České pohledy na svět a sebe samé

Chceme-li psát úvahu o češství, pak nejlépe učiníme, když popisujeme jistý pohled na svět. Čech je totiž člověk obdařený českým pohledem a stojíme před problémem, jak pozorovat tento pohled – tím samým pohledem! Bloudíme pak v labyrintu ze zrcadel a skleněných tabulí, v němž není jisté, kde vyčnívá pevná stěna a kde vede cesta dál. A pro dva lidi bude labyrint vždy rozdílný, jako  jsou rozdílné dvě tváře. V tomto úskalí spočívá i krása i odpovědnost, neboť nepopisujeme pouze již pevně dané, ale vždy záležící na našem vlastním jednání a myšlení.

.

Začněme otázkami Huberta G. Schauera, které jsou trvalou součástí českého vlastenectví, : Co jest úkolem našeho národa? Je zde český národ proto, aby jako osamělá pivoňka vypučel, vykvetl, uvadl? Či je povolán, aby sám ze sebe vytvořil vlastní, novou kulturu zcela nový zdroj tepla a světla?

Ptejme se dnes – s ohledem na přechod od národa k pohledu -, zda vůbec je český pohled jedinečný, zda má vůbec smysl nazývat jej českým? Nebylo by lepší, aby čeština zmizela na úkor anglického jazyka a nepřijímali bychom pak kulturní produkty pouze v omezeném překladu, ale v originále? Co dává český pohled do světové mozaiky lidského poznání? Můžeme vidět jinak a být jiní? Nemáme snad český pohled pouze z vyhasínající setrvačnosti dějin?

Takové nepříjemné otázky nelze nikdy zodpovědět jednoduše v argumentech, politických programech a manifestech, musí být uskutečněny drobnou prací v bezpočtu oborech lidských činností. Samotné teoretizování českého pohledu je cestou pozorování různých světů, současných, tak takových, které v minulosti obyvatelé českých zemí vytvářeli a v nichž žili, zároveň pak kritikou toho, co se nazývá „národní povaha“, ale nad to vše je to tvořivá činnost, na které není nic přirozené jako v přírodě, leda přirozené jako v jazyku.

Nač tolik námahy? Neboť je zřejmé, že čím ostřejší zrak, čím silnější čich, čím vytříbenější sluch, tím plnější svět se okolo nás rozprostírá. Stejné je to českým pohledem. Místo smyslů tělesných má smysly společné: zvyky, jazyk, představy o dějinách, představy o českém státě, společné znalosti. České pohledy jsou tak osobně-neosobní, jsou společným vlastnictvím – jako mateřský jazyk, jako kulturní památky, veřejný prostor, příroda a společné zážitky.

Zprvu ale potřebujeme více solidarity a zájmu od těch, kdo jsou schopni obohatit toto důležité a různorodé společné vlastnictví, které pojmenováváme slovy jako vlast, nebo nově české pohledy. K tomu práce musí být podložena kritikou, abychom se neobohacovali skrze lži, povýšení a pověry. Řekl bych, potřebujeme alegorickou stavbu Národního divadla – z drobných od většiny, hodně od mála a pak otevřené všem. V takové dělbě práce a podmínkách budou nejúčinněji zodpovězeny výše zmíněné otázky.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Vlastenectví a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..