Každého vlastenectví je jiné, proto musíme dbát na jeho rozmanitost

vítkov photoNemluvme o vlastenectví v jednotném čísle, ale raději o množství vlastenectví.

Vidíme zcela jistě, že „vlastenectví“ nikdy nestojí samo o sobě. Je vždy pouze vlastenectví někoho – vlastenectví Františka Palackého, vlastenectví Antonína Dvořáka, vlastenectví Tomáše Garrigua Masaryka, vlastenectví …

Naším zájmem může být poznávat své vlastenectví a inspirovat se jinými. To je důvod naučit se klást otázku: „Jaké je to tvé vlastenectví?“ – A to znamená i naučit se poslouchat. Někdo bude schopen odpovědět zajímavě; někdo bude mlčet a dá najevo, že jde o soukromou záležitost; někdo přizná, že jej inspirují různé projevy vlastenectví v české minulosti, ale sám se z úcty neodváží o „svém vlastenectví“ mluvit.

Různé případy pak porovnáváme dle míry jejich libozvučnosti, jednoduchosti, aktuálnosti a jejich myšlenkové bohatosti – tedy dle osobního vkusu, přání a potřeb.

Tato otevřenost k hodnocení a zájem o jednotlivé projevy vlastenectví pak znamená: vlastenectví nejsou hodnotou o sobě, tedy můžou a nemusí být hodnotná, pak je odnímáme z kontextu politiky a sociálních pořádků do subjektivní sféry estetiky a etiky.

Začínáme se nejen bavit o vlastenectví, ale začíná nás to bavit. Jak by ne, když jde o esteticky a eticky pěkné případy – hezké a odvážné myšlenky, činy, pocity, jednání a díla, která tu a tam problesknou v proudu českých dějin.  Je jich tak moc, tolik pestrých skutečností, tolik zapomenutých představ, snů a příběhů – můžeme snad tuto pestrost zakrýt?

Vsadíme-li pevně do češtiny „vlastenectví někoho“ a „ta vlastenectví“, pak nejúčinněji potlačíme sklony k politizaci a privatizaci vlastenectví. Hůře se povede těm, kteří vlastenectví nechápou jako daný projev v srdci každého člověka – jen nabývajícího různé podoby a různé síly.

O vlastenectví se samozřejmě můžeme bavit stále obecně. Pak nás zajímá ale pouze a především to, co mají společného všechny ty pěkné a nejlepší případy, které jsou třeba stále aktuální a stále oslovují. To je ale těžká otázka, na kterou nelze najít odpověď ve výkladovém slovníku pod pojmem „vlastenectví“, nedojdeme na ní v manifestu a ideologii. Z toho pak vyplývá zřejmé – definuješ-li vlastenectví, řekni jaké případy máš na mysli.

Bavit se obecně a v množném čísle je rozdíl, který bychom se měli učit v řečích o lidech, společnosti, národech. Mluvíme-li o Češích, představme si raději množinu různých jednotlivců, než nějaké zobecněné češství. Chceme-li vědět nějakou „podstatu“, nebo sdílenou vlastnost tohoto množství lidí, pak se opět nesnažme vyjít jen od sebe, od svého okolí a zobecňovat, nebo používat užitá zobecnění (klišé a stereotypy), ale pozorujme jednotlivosti v podobě sítí, vztahů, souvislostí v naší společnosti.

Potom „budovat národ“ neznamená chválit jednu zobecněnou entitu proti jiné (Cizí, Nepřátelské), ale budovat sítě, vztahy a souvislosti napříč rozdílům a mezi vzdálenými jednotlivci, příběhy a událostmi, věcmi a přírodními úkazy, památkami a stroji, hračkami a filosofickými knihami atd. I to právě může být inspirací pro různá vlastenectví.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Vlastenectví se štítky Vlastenectví a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


*