Hledání českého horizontu (1. díl)

obal-1298871845Kohak2_obalZáměrem seriálu, který bude komentovaným výkladem knihy Erazima Koháka „Domov a dálava“, je představit ucelené, dostatečně volné a zároveň jednoduché porozumění vlastenectví. Mým přáním je pokusit se vystihnout motiv za a před knihou, neboť se domnívám, že tento výpisek může být následně použit pro určení obecných vlasteneckých motivů. To konkrétně znamená zaměřit se na Kohákův výklad tří pojmů: národ, filosofie a smysl. Tato srozumitelně vyložená slova bez abstraktní mlhoviny jsou rámcem, jenž je pak autorem v díle samotném vyplněn obrazem kulturní tradice přímých i nepřímých, uvědomělých i neuvědomělých odpovědí na otázku: „Co to znamená být Čech?“

Úvod

Mojí osobní motivací a rámcem pro tento seriál je přesvědčení, že vyznačením hranice s nacionalismem je dnes prvním úkolem pro vlastenectví.

Nejde však jen o slovíčkaření. Běží tu o dosažení argumentační převahy v dialogu s názorovými směry, jež jsou soustředěny v polistopadové koláži tradicionalistických, konzervativních a nacionalistických hnutí a skupin.

Na začátku této drobné práce může být – jak se domnívám a jak se pokusím přesvědčit – čtení a promýšlení Kohákovy knížky. V praktickém smyslu jde o to, jak používá česká společnost pojem vlastenectví. Mým záměrem je omezit jeho zaměňování s nacionalismem, nebo v nejhorším případě s některým z bezpočtu neonacismů.

V případě první záměny je nutné dokázat vazbu mezi vlastenectvím a humanismem a v případě záměny druhé je pak nutné zdůraznit význam demokratismu pro vlastenectví a jeho české dějiny.

Pohled do dějin, pohled do Kohákovy knížky, činí pojem volnějším.

A vlastenectví musí být volnějším pojmem, který rozmanitost neničí, ale počítá s ní – dokonce ji vytváří. Nemůže zůstat zprivatizovaným jen úzkou nacionalistickou pouliční subkulturu, či sloužit jen pro popis toho, co dělají různá protestní a demokratická hnutí.

Jakmile nebude mít úzký význam, pak se téma české totožnosti a identity českého státu vrátí do veřejného prostoru. Získá se pro něj více lidí a více prostředků, více intelektuálního, kulturního a sociálního kapitálu.

Nebude sjednocovat. Bude působit a teprve jeho nepředvídatelné plody budeme sklízet.

Tento “diplomatický” program je možné uskutečnit jen skrze poukázání na smysluplnost vlasteneckého postoje, respektive postoje k vlasti. Smysluplnosti dobudeme, když ukážeme na něco, co se nezdá být zřejmé, čeho si Češi nevšímají v hodnocení své nedávné minulosti a stavu české společnosti. A nelze přehlédnout, že součástí této minulosti je právě český nacionalismus a způsoby, jak je pojem vlastenectví používán – proto se musí stát předmět pozorování a nikoliv být chápány jako něco samozřejmého. Především skrze ně vede cesta k porozumění tomu, čím jsme se stali – a jejich kritika nám otevře cestu k novým představám o tom, čím můžeme v budoucím světě být.

„Otázka česká je otázkou světovou – anebo otázkou není.“ T. G. Masaryk

Osvobození pojmu od jeho polistopadových nájemců nám může říci něco zajímavého i o polistopadové české společnosti, protože budeme moc nahlédnout kriticky na samotný nacionalismus jako sociální fenomén, na samotné vlastenectví jako praxi, která vznikla z určitých objektivních historických důvodů. Taková je hodnota kritického vlastenectví – kritické reflexe české totožnosti.

Nestačí ale budovat významovou hranici mezi vlastenectvím a nacionalismem, ale také ukázat na užitečnost vlastenectví a vlasteneckých témat pro českou společnost o sobě – ne proti někomu, ale pro nás samotné.

Vycházím z přesvědčení, že jde o nový pevný bod pro jinou sociální kritiku a občanskou reformaci. Reformace ve smyslu přiblížení idejí praxi, odstranění lží a klamů o sobě, odkouzlení a strhnutí fasády mocných a sebejistých.

Tématická aktuálnost ve vztahu k problémům současné české a světové společnosti vyplývá z možnosti vylomení se prostřednictvím širšího horizontu „českých dějin“ a „české národní filosofie“ z každodenní vířivé současnosti šokujících „novinek“ a bezpočtu krizí (rozpočtové, finanční, politické, stranické, rodinné, hospodářské, migrační, …). Na které se reaguje pouze s vágními normalizačními řešeními (normální růst a normální mravy).

Český nacionalismus, v němž se všechny rozprostřené charakteristiky současné české společnosti zhušťují, je pak obdobou “normalismu”. Je slepý do budoucnosti, neutváří žádný svébytný a vlastní český horizont – naději na něco nového, jedinečného, pamětihodného, dějinného.

Nejde o to říci, že nacionalismus je zlo a nacionalisté jsou špatní lidé. Jde o to říci, že nacionalismus nestačí – vyplývá z nejistoty, co je česká totožnost a svazuje nám ruce v tomto hledání.

V sázce je hodně.

Jde o promyšlený a nový český horizont, který spojuje mnoho rozmanitých postojů Čechů, Moravanů a Slezanů, kteří chtějí jít dále, než jsou naše současné hranice, může být tím vytouženým „něčím více” na pozadí běžného života. S jeho přijetím je možné umírnit panický pocit, že je nutné něco se společností „rychle a konečně udělat”. Tento horizont dodává osobní důvěru a víru v hodnoty, jež prostě není možné dosáhnout instantně – jen prací, jen pomalu, jen dílem, jen ochotou přiznat omyl, jen skrze sebe-kritiku a strhnutí všech falešných představ o sobě. Takto se pomalu utváří vlastenecký postoj důvěry a víry v možnost dobrého státu a dobré kultury.

Aby byl prolog k seriálu a programu kompletní, je nutné na tomto místě v krátkém medailonku představit profesora Erazima Koháka.

Erazim_Kohák_-_portrétČeský filosof, skaut a evangelík se narodil roku 1933 v Praze. S rodiči, kteří byli v průběhu Druhé světové války vězněni v koncentračním táboře za odbojovou činnost, emigroval v roce 1948. Ve Spojených státech pak vystudoval filosofii a religionistiku. Působil na Bostonské univerzitě a jeho v angličtině nejznámější kniha The Embers and the Stars (Uhlíky a hvězdy) se zabývá vztahem člověka, Boha a přírody. Kniha vychází ze skutečnosti, že podobně jako noční oblohu je možné vidět pouze mimo město, tak některé skutečnosti je možné nahlédnout o samotě a na samotě – a Kohákova kniha je právě záznamem zamýšlení se ve svépomocí postavené chalupě v objetí newhampshirské divočiny.

Po Sametové revoluci se vrací do Československa a působí na Filosofické fakultě. V oboru filosofie patří mezi jeho odborné oblasti fenomenologie. Jde o taková filosofická bádání, které usilují o popis objektů ve vědomí, nebo-li dle Edmunda Husserla, prostějovského rodáka a zakladatele fenomenologie, jde o řešení „mystéria všech mystérií“, kterým je otázka: Jak je objektivita ustanovena v a skrze vědomí? Fenomenolog se snaží nahlížet věci přímo, bez ovlivnění věcmi jinými a dává jim velkou míru autonomie, respektive záměrem je (slovy Husserlovými): „Nechat věci, aby se vyjevily.” Vnímat věci (např. Čechy) fenomenologicky znamená neredukovat je na něco jiného (např. výlučně biologické), nebo-li nerozumět je jako epifenomén (tzn. nepodstatný a vedlejší důsledek) jiných skutečností. Záměrem je popis, spíše než vysvětlení.

Mezi další charakteristiky Kohákova myšlení patří (v českém kulturním prostředí spíše nečastá) aplikace a interpretace křesťanství v evangelickém duchu a ochota pracovat například s pojmem víry. Další odstínem jeho myšlenkového díla je ekologie. Navrhuje etiku vzdalující se od antropocentrismu k ekocentrismu, kde pobývání člověka vyžaduje vnímavost na potřeby jiných a jiného, člověk je odpovědný za své jednání a jeho prostředí není k jeho službám a nesnese jakýkoliv jeho svévolný čin, respektive existují etické hranice našeho chování vůči zvířatům a přírodě jako globálnímu celku.

K přečtení dále doporučuji dva rozhovory: Někdo musí prorážet ledy a V sázce je, jestli budeme Češi, nebo bezbarví spotřebitelé

V druhém díle (6.6. 2016) bude představena definice národa jakožto sdílené myšlenky a význam rčení, že “národ je naše dílo”. Série článků je otevřený projekt – jakékoliv námitky jsou vítány – pište je prosím do komentáře.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

1 komentář u „Hledání českého horizontu (1. díl)

  1. Já chápu, že dnešnímu člověku přijde humanismus a demokracie jako něco nezbytného, a proto přímo navázaného na vlastenectví, ale není tomu tak. Copak ti, kdo nežili v demokracii a neusilovali o ni nejsou dobří vlastenci (třeba obrozenci nebo tisíce bojovníků za českou vlast v průběhu dějin ve středověku) ? Ne a jejich vlastenectví i když nemělo v sobě humanismus a demokracii bylo přesto dobré a zdravé. Je tedy vidět, že tyto hodnoty nejsou s vlastenectvím nezbytně spojeny. Proto je škoda, pokud někdo chce seriózně vymezovat vlastenectví, že tam promítá své osobní další postoje a vlastenectví dává příměs, která k němu nepatří.

    “V případě první záměny je nutné dokázat vazbu mezi vlastenectvím a humanismem a v případě záměny druhé je pak nutné zdůraznit význam demokratismu pro vlastenectví a jeho české dějiny.”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*