Je snadné být hrdým Čechem?

Vždy mě sousloví „národní hrdost“ odrazovalo, i když jsem si nebyl jistý přesnými důvody. Nyní se pokusím je poodhalit a zamyslet se nad úskalími „národní hrdosti“. Zdá se být zřejmé, že nemůže být libovolná ctnost a zájem bez práce, byť by byla sebedrobnější. Přesto se národní hrdost nejčastěji prezentuje jako prosté uvědomění, přihlášení se k „správnému názoru“ a má – snad ne nejčatěji, ale rozhodně nejviditelněji – podobu arogance, opovržení a nenávisti. V článku se proto pokusím dokázat, že problém „národní hrdosti“ spočívá v tom, že dnes nemá předmět, není konkrétní a zůstává tam, kde začíná – u tří hlásek Čech.

Ani mateřská kultura není přístupná bez námahy. A vzpomínka na utrpení ze školních lavic, když jsme se učili mateřskému jazyku, může být krajním případem a důkazem, jak těžké může být přijmout něco, co mnozí nazývají přirozeností, považují to za dané a vrozené. Odhlédneme-li od těchto nacionálních teorií k praxi, pak i ten nejvášnivější nacionalista nebude popírat, že se musel naučit vyjmenovaná slova a před diktátem by mu slogan o „přirozenosti národa“ přinesl pramálo užitku a pomoci.

Každý si také musí najít čas a podstoupit jistou míru námahy, aby pochopil to, co se snažil ten a ten autor některé pěkné, byť velmi staré, knížky říci. Musí mít něco „načteno“, aby rozeznal krásu češtiny. V posledku je to stejné jako s mnoha koníčky – dobrodružné hledání a zábava, která roste s tím, čím více námahy stála. Na počátku stačí mít  neartikulovanou vášeň, instinktivní povědomí o hloubce a možnostech národní kultury.

Národní hrdost by měla být touto vášní a především osobním příkazem a odpovědností vůči sobě samému. Není a nesmí být společenským požadavkem. Jednoduše, cítí-li se někdo hrdým Čechem, tak by měl především tento pocit pěstovat a nechat rozvíjet volně od svých žádostí, nebát se vystavit tomu, co se na první pohled zdá být nezajímavé, nepříjemné a nudné. Být hrdý nejen na sebe, ale na Druhé, to znamená naučit se pokory a zájmu o jiné. Až příliš často se národnost užívá jako materiál pro ospravedlnění krajních osobní vášní, názorů a zvyků. Ale jde právě o opak – nechat na sebe působit cizí a vnější vlivy. Jde o narušení osobnosti a tím její růst spíše než o opancéřování a zakrnění.

Hrdost je odvaha k takovému činu, či z této odvahy vyplývá. Odvaha k pokoře před tím, co se nám na první pohled nezdá – ať už jako přežité, dlouhé, náročné, naivní, cizí.

Častěji se ale hrdost stává bezpokornou pýchou  – „jáčechismem“ nebo „hrdočešstvím“, což jsou ošklivá označení pro nehezkou praxi, kdy jsou rozmanitá česká díla a osobnosti v obsahu ignorovány až na dogmatická označení „český a  Čech“. Jsou přivlastněny, nikoliv pochopeny. Vlast není prostředkem poznání, ale je privatizována osobními potřebami. A jakmile ztrácíme cit a zájem pro dřívější a jiné, pak se uzavírá plodnost současná. Jak by mohlo vzniknout něco českého, když to, na čem se má stavět, vězí zatopené v přehradě „zřejmé kvality“ – nikdo to nevidí, nečte, neposlouchá, nezažívá… A právě ti, od kterých očekáváme, že tyto kvality budou odkrývat a znovuprožívat – samozvaní hrdí Češi – jen zpevňují přehradu prostými slovy a slogany o jejich hodnotě. Deficit ve znalosti vede nutně k prosté politizaci a ztrátě jakéhokoliv okrasy – zůstává holý signál: „Všichni mají být hrdí Češi.“, „Je správné být hrdý Čech.“, „Jsi Čech, tak si toho važ.” Z nedorozumění pak vyplývá snaha národní hrdost probouzet prostřednictvím naprosto odcizených a prostých prostředků, které jsou sice nedotknutelné jako osobní zvyky a preference, ale jsou  bezvýznamné jako národní zájmy (vztyčování menhirů a hraní s runami, požadování monarchie, fascinace pohanstvím, aj.).

Vykřičena a napsaná Jednota je smutně snadná cesta ke kolektivnímu zážitku. Omezuje se na jeden akt, jeden koncert, jeden zápas, jednu demonstraci, jednu skupinu. Vlastně nejde ani o kulturní zážitek, ale prostý tělesný pocit davu a jednota v čistém odporu. Opakem je sdílení drobných zážitků, třeba z památky, svátku, zvyku, z četby, či prostě rozhovor o oblíbené pohádce z dětství. Když mají lidé podobné zážitky, pak si mohou o nich povídat a tím se vytváří společenství (tak prosté to je a zřejmě v důsledky této prostoty tak málo lákavé) a tím jedině tradice přetrvává a nová se vytváří (bez ideologií a povinností!). Toto poznávání Druhých vytváří pocit domova a vlasti a  má být předmětem národní hrdosti. Být hrdým Čechem není privilegium, ale zaúkolování sebe samého, jde o závazek, který není až tak náročný jako spíše nemá tolik lesku a záře, je příliš konkrétní, aby se mohl stát ideologií. Po čase ale každého obohatí neporovnatelně více a přinese mnohem více užitku, než prosté přihlášení k “národní hrdosti”.

Národní hrdost a vlastenectví jsou proto paradoxní – jsou velkými pocity, které pramení z drobných zážitků a vyžadují drobnou práci. Jakákoliv snaha vykládat vše vlastenectvím, všechny problémy řešit národní hrdostí, znamená porušení této skutečnosti a v důsledku k vymizení národních představ a oslabení rozeznatelných kulturních znaků z široké společnosti.

Ani jako jedinci, ani jako národy nejsme tu jen proto, abychom naplňovali své účely sobecké. Národ, který by žil jen pro sebe, byl by stejně ubohý jako člověk, který by žil jen pro sebe. Bez víry v ideje a ideály je život jedinců i národů jenom živořením. (T. G. Masaryk)

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Vlastenectví se štítky češství, čeština, literatura, nacionalismus, národní hrdost a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

2 komentáře u „Je snadné být hrdým Čechem?

  1. Velice dobrá myšlenka. Z vlastní zkušenosti souhlasím; troufám si tvrdit, že mám jakousi národní hrdost, ale vyrostla velmi nenápadně a postupně a pořád je na čem pracovat…

    • Děkuji za komentář. Ano, myslím, že je určitě lepší myslet nad národní hrdostí jako nad něčím, o co se má pečovat a co se může rozvíjet. Na rozdíl od národovecké pyšnosti, která se má na veřejnosti jen dokazovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..