Anders Behring Breivik: děsivě normální člověk

Události, které 22. července 2011 otřásly celým světem, znovu rozvířily debaty o budoucnosti Evropy, která se snaží budovat svou identitu na kulturně-pluralitním základě. Tento článek si však nedává za cíl klást norské masakry za vinu extremistům ani vstřícné imigrační politice (jak to často činíme v našem kulturním rámci, kdy jsme si zvykli považovat náš systém uplatňování pravidel za neuvěřitelně dobrotivý a zároveň až příliš shovívavý vůči ostatním), ale spíše se zaměřit na psychologický profil zločince, který za smrt desítek nevinných lidí prokazatelně nese vinu.

Celý příspěvek

Vymítač ďábla: pohled do očí “nenormálního” zla

V roce 1973 vyvolal bouřlivé reakce horor Vymítač ďábla, který natočil William Friedkin podle knihy Williama P. Blattyho. Film vypráví o soužití herečky Chris MacNeilové (Ellen Burstyn) s její dcerou Regan (Linda Blair), která vykazuje příznaky podivné nemoci – začíná být vulgární, agresivní, v jejím okolí dochází k podivným úkazům, hovoří hrubým hlasem a její tvář je postupně znetvořována. Vše stále více nasvědčuje tomu, že se jedná o něco mnohem děsivějšího než neznámou psychickou poruchu.

Kvůli námětu a některým scénám byl film na řadě míst vyřazen z distribuce. Při promítání údajně docházelo k omdlévání diváků a v některých kinech instalovala obsluha nádoby pro případ, že by se obecenstvu udělalo nevolno. Vskutku, i po téměř čtyřiceti letech od premiéry se jedná o audiovizuálně nepříliš příjemnou záležitost, která se i formou krátkých záblesků snaží téměř podprahovým způsobem budovat atmosféru strachu. V rámci hororového žánru se jedná o klasiku, která byla v pozdějších letech několikrát citována a také parodována nejrůznějšími filmaři.

Smyslem tohoto článku však není představit Vymítače ďábla jako film, ale nastínit koncept zla, který je v něm rozvinut. V jistém smyslu se jedná o odpověď na článek Idea moderního zla J. Bureše, který pojímá moderní zlo jako uskutečněný totalitní systém.

Celý příspěvek