Byli jsme a budem! aneb Péče o československé opevnění jako příklad vlastenectví

552991_4781033542727_2044215625_nHledejme vlastenectví tam, kde nabývá docela určité podoby a tam, kde zaznívá jako heslo pouze výjimečně, nebo často nepřijde ani na mysl. Znamená to jít stranou od výkřiků „nic než národ“, pryč od fanglíčkářství, pochodů a heroických postojů s vlajkami, co nejdále od sloganovitých programů a skupinek mladých a naštvaných. Běží tu místo toho o osobní radost a zájmem naplněný volný čas. A právě dobrovolná revitalizace prvorepublikového opevnění může být příkladem takového docela běžného vlastenectví. Nabízí se zamyšlení, které přenese na světlo tyto činnosti nikoliv jako roztříštěné osobní zájmy, ale jako celistvý společenský fenomén, který vytváří zajímavý, byť jakkoliv nepatrný, kousek v mozaice české kultury, národní totožnosti a do budoucnosti může mít pozoruhodné a pozitivní důsledky.

Vůči nicotnosti a nesmyslnosti nacionalismů okovaných bot je možné vztyčit drobnou práci dobrovolníků s činorodým zájmem, který by jistě mnozí z nich nenazvali jinak než „jen“ jako koníček a zábavu. Avšak i přes tato skromná slova je zřejmé, že rozvíjejí nejen vlastní radost, ale pracovitostí nepřímo zpevňují českou občanskou společnost (tj. občanství činorodé a rozvíjející vlastní zájem) a pomáhají rozvoji demokracie vůbec, pěkně od země. To konkrétně znamená, že jako svobodní občané přebírají dříve státní a armádní majetky a spravují je jako společné a klubové vlastnictví. To znovu kontrastuje s výbušnými náladami o změnu společnosti a touhou „dát vše pěkně do latě“, které někteří s vlastenectvím často spojují. Naproti tomu stojí prostě a jednoduše zájem a individuální štěstí. Tento osobní prospěch pak dále rozvíjí schopnost vystupovat na veřejnosti, učí odpovědnosti a vytváří nové přátelské vztahy a obohacuje jinak každodenní všednost.

1238245_4781032902711_1511894880_nPokud říká Milan Kundera, že česká kultura se v průběhu svého obrozeného formování vezla na „kodrcavém žebřiňáku vzdělavatelství“ a ochotnické divadlo bylo – a stále je – velmi významnou kulturní činností, pak podobně působí i kostýmová věrohodnost, která se často spojuje s opravou opevnění. Tato „oživující práce“ se uskutečňuje na příjemné hranici imaginace a historie, tedy oživených dějin. Jde o inscenace, které nás přenášejí jinam pocitově i rozumově, tedy přináší soucit a nové vědomosti. Minulost je nám blíže a tím se rozšiřuje náš rozhled o životní reálie vzdálených lidských osudů – toť národ.

Pokud občas netušíte, jaký může být praktický příklad vlastenectví, běžte se pro inspiraci podívat na ty, kteří s láskou spravují československé opevnění. Ukazuje se stará pravda, že vlastenectví nepotřebuje velkých prostředků a velkých politických stran a programů, aby dovedlo oživit a přinést mezi nás cosi výjimečného a hlubšího. Vůle československé obrany z předválečných let je přenesena zpět přes propast zapomnění vytrvalou pracovitostí, s Masarykem řečeno „prací drobnou“ – což není práce dodatečná a lehká, ale užitečná a konkrétní, protože má reálnou naději na dokončení. Máme možnost být díky této konkrétní tvořivosti na co hrdí – a ne díky proklamacím (Já jsem Čech!) a sebeposuzování (My jsme dobří!), nebo nejhůře pak ponižováním kohokoliv jiného (My jsme lepší!). Vlastenectví se nakonec lépe vykládá s obecným pojmem práce (byť jako nezávazný koníček) než názorem (různé ideologie a krátké slogany).

Zvláště hodnotná je vlastenecky kultivovaná hrdost a radost ve spojení s tradičním tématem Mnichova, které je stále v kleštích naštvanosti a výčitek. Ale pouze syrový sentiment vyžaduje dějiny zapsané krví a v jasných konturách „našeho vítězství a jejich porážky“. Z tohoto sentimentu pak vyplývá naštvanost na skutečné a nedokonalé dějiny, pohrdavě a v záplavu nenávisti se odmítá to, co nás může dojmout a na co můžeme skutečně navázat. Je třeba v reflexi Mnichova složit konečně maturitu, tedy přijmout skutečnost, tak jak před námi leží. Pryč od „Kéž by…“ a „Měli jsme…“ k uvědomělému přijetí toho, co je skutečností, co se stalo a je přitom bezpochyby hodnotné nebojácnost a vůle k obraně. Už jen to, že opevnění zde stále je a že má smysl o něj pečovat a že dovede být jeho návštěva stále zajímavou událostí, ba dokonce i dojemnou zkušeností, je nezpochybnitelnou kulturní hodnotou.

Naproti tomu nacionalistický sentiment snadno podlehne zmaru nad Mnichovem a zatrpkne v marných nadávkách a výčitkách, ale vlastenecká ctnost díky své odvaze přijmout skutečnost, tak jak před námi leží, dovede přijmout celou tragiku a v ní porozumět, jak vůli před i zmaru po Mnichovu. Měla by nás zajímat tato reálná skutečnost v celé své hloubce. A právě tato hloubka může být naší kolektivní zkušeností, kterou je možné stále a opakovaně prožívat. Jen aby byla následně překonána ve schopnosti žít dál a pokračovat – nenechat minulost, aby nám diktovala podmínky, což se děje vždy tak, že vykládáme příliš mnoho současného vzdálenými událostmi. Proto říkat, že “Češi jsou zlomený národ” je stálým dodržováním diktátu, neschopnost se navrátit k vůli k obraně v plném osobním prožitku. Ano, jsme schopni obdivovat vojenskou sílu a stroje, ale to ještě nevede k plně osobnímu porozumění. Vůči mnichovskému diktátu se každý musí vzbouřit sám – ne v alternativní minulosti, ale v přítomnosti.

Dějiny a lidské osudy prostě nejsou vždy příjemné a snadné. Vrtkavost štěstí, náhoda i skutečnost, že lež, násilí a nenávist se vždy dovedou prosadit se zdrcující silou, jsou trvalou součástí reality. Právě Mnichov nám takovou skutečnost trvalé tragiky lidského života připomíná. Není snadné přijmout historickou pravdu bez okolků a vytáček, ale jen tak je možné ovlivnit dějiny, když vznikají – mít základ a sebevědomí pro jednání v současnosti a zároveň představu budoucnosti.

Tak se původně z železobetonového nástroje na zabíjení stává – v nezamýšleném důsledku – předmět výsostně kulturní a zasazuje se jako malá ozdoba do pestré koruny „česká národní totožnost“. Tento určitý zájem je tak vzorem vlastenectví, slouží pro rozumění vlastenectví jakožto práce, péče o společné vlastnictví a jeho zprostředkování veřejnosti. Vlastenectví se ukazuje jako  rozvoj občanských schopností a jako radost ve volném čase, sbližuje a vytváří něco společného, něco pěkného mezi námi – toť vlast.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Vlastenectví a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..