Jediní praví nejvlastenečtější vlastenci

Existuje rozdíl mezi dvěma vlastenci? Je něco jako “pravé velké” vlastenectví? Zamyšlení nad tím, jak se lidé rádi usazují na trůn největších vlastenců..

.S trochou nadsázky lze říci, že se s obsahově velice podobnými formulacemi můžeme setkat v mnohých prohlášení nejrůznějších “vlasteneckých“ skupin, sdružení, spolků či stran, kde se tyto vzájemně předhánějí v mohutnosti vyjádření svých vlasteneckých či jiných citů a jejich výjimečnosti v porovnání s ostatní “konkurencí“. A tak se lze třeba dozvědět, že jedině sdružení XY představuje ostrůvek ryzího českého vlastenectví, či strana AZ je jediná jež brání národní hodnoty a české zájmy a tak podobně.

V demokratické společnosti má každý samozřejmě právo charakterizovat a prezentovat sebe sama, jak uzná za vhodné, i když se prohlášení nezakládá zcela na pravdě. V každém případě podobné formulace odhalují o daném subjektu i jiné informace než jen ty, které se snaží těmito frázemi přímo sdělit. Potíž není v tom, že se spolek nazývá vlastenecký či, že strana hlásá obranu národních hodnot…potíž je v tom, že užívají striktního vymezení typu “nejvlastenečtější“, “jediní“ atp., která automaticky slovně vylučují jiná sdružení či jednotlivce z okruhu těch “pravých vlastenců“ či těch jež také brání národní hodnoty. S podobným stylem se můžeme setkat leckde, velmi často třeba v reklamě, kde jejich odhalení okamžitě indikuje jakousi neserióznost, i když se jedná většinou o relativně snadno porovnatelné vlastnosti nabízeného zboží.

Ovšem porovnávat a kádrovat vlastenecké cítění různých skupin a jednotlivců je velice ošemetné, zejména pak prohlásit sebe sama za “jediného pravého“ a ostatní tímto z tohoto okruhu vyloučit. Ošemetnost spočívá v samotné podstatě vlastenectví a v různých podobách jeho projevu. Někdo preferuje vlastenectví s ohňostrojem, prapory, bubny a trubkami, jiný pak třeba nenápadnou práci pro vlast, které si třeba dlouho ani nikdo nevšimne… a poněvadž je vlastenectví niterný individuální cit, existuje tudíž tolik jeho podob, kolik je individualit. Ale v demokratické společnosti mají naprosto stejné právo se všichni, jako vlastenci nazývat, pokud to tak cítí. Ovšem co je mnohem důležitější, neměli by především nikoho jiného pro své odlišné vnímání tohoto práva zbavovat. Ti, jenž tak bohužel někdy činí odhalují zřejmě nechtěně o sobě i skutečnost, že demokratická praxe nepatří mezi jejich sdílené hodnoty, jakkoli se třeba i slovem “demokracie“ mocně zaklínají. Demokratická praxe, jež mám na mysli nespočívá v tom, že ono slovo pronášejí jako svou kouzelnickou mantru vrcholní představitelé země, to ostatně činily i vlády opravdu velmi nedemokratické. Praktická demokracie všedního dne je o způsobu spolužití všech členů společnosti navzájem a to vyžaduje nemalé energie a trpělivosti. V každém případě však vlastenectví bez demokracie vytváří nakonec spíše jen atmosféru napětí a nevraživosti ve společnosti.

Pro nás představují vlastenectví a demokracie dvě strany téže mince, kdy právě v takovéto součinné podobě mohou přinést tyto hodnoty prospěch celé společnosti. Proto se plně hlásíme k českému demokratickému vlastenectví, které je třeba pracně a trpělivě pěstovat a rozvíjet.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.