Český úděl

Po sprnové okupaci Československa bylo možné tuto tragickou událost vnímat z hlediska dlouhých českých dějin a tím najít útěchu v přetrvávajícím národním údělu. Tuto interpretaci tehdejších událostí a možnost útěchy nabídl Milan Kundera. Avšak k této úvaze o trvalém “českém údělu selhávat vůči velmocím” byl velmi kritický Václav Havel. Jeho názor nesměřoval do minulosti, ale budoucnosti – nemá valného smyslu „vracet se k jaru, když je podzim“. Ano, naděje byly 21. srpnem zmařeny, ale nyní stojí boj za svobodu před novými výzvami a je nutné najít odvahu k novému činu. Tato debata patří mezi poslední širší reflexe českých dějin jako významných pro aktuální politické dění, proto je vhodné si ji připomenout.

Bylo by nesmyslné nyní rozhodovat, zda měl pravdu Kundera, nebo Havel. Ostatně i takové rozhodnutí by muselo přijít v rovině možností posrpnového disentu. Této rovině se ale vyhneme, i když šlo samozřejmě o hlavní soudobý význam debaty.

Texty využijeme především díky jejich schopnosti rozkrýt tematické pole národa a vlasti, které v takto kultivované podobě zcela nezaslouženě zmizelo z polistopadového veřejného prostoru. Zde bude tedy záměrem pokračovat v pozapomenuté české tradici „vlasteneckého kriticismu“ a odhalit jeho základy. Za prvé, je to myšlení historizující, romatizující cit pro dlouhé české dějiny, které zde představuje a nabízí Kundera. Za druhé, je to kriticismus a realismus, který zde zastává Havel, jenž odstupuje od abstraktních paralel ke konkrétnímu činu. Dnes je nutné porozumět napětí mezi těmito pozicemi (romantismus a realismus), spíše než pevně zastávat jednu stranu. Vzácné a jedinečné české kritické vlastenectví, jehož renesance a revitalizace je dnes teprve na začátku, musí nabírat sílu pro další kroky v tomto uvědomění.

1. Fátum

Milan Kundera zastává jasné stanovisko: „Údělem jest, co je uděleno. Člověk je smrtelný a Čechy jsou ve střední Evropě.“ A proto nabádá pochopit tento Úděl a Fátum a jemu přizpůsobit národní politiku.

Pro Kunderu český národ stojí a padá s českou kulturou a tehdejší snahu sovětského Východu o její „odeuropeizaci“ považuje za snahu o to „vykloubit jej z vlastních dějin“. V takovém přístupu se odráží definiční dualita národa o dvou hemisférách: kulturnosti a dějin státu. Pokud tedy něco je u Kundery dané, pro národ “přirozené”, něco s čím musí aktuální obyvatelé české vlasti vypořádat, pak to jsou za prvé velmoci rozprostřené okolo státu a za druhé velikost národa. To znamená: dlouhé dějiny českého státu jsou formovány v napětí vůči velmocím a jeho snahy jsou ovlivněné jeho malostí.

Vznik vlastního státu a české kultury vzdor těmto okolnostem považuje za „gigantickou věc“, kulturu stvořenou proti velmocím a mající proto svébytný ráz: „Ano, české obrození místo velké politiky znalo jen malé osvětaření, hlavní zbraní národního boje mu bylo ochotnické divadlo. Píseň a verše, ano české umění bylo zapřaženo do kodrcavého žebřiňáku vzdělavatelství, ale je také pravda, že český lid byl takto od počátku nové existence spjat s kulturou tak osudově jako lid málokterého evropského národa, takže je v této půli Evropy lidem zdaleka nejvíce myslivým a vzdělaným a nedá se jen tak opít rohlíkem nějaké levné propagandy.“

Kunderovy teze jsou tedy následující: 1. Existuje neměnná geopolitická sudba, 2. Politika ji musí znát a přizpůsobit se jí, 3. Český národ je „malý národ“ („Ach, ubohé velké národy! Brána lidství je úzká a vy jí tak těžko procházíte.“) a český svou kulturou.

Václav Havel trpce pojmenovává tyto koncepty jako  „tradici sebeobdivných obrazeneckovlasteneckých přeludů“, „pseudoaktivitu sebeobdivného vzpomínání“ a „pasivní vlastenectví”.

Pro Havla není přípustná metafyzická dualita národa (tzn. kultura a dějiny). Můžeme si rozlišením horizontály a vertikály, které sice autoři nepoužívají, ale tento rozdíl názorně zobrazují. Kundera vede svůj výklad skrze horizontální abstraktní jednotky Dějiny, Kultura, Národ, zatímco Havel směřuje k empirické vertikále osobnost-národ-lidství, která sama existuje vždy jen a pouze jako konkrétní člověk.

Havel o takovémto “horizontálním myšlení” mluví jako o unikání do „nepostižitelného kosmu obecných dějinných paralel a abstraktních souvislostí.“ Tam, kde Kundera vidí nutnost pochopit tyto objektivní souvislosti Dějin, vidí Havel pouze abstraktum odvádějící od skutečných problémů: „Nevěřím na tohle fátum a myslím si, že především my sami jsme strůjci svého osudu, z toho nás nevysvobodí ani výmluva na sobectví, ani na naši geografickou polohu, ani odkaz k našemu staletému údělu balancovat mezi suverenitou a podmaněním.“, nebo „Vždyť přece to, co se stalo, se nestalo proto, že jsme Češi a že Češi vždycky musí trpět od svých sousedů (neboť to je jejich „český úděl“), ale z důvodů zcela jiných, konkrétnějších.“

Převaha Havlova kritického postoje vyplývala z doby pookupační krize, kdy bylo skutečně ujišťování se o tom, že „Češi jsou staří kabrňáci“ nevhodné a bylo nutné politiku přizpůsobit zcela nové situaci. Zatímco Kundera směřoval své úvahy k národní solidaritě a útěše ve skutečnost, že “tak tomu je pro Čechy odjakživa”. Rozhodně však není chybné navracet se s obezřetností k „horizontálním problémům“, jako je „česká otázka a český úděl“, avšak ne pro „národní politiku“, ale pro rozvoj kultury, pro problém porozumění, přemostění rozdílů, řekněme kulturní solidarity (na rozdíl jen od ekonomické solidarity), nadto třeba pro vize smysluplné budoucnosti.

Tím, co vyrovnává přílišné upnutí na pasivní a abstraktní  „horizontální problémy“ a „horizontální řešení“, může být Havlův názor na kulturnost jako nezamýšlený důsledek:‚Moudrost‘ a ‚kulturnost‘ vznikají totiž a fungují bezděky, neuvědoměle a nenaplánovaně, jako jakési ‚vedlejší produkty‘ konkrétní a reálné práce, nikdy však netvoří samy o sobě jakýkoli smysluplný program nebo cíl – národ, který by je tak chápal a sám u sebe dokonce shledával, prozrazoval by tím jedině, že ve skutečnosti příliš kulturní není, protože potřebuje takové řešení jako lék na své komplexy.“ Národní kultura tak není něco, co má být ochraňováno a konzervováno.

2. Český kriticismus

„V kořenech českého vlastenectví není fanatismus, nýbrž kriticismus, a to je to, co mi imponuje na mém národě a za co ho miluji.“ Pokud bylo unáhlené mluvit o romantismu v předešlých Kunderových popisech národa, zde to je již zcela na místě. Je to však spíše romantický cit k metodě, totiž je to obdivování střízlivosti na místo horlivosti a heroismu. Dokonce tento kriticismus nemá být vlastní pouze elitě, ale „celému národu“, čímž je vkládán přímo do jeho přirozené podstaty.

Kritik Havel zde vystupuje s pojmem kamufláže: Kundera o kriticismu pěkně mluví a chválí jej, avšak sám jej neužívá. Tato výtka spadá mimo náš zájem směrem k hodnocení východisek politiky Pražského jara – Kundera se domnívá, že vydržela a kdo tvrdí opak, degraduje kriticismus na pesimismus a lamentování. Havel tvrdí, že všechny naděje byly zmařeny a je nutné najít odvahu pro nový riskantní čin. To Kundera považuje za Havlův „morální exhibicionismus“, který potřebuje zoufalou situaci pro manifestaci své normality.

Nejnázornějším příkladem, co takový „český kriticismus“ znamená, jsou dvě významné otázky, které si Kundera vypůjčuje od Huberta Schauera: „Stálo to vůbec za to, zřizovat znovu uprostřed Evropy náš malý národ? Jaké hodnoty přináší a hodlá přinést světu?“

Kundera Schauerovy otázky připomíná, neboť se domnívá, že naposledy od konce středověku stanuly české země sebevědomě ve středu světového dění – Pražské jaro bylo pnutím dosud neviděným a snahou dosud neuskutečněnou: „Jestliže jsme se vloni odhodlali tento systém nedemokratických praktik odstranit, nesli jsme na svých ramenou celou tíži padesáti let, co tyto praktiky trvají, i celou rozlohu světa. Na níž trvají.“ To můžeme vidět stejně, nebo jako Havel, pro kterého šlo o boj nikoliv světový a zvláštní, ale o boj za zcela samozřejmá lidská práva, která jsou jinde běžná. V tom ho Kundera obviňuje z neznalosti, jak jsou tato práva udržována, pro něj reformovaný socialismus měl přinášet např. skutečnou svobodu slova bezpečnou od deformací známých na Západě, jako je třeba komercionalizace masmédií.

Ať už se o možnostech tehdejší reformovatelnosti socialismu domníváme cokoliv – citujme na příklad Petra Pitharta: „…za těch krátkých devět měsíců roku 1968 se vlastně v zemi nic konkrétního nezměnilo, žádné nové zákony nebyly přijaty, žádná nová ekonomická pravidla nebyla prosazena, nevznikly nové instituce: čekalo se až na podzimní sjezd strany. Proměnila se atmosféra ve společnosti, to zcela jistě. Ale na tu nelze navazovat, ta buď je, anebo není.“ – , je jisté, že Schauerovy dvě otázky trvají nadále a byly základem pro debatu o českém údělu. Můžeme je dokonce považovat za úhelný kámen českého vlasteneckého kriticismu a nesmíme je dávat stranou – dokonce se vtírá nejistota, zda vůbec padly před 20 lety, když byly naprosto aktuální. Jisté je to, že zůstalo v polodřímotě kritické vlastenectví a zažili jsme spíše dvě dekády probouzení národních sebeklamů a řeči o tom, že “Češi jsou staří kabrňáci”.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Vlastenectví a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.