Hledání českého horizontu (3. díl)

podzimní šero2Vlastenectví a filosofie mohou být formami společenských prostředků sdílení poznání a pocitů. Jejich stigmatizace ale zabraňuje plnému rozvinutí jejich potenciálu, což jen dále různé pomluvy utvrzuje. O tom, že vlastenectví se musí vymanit ze sloučení s nacionalismem, bylo již řečeno mnoho a ostatně právě za tímto záměrem píši tento seriál. Filosofie, jejíž přívětivý a nesložitý význam bude tématem tohoto článku, pak snáší představu čehosi neužitečného a nesrozumitelného. Avšak taková představa, jak ukazuje Erazim Kohák, může být nahrazena výkladem filosofování jako prostředku nadstranického (sebe)porozumění a prolomení každodenního obzoru širším horizontem.

(Zvýrazněny jsou úryvky z Kohákovy knihy Domov a dálava.)

Takový je homo oeconomicus liberální teorie, tělo bez duše, oživené silou reklamy, jehož ctnostmi jsou chamtivost a sobectví. Bez lásky a štědrosti mu zbývá jen nákup jako jediný smysl jeho žití. Je to člověk, které nám dnešní inženýři našich duší kladou za vzor.

Je vůbec možné občanské společenství bez společné myšlenky? Je možná polis bez philosophia?

Oba citáty ukazují na povahu Kohákovy sociální kritiky. Nejde jen o kritiku spotřební společnosti, ale i jejího teoretického základu, kterým je ideologie tržní společnosti. Bylo často opakováno, že v ní není místo pro občansky aktivní společnost, neboť diskuze a činnosti směřující k ochraně a rozvoji společného, jsou okamžitě „ohrožením osobní svobody“.

Nakonec, ale v krajním případě jsou lidé, kteří žijí bez sdíleného a společného, tzv. subjektivisté, tedy podle Masaryka, ti, kteří začínají svoji nejistou realitu ověřovat útoky na druhé, i na sebe samé. Na naši společnost platí vedle toho i koncept narcistní kultury Christophera Lasche. Ta se projevuje například tím, že rozumíme za hodnotné jen to, co je v našem vlastnictví, jen to co je prodloužení nás samých.

Nepřeji si ale moralizovat a naříkat, že lidé jsou „dnes více sobečtí“ – to nestačí. Je potřeba přemýšlet i za kritiku, myslet o co jiného můžeme usilovat. Jednou z možností je snaha o osobní růstu k „dospělosti lidství“. To znamená usilovat o objektivitu dialogem, schopnost pečovat o veřejný prostor a být schopen se vystavit jeho vlivům. Vytrvávající koroze veřejného – jak v praxi, tak v idejích – ale tyto možnost znesnadňuje. Z toho logicky vyplývá, že vlastenectví je právě niterně motivovaný zájem o společné vlastnictví (symbolické i fyzické povahy) a ochota tento zájem nepřeměnit na totální kolonizaci veřejného, tedy není snahou nacionalizovat sdílené a společné.

Růst a pokrok zde znamená víru v možnost dobrého a nového – nové ideje, nové možnosti a nové prostředky nejen v technologickém smyslu, ale i kulturním a demokratickém. Tedy odvrátit se od nadstavby ekonomické liberální teorie, kterou je konzervativismus, jenž uznává za společné jen neměnné a tradiční. Philosophia je ale živoucí a dialogická, není zkamenělá a monologická. Odtud její užitečnost pro měnící se svět.

Myslím, že jde především o léčbu úzkosti, strachu ze stárnutí i smrti skrze naději na kontinuitu, totiž že nám bude v dobrém porozuměno, že budeme mít něco společného i s budoucími generacemi a že se na nás zcela nezapomene. V tomto smyslu vězí i průnik s horizontem ekologů a jejich „iracionálním“ zájmem o budoucnost.

Je zřejmé, jak důležité jsou tyto pozice pro vlastenectví, protože to deklaruje snahu léčit narcismus, který nachází hodnotu a smysl pouze v privatizovaném a dále umírňovat nacionalismus, jenž se fixuje jen na tradice a vůči současnosti negativně. Narcismus a nacionalismus, jak se domnívám, jsou dnes společné charakteristiky české polistopadové společnosti, které jsou symbolizovány v aktu rozdělení Československa roku 1992.

Nejde jen o informovanost. Jde o to, abychom nebyli lidé, kteří jsou a nejsou, kteří nevytvářejí odraz v zrcadle a nevrhají stín.

Smysl národního úsilí neviděl v nezávislosti, nýbrž v humanitní demokracii, či přesněji, v růstu člověka i společnosti k plně vyspělé humanitě. To pro Masaryka neznamenalo jen vzdělání, nýbrž celkové vyspívání ze závislosti raba i pána ke svobodě a odpovědnosti občanů.

Běží tu o to být něčím více – nikoliv jen více než druzí, nejen víc než včera, ale víc k něčemu – „být člověkem“. Určitá vzpoura vůči dnešnímu světu znamená, že filosofovat znamená dvojí: ve starodávném a prostém významu Sokratově zpochybňovat samozřejmé a v občanském duchu, který na nás klade demokracie, je to usilovat o porozumění sobě i druhým. Kohák označuje toto spojení jako filosofii amatérskou, vycházející z latinského amare (milovovat), tedy jako láskyplná záliba, na rozdíl od odborného a profesionální filosofování, jež má za úkol seriózně bádat v souladu se svou minulostí, metodicky a svým vybroušeným jazykem.

Podle Patočky úsilí o národní filosofii představuje tedy dvojí výzvu. Jednou je načrtnout obecné pojetí smyslu dějin, druhou je objasnit místo našeho zvláštního národního společenství v jeho rámci.  

V nacionalismu se často objevuje výše zmíněna sociální kritika (spotřební společnost a homo oeconomicus), avšak philosophia zde nahrazuje mysticismus. Činnost a myšlení národoveckého charismatika a barda Daniela Landy je zde klíčovým příkladem. Menhiry nad prameny, minulé runy, hluboká tajemství a ohniví dráčkové mají vyjadřovat pozici vůči současnosti a ukazovat na „něco více“ a mají napomoci okouzlit příliš každodenní cyklus. Mají probudit vášeň a směřovat k Jednotě. Takové intuitivní a atmosférické národovectví, které okouzluje různé ideologie nacionalismu, je ale pouze únikem ze současnosti a krátkodobou iluzí. Příčina slabosti spočívá v zásadním odcizení od státotvorné tradice českých dějin i českého vlastenectví. Landa si může díky kapitálu své osobnosti dovolit vybírat volně z minulosti, ale nesnaží se o to dát jim objektivní smysl – buď s ním, nebo ne. Jeho čáry se slovy a znaky jsou příliš svébytným uměním, které jednoduše začíná a končí s Danielem Landou. Je možné pouze fanouškovství a unést se atmosférou jeho koncertů, avšak tak se národní společenství neutvoří a na smysl českých dějin neodpoví.

Slovo víra označuje průlom plošného dvourozměrného světa k otevřenosti. Do nutnost toho, co je, se tu vlomí možnosti toho, co by mohlo či mělo být. To je základní prožitek víry.

Když filosofujeme, tak se nesnažíme mlžit a stavět na mystériích. Jde o světlo a jasné, nikoliv skryté dějiny a hluboké přirozenosti. Kohák zdůrazňuje hledání smyslu a zasazení člověka ve světě – prostřednictvím českých dějiny. A zároveň je zasadit do problému lidstva a skloubit s filosofickou otázkou bytí – jež si každý nějak zodpovídá. Tato velké témata, která se mohou zdát příliš exklusivní, tedy jen pro ty, kdo na to mají čas, abstraktní a vzdálená současným problémům, je ale lokalizována  a přiblížena českými dějinami a myšlenkou českého národa. Nejde pak o abstrakce, ale příběh se zápletkou.

Filosofovat neznamená být výlučně urputným skeptikem, natož pak konspiračním teoretikem, ale zároveň být tvořivý, usilovat o něco společného – usilovat o pravdu tak, aby se v této pravdě dalo žít. A tou je pravda pro co nejvíce lidí, nikoliv jen pro exkluzivní společenství. Proto straničení v případě nacionalismu (národní strany a národní zájmy), či mystičnost v Landově národovectví tuto podmínku nesplňují. Ale pravda zde neznamená konsensus a jeden názor, jde o vášeň k pravdě a ochotu druhého přesvědčit v diskuzi. K tomu obě strany se musejí pro lásku k pravdě uznávat a obě musejí chtít, co nejlepších prostředků (tzn. pravidel, konstitucí, veřejných prostorů, …). Mluvím zde samozřejmě idealisticky a o idejích, avšak právě takové myšlenky mají být nápomocné pro výklad naší demokracie a národní filosofie.

A že filosofické texty se těžko čtou? Že jsou dlouhé, nudné a nic neříkají k aktuálním problémům-skandálům? K těžkosti se dá říci pouze to, že každé rozšíření obzoru vyžaduje určitou námahu. Každý máme naučený pohled na svět a prolomit jej vyžaduje nástroj – nejsilnější jsou různorodé myšlenky. A potom je možné najít mnoho nedlouhých knížek, které představují mnoho pěkných myšlenek a náročné nejsou. Pak postačí jen trpělivost a víra, že takto strávený čas má smysl. Jistě, že pak nejde o volný čas strávený spotřebou instantností, či podnikatelský přesčas, nebo bavení se, ale hledání smyslu. Avšak právě v tom se nachází pointa Kohákova textu, kdy je smysl a cesty k němu (smysl bude tématem příštího dílu) jsou odpovědí na jeho společenskou kritiku a prostředkem je česká kulturní totožnost.

Velikým významem demokracie mu (Masarykovi) je možnost nekrvavých řešení otázek vladařské posloupnosti, nýbrž právě růst občanské společnosti, soužití ve svobodě a odpovědnosti.

Shrnuto: nejde zde prvotně o spásu české společnosti, ale opět o „péči o duši“ (J. Patočka). Nebo na místo takového spíše humanistického pohledu, řečenou perspektivou demokratickou, běží zde opět o to být lepšími občany, umět diskutovat a být dobrými demokraty. To znamená i schopnost představivosti (vybudované díky pestré literatuře), soucitu (díky myšlenkám na národ, díky idejím o člověku) a schopnosti přijmout odpovědnost za sdílená sociální rizika (světová i místní). To samozřejmě nemůže být dikcí pro každého, ale myslím, že vlastenecké závazky se zde jednoznačně rýsují, neboť jsou v souladu s tradicí českého vlastenectví. Ne toho polistopadového nacionalismu, ale takového významu, který může být východiskem z polistopadových nezdarů a omylů, jež se odrážejí hluboko v povaze našich osobností.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Vlastenectví a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*