Úhelný kámen českého vlastenectví (5. díl)

František Kaván - ZimaZáměrem článku je přesvědčit nedůvěřivou českou veřejnost o hodnotě pojmu vlastenectví. Nedůvěra vyplývá ze splynutí pojmu vlastenectví s různými bojovnými národoveckými výklady. Vůči tomuto je možné postupovat dvěma způsoby. Na jedné straně jde o jemný a prostý výklad vlastenectví jako „rozšířeného občanství”, které je přístupné  pro každého a pramení z péče o duši a vlastní osobnost, spíše než ze snahy o „správnou společnost. Na druhé straně, v hlubším a silnějším významu, jde o návaznost k tradici českého vlastenectví v duchu promýšlení české otázky, českého údělu a smyslu českých dějin. Obojí znamená, že vlastenectví není vyčarované ze slovníkové definice, ale je v souladu s jeho skutečnou a pestrou tradicí, která dalece přesahuje rozhled polistopadových nacionalistických experimentů.

Seriál byl výkladem tří klíčových pojmů. Ty je možné nyní vložit do základní vzorečku, který je východiskem knihy Domov a dálava:

Národ = Společné představy, společné dílo -> Česká národní filosofie a česká otázka

Filosofie = Porozumění (sobě i druhým) a pochybování -> Kritické stanovisko

Smysl = Představení si možného -> Horizont dějin a vize nové události

Vlastence proto necharakterizuje správný názor a příslušnost ke skupině. Takto bylo v polistopadových nacionalismech vlastenectví vždy rozuměno, a proto vznikají neustále nové skupiny a nové manifesty, které se snaží vztah k národu takto vyložit a všechny národovce sjednocovat. To je také příčina, proč byl pojem vlastenectví jako „ukotvené a rozšířené občanstvíz veřejnosti odcizeno a mnoho lidí k němu oprávněně cítí odpor a podezření. „Láska k vlasti“ je špatným činem, jsou-li tato slova privatizována a politizována nacionalisty. O lásce k vlasti se prostě nemluví (T. G. Masaryk) a jen hlupák si tato slova dává na plakáty.

Negativní vymezení samozřejmě nestačí – byť je nezbytné a vlastenectví by mělo být vždy rozuměno a stát proti pustému nacionalismu. Takto tedy může vypadat definice vycházející ze vzorečku „národ-filosofie-smysl“: Vlastence charakterizuje upřímný zájem o národ a společné představy, rozumí sám sebe a druhé skrze tyto představy, ale jde mu zároveň o jejich pravdivost, věrohodnost a smysluplnost. A smysl vlastenectví sám nachází ve víře v možnost lepšího státu a kultury v postupném rozvoji bez divokých převratů, bez čistek a bez odsunů.

Být vlastencem neznamená být prostě hrdým Čechem. Hrdým Čechem může být snadno kdokoliv, není na tom nic zázračného a nutného. Pouze v době útlaku měla tato hrdost vyšší význam. Vymýšlet si útlak dnes, aby se ospravedlnila národovecká pyšnost, je pak neúctou k českým dějinám, kdy Češi skutečně podstupovali ústrky za projevenou lásku k jazyku a kultuře.

Být vlastencem znamená věřit, že český stát a kultura budou lepší a že mají na to, aby se zlepšily. K tomu není třeba být hluchý k současným problémům, nebo je vidět v „záškodnících a cizácích“. Taktéž není třeba se uskupovat do hnutí a „vlasteneckých organizací“, které mají dát vše konečně do latě. Také to není pouze „víra ve víru“, ale snaha o představu konkrétní vize (např. Česko-Slovenská unie) a diskuze o ní.

Pokud kdokoliv – i cizinec – věří v takový předpoklad a je ochoten pro něj něco ve svém volném čase pro sebe (pro radost, protože mu dává smysl) udělat – pak je skutečně vlastencem. Ale potřebuje snad k tomu to slovo? Samozřejmě, že nepotřebuje. To národovec potřebuje další národovce v pospolitosti, vlastencem je člověk podle toho, co dělá a cítí, že se tak sám nazývá – chce-li, ale druhé vlastence k tomu nepotřebuje. A dokonce i kolik toho Češi udělají ještě špatného a kolik nezdarů je potká, na jeho předsevzetí to nic nemění. Chce pomoci, protože věří, protože jemu samotnému to dává smysl a jako takový je jedním ze smyslů jeho života.

Nacionalisté mají jiné problémy. Ti jsou přesvědčeni, že Češi jsou veliký a báječný národ, který je nějak a někým ohrožený a musí se ubránit a zachovat. Vlastence tento stihomam neuchvacuje, neboť se nejdříve zajímá, jací to dnes vlastně Češi jsou, jak se dívají na svět a na sebe samé. Pokud něco dobrého udělají – rád na to poukáže, neboť je to inspirující a povzbuzující (Vlast.cz). Je jednoduše rád, když další Češi mají radost, když se druhým něco podaří – jedině tak rozumí hrdost. Takto se jedině vytváří etický základ pro nadstranické porozumění. Proto také nejde o pyšnost, která se má na veřejnosti klukovsky s rukama v pěst dokazovat.

Z toho také vyplývá charakter našeho sdružení Vlastenci.cz. Nemáme  recept na spásu Českých zemí, taky se netrápíme, co dělají jiní, nebo kdo nám Čechům zase škodí. Nejsme ovšem jen pozitivní, ale pevně věříme, že nám uškodí zaslepenost a jistota v samozřejmou kvalitu Národa. Neboť právě toto dogma vede k frustracím po střetu s nedokonalou skutečností, končí hledáním viníků a nakonec i ke vzteku a nenávisti.

Nevěřím tomu, že národovec přes všechny řeči o tom, jak „miluje český národ“, má k němu skutečně blízko, že dovede skrze fámy a mýty porozumět skutečným Čechům a jejich pestré škále neduhů a zlozvyků. Dlouho dovede mluvit o Romech, muslimech, Evropské unii a eurofilech, multikulturalistech, morálním úpadku a vlastizrádcích – ale řekne něco o Češích? A když nám nerozumí, kdo mu dává právo za nás mluvit?

Vlastenec za nikoho nemluví a nikomu nic nevnucuje. Má rád svoji vlast se vším a snaží se porozumět všem lidem, kteří v ní žili, žijí a budou žít. K takovému upřímnému zájmu není třeba patos a sentiment. Jde o obecně etický postoj, péči i o vlastní duši, kdy záměr porozumění vyžaduje zbavit se nenávisti a odporu, schopnost vystavit se názorům druhých a veřejnému prostředí. Znamená to překonání strachu ze smrti, hledání a nalezení smyslu demokracie, nalezení společného mezi generacemi, napříč divokým a povrchním změnám ve vkusu a technice.

To jsou všechno sice nezbytné, ale stále jen abstraktní řeči. Ale vlastenectví je možné charakterizovat pouze abstraktně, podobně jako občanství. Mají stejný demokratický (univerzální) základ, ale začneme-li se bavit o něčem skutečně zajímavém, pak se v případě občanství bavíme již o určité politické vizi a názoru, zatímco v případě vlastenectví se bavíme o určitém osobním výkladu češství. Tento seriál vytvořil základ a dále bude mojí snahou – vedle nutnosti pevně pokračovat v kritice nacionalismu a narcismu – odpovídat po svém a volně k debatě, co to znamená být Čechem, jaký to má smysl a jakou vizi a příběh dějin můžeme věřit. Tak zní základ silného programu českého vlastenectví (oproti jemné definici vyložené výše), který bude představen v dalším článku. A věřím tomu, že jemná definice může být snáze porozuměna a rozšířena jen na základě úspěchu silného programu – jehož realizací byl ostatně právě i tento seriál.

 

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Vlastenectví a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*