Hledání českého horizontu (4. díl)

13555513670 (2)Naše doba je dobou povolání – vše z něho vychází, jak naše trápení, tak naše potěšení. Jako by nebylo nic mezi prací a časem po ní, jenž se stal spotřebou cizí práce – aby zase jiní mohli mít povolání. Jsme povoláni pracovat a povoláni k spotřebě. Čím rychleji se tento koloběh „tvoření a spotřeby“ točí, tím lépe se žije; čím pomaleji, tím hůře se vede všem. Avšak mimo hodnoty „dvojího povolání“ – horlivého podnikání a pilné zábavy –, existuje třetí druh povolání. Jde o smysluplné jednání, či „sebe-povolání“. Toto třetí osobní povolání je možné výlučně ve volném čase, oproti času povinnosti dvojího povolání. Není proto prvoplánově užitečné, či dokonce ani v úspěchu nemusí být dobrým podnikem. Není spotřební a instantní zábavou, ale přesto není bezradostné jako ideologie a politika, které si kladou za úkol organizovat čas povinnosti. Jde o jinou radost a zábavu, jiný druh užitku a práce, jde o skutečný a uchráněný volný čas. Následující řádky jsou o povaze této jinakosti, volném čase a třetí složce života, která usnadňuje vyložit pojem vlastenectví, jakožto jednoho z řady čistě smysluplných jednání.

V minulém díle bylo řečeno, že mysticismus v  nacionalismu nahrazuje filosofii (pochybování a porozumění sobě i druhým a jiným). Nyní můžeme říci, že i tento nacionalistický mysticismus je důsledkem uzavření společnosti ve dvojím povolání. Nebo-li v nacionalismech jde právě o snahu vylomit se z rutiny času povinnosti skrze tajemství a nejasné symboly a reklamy na báječný národ.

K tomu slouží mysticismus, protože naznačuje, že existuje stále „cosi“ více, „něco“ skrytého, „nějaká“ pojící jednota a vnější hrozba, hluboká minulost, utajená a čistá pravda, kterou je možné pouze symbolizovat. Takové představy jsou ale jen lacinou náhražkou, která nedovede provést žádnou změnu a koloběh života prakticky a společensky narušit – byť vyřknou vůči „moderní době“ tisíc nadávek a prokletí, nebo vyjádří morální pohoršení na sto způsobů, ale skutečně kriticky se k ní schopni vyjádřit nejsou. Nejen protože všechno moralizování je vždy náchylné k pokrytectví, ale protože mysticismu a „tajemná národní jednota“ je jednoduše prázdný pojem, neobsahuje nic konkrétního (viz moje otázka pro české nacionalisty).

Nadto v národoveckých mytologiích jsou symboly a monology („o cikánech“, „o muslimech“, „o vládě“) vždy báječným prostředkem pro tvorbu a řízení hnutí – stačí vůdcům hnutí říkat „věci konečně nahlas“ a „věci, které všichni už dávno ví“. Odtud také fascinace propagandou, plakáty a slogany.

Smysl oproti mýtu není skryt v hlubinách dějin a kdesi v „duši národa“, není to „průměrný názor“, „reakce na krizi“, ale je to jasný horizont a otevřené myšlení o společné budoucnosti.

Takový „smysl“ je odlišný od významu dvojího povolání, kterým je „více pracovat a více spotřebovávat“, a kde je budoucnost vyřešena „růstem růstu“. A oproti národoveckému mysticismu jde o myšlenku a víru nikoliv v těkavé „něco víc“, ale v konkrétní více. Něco, co teď a tady není, ale může být. Smysl je spojený vždy s budoucností a to nikoliv v prázdných a nicotných významech „více více“, nebo „něco víc“. Smysluplnost může být jasnou a projasňující myšlenkou a určitou představou, o které je možné se bavit, vyjádřit ji skrze svobodnou tvořivost, nebo jako program nadstranické (lidské a světové) politiky.

Nejde o „nesmysl“ – nadstranický a globální smysl může být realizovaný v soukromí a osobním životě. Jen tam má skutečnou cenu a dává každodennosti nový rozměr a zvětšuje rozměr vlastního „já“. Takový kosmopolitismus, ve světě a lidstvu ukotvený osobní smysl, potřebujeme. A takové jsou i dějiny českého myšlení a to nejlepší z české kultury je s tímto globálním a kosmopolitním smyslem a humanismem spojen – Češi jsou tím malým národem, který sní o lidstvu a hvězdách. To ale nenajdeme v „lidovém průměru“, ale v české národní kultuře, v tom nejlepším, čím prospíváme světu a co můžeme volně užívat – jsme-li vlastenci, máme-li to rádi.

Konkrétní představy a myšlenky o možném jsou vždy rozličné (zde např. o Československu, nebo jedinečnosti). Ale neboť nejsou rozdíly mezi názory zamlčovány řečmi o hloubce a samozřejmosti národní jednoty, pak je možné vést o budoucnosti konstruktivní dialog a nové vize. Národ se formuje právě skrze takové debaty a zakládá se na vložení honoty do toho, co je možné zažít a tvořit ve volném čase, veřejném prostoru a rozvíjet jako společné vlastnictví (viz 2. díl).

Motivací je i o osobní zážitek „průlomu k otevřenosti“ (takto mluví Erazim Kohák o účinku víry.) Takové vlastenectví staví na víře v možnost lepšího státu a v možnost lepší kultury. Jde o osobní víru a nikoliv veřejnou manifestaci. Proto nenachází různé záškodníky, zrádce, viníky a nesměřuje k nim zlobu, ani také nevěří v samozřejmou kvalitu státu a kultury. Jde o víru v možnost lepší společnosti – napříč okolnostem. Proto dovede být takové vlastenectví činorodé a užitečné, neboť tato víra dodává klid k drobné a dlouhodobé práci.

Jde o to nalézt a činit to, co má pro mě samého smysl. A jednat a myslet ve volném čase tak, aby důsledky této činnosti dopadaly opět na druhého jen v jeho čase volna. Vlastenectví nesmí přicházet s povinnostmi  vůči druhým. Proto není prací, jejíž výsledky je možné přímo spotřebovávat, či které jsou přímo užitečné. Nejsou také přímo instantní zábavou a nákupem, ale přesto mohou být radostné a příjemně naplňovat volný čas.

Vlastenectví je tak vyložitelné jako osobně – a dokonce o samotě! – smysluplné jednání, jako osobní radost a práce pro sebe a drobná práce pro druhé.  Není spotřebou, ani prací pro spotřebu. Stejně tak není politikou – není určením povinností a nařízení, jak má dvojí povolání ideálně vypadat. Jde o péči o duši, život v pravdě, dialog a zájem, víru v možnost lepšího a snaha o porozumění druhým.

„Velikou hrozbou dneška – a ani ne něčím tak určitým, jako je hrozba, jen stálou přítomností, která nás tlačí ze všech stran – je nic, nemyslitelné nic, které zaplavuje mysl a prostor kdysi vyplňované smysluplnou činností. Nic je tím, co nás ohrožuje, když nás prostoupí konzumní horečka až do morku kostí. Nic pro žít, nic čemu věřit, tolik jídla a nic, co by živilo srdce a mysl. Nic. Zbývá jen koloběh krmení, množení a umírání.“ E. Kohák

Nacionalismy nicotu nezaplňují, neboť ani nedovedou tento problém nahlédnout. Nabízí náhražky v mysticismu (symboly), nebo ideologiích (slogany), které pouze mobilizují hnutí za účelem setrvání takového hnutí. Podněcují vášeň vést, nebo být veden. Jsou to monology, které mají být řečeny před všemi, nebo tiše poslouchány v davu.

Nacionalismy nejsou řešením. A ještě hůře – tím, že odcizují české vlastenectví z veřejné debaty, zabraňují reformulaci české otázky. Sociálním problém je i polistopadový nacionalismus, avšak jeho skutečné problémy a nedostatky jsou nahlédnutelné pouze skrze promýšlení vlastenectví v souladu s jeho českými dějinami a osobnostmi. Různé nacionalismy jsou pouhé příznaky nemoci dneška, které se odráží v takt často se vyskytující otázce: „Kam kráčíme?“ a různé vyjadřovaném pocitu že, „Takto to dál nejde!“

Cesta začíná u každého o samotě, proto vlastenectví není léčbou společnosti, ale především osobnosti. A vše začíná s položením si dvou Kohákových otázek: Co to znamená být Čech?, Má to ještě smysl?, které jsou aktualizací starých otázek Schauerových: Jaký jest úkol našeho národa?, Jaká jest naše národní existence? Odpověď musíme nacházet společně s našimi současníky, k tomu s lidmi minulými, ale i budoucími – takové je poselství knihy Domov a dálava a k takovému účelu nám poslouží nejlépe. Takový je vlastenecký úděl, který může nabývat konkrétních podob, tak jako jsou představeny v knížce: tvorba smysluplného příběhu českých dějin, spojení polis a philosophia, život v pravdě a péče o duši, svoboda i odpovědnost za zem i Zem.

Ano, to jsou jen slova, jen další výčet hodnot. Jaký je konkrétní úkol a užitek vlastenectví? Dovede rozeznat a zároveň omezovat dvě nešťastné tendence vycházející z negativní konstituce roku 1992 (zamezení naděje na středoevropského soustátí).

Tyto tendence jsou ekonomický a kulturní narcismus (privatizace a neschopnost najít hodnotu v čemkoliv, co není prodloužením mě samého) spolu s pouličním i státnickým nacionalismem (znárodnění veřejného a neschopnost najít hodnotu v něčem, co není pro národ, či neochota chápat užitek národního ve vztahu k lidstvu).

Jejich prvním společným činem bylo zničení Česko-Slovenské unie, čímž byla nastavena pravidla hry, která jsou platná dodnes. Narcismus je nemocí ega a ničí společné vlastnictví, nacionalismus je jeho příznakem povýšeným na národ a ničí možnosti lidstva a lidství.

Zde definované české otázky a vlastenectví nejsou zaručenou léčbou těchto neduhů vrytých do našich osobností, ale skrze ně je možné tuto skutečnosti nahlédnout – jsou způsobem diagnózy. Postupná léčba musí vždy probíhat jen osobně a národní filosofie musí k tomu nabídnout nepříjemné otázky a nadějné vize: tedy, začít s aktualizací České otázky v souladu s jejími minulými podobami.

Nebo snad má smysl jen přežívat? V bezpečí za hranicemi, izolaci a skanzenu? Jaký smysl existence by měl takový národ – prostě být a vyžívat ze své minulosti, která bude rok od roku více glorifikována až do absurdních rozměrů? A tedy jaký smysl má idea národa, nacionalismy, které si toto vše žádají?

A nadto, otázka nejtěžší – i český národ a česká kultura a český jazyk jednou nebudou existovat, tak jako lidstvo samo. Vše je konečné – jaký smysl měla existence českého národa? – Toto je dialogické filosofování na rozdíl od monologického mysticismu.

Má ale smysl se takovými otázkami trápit? Trápit jistě ne, ale kdo snad může ve volném čase orientovat svůj zájem k národu a na tyto otázky nepomyslet?

Použijme Schauerovy otázky: „Je zde český národ proto, aby jako osamělá pivoňka vypučel, vykvetl, uvadl, či aby….“, a utněme ji před dobovou odpovědí Schauerovou (tj. česká role v přemostění mezi germány a slovany). My, nyní a vždycky, musíme ty tři tečky vyplnit po svém.

Jak zní Vaše odpověď? A dává vám osobní smysl – a jak zní?

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Vlastenectví a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


*