také neobracím ke “všem”, nemluvím o “nutnosti se nějak chovat”, ale oslovuji ty, kteří si chtějí najít čas ke sportu, ale váhají, co si zvolit – neútočím  proti “kuřákům a lidem s nadváhou”, ale nabízím myšlenku o způsobu širší prevence. Vedle toho jde o snahu o navázání na ducha českého pokrokového realismu, který vyjadřuje právě Masarykova drobná práce a Tyršův tělocvik.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Sokol se štítky hospodářství, realismus, Sokol, sport, svoboda, zdraví a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..