Malé je krásné

Malé je krásné

Tento článek nepojednává o známé knížce E. F. Schumachera „Small is beutiful“, ani o environmentálních otázkách, které toto sousloví řeší. Záměrem je podívat se na úlohu občanské společnosti, zjistit, jak a které problémy by měla řešit. „Malé je krásné“ je tak spíše alegorií, která má vybarvit vyčpělý slogan o přesunu „od kvantity ke kvalitě“, tedy v duhu následujících řádků – od velkých problémů k malým, od celé společnosti k bezprostřednímu okolí, od masové zábavy k vlastní tvořivosti, od hulákajícího nacionalismu ke skromnému vlastenectví.

Internet nám umožnil vidět naprosto jednoznačně, jak intenzivně je člověk schopen probírat a „řešit“ monumentální, celospolečenské a celosvětové problémy. Kontakt s globálním světem je každodenní a intenzivní. Moderní člověk se zajímá o sebe, svou rodinu, přátele, následně plynule přechází k válce v Iráku, pirátům v Adenském zálivu, vrcholné politice a útokům z 11. září. Problémem samozřejmě není snaha o to být informovaný, ale absence rozumného výběru. Na místo užitečnosti rozhoduje fantastičnost, skandálnost a velikost událostí. Komunální politika je pak upozaděna, zprávy z regionu jsou nudné a nezajímavé. Uvědomujeme si tento paradox? Zájem je směřován mimo naše okolí, mimo prostor, který jsme schopni reálně ovlivnit a pochopit. Řešením nesmí být „antiglobalismus“, ale rozumná snaha snoubit globální s lokálním. Vyrovnat rozložení zájmu mezi regionem a státem, státem a světem.

Zaměřit se na vlastní okolí, na malé problémy, nikoliv lehkostí v řešení, ale v porovnání s obsahem masových zpráv. Je nutné nalézt smysl a hodnotu i v otázkách lokálních a pokusit se je v rámci svých možností řešit. Je velmi nebezpečná iluze, že díky internetu a televizním zprávám jsme součástí světového dění. Tak tomu není. Jsme pouze pasivní pozorovatelé, kteří čím více žijí v globálním světě, tím více jsou paralyzováni jeho velikostí. Díky této nemohoucnosti zůstávají právě ty nejčastěji diskutované témata, jako je na příklad stav demokracie v České republice, bez naděje na změnu.

Masarykova „drobná práce“ pro národ

Dnes již není doba hrdinů, heroických činů jednotlivců, ale doba činu všech. S tímto vědomím koncipoval T. G. Masaryk „drobnou práci“ pro národ v čase nesvobody, nemožnosti existence svobodného českého národa v rámci Rakouské monarchie. Koncept „nepolitické politiky“ spočíval právě na rozvoji společnosti a kultury, přesun politické aktivity ze stran k občanské společnosti, což byl jediný efektivní způsob, jak udržovat na živu českou identitu. Dnes, přestože žijeme v demokratickém státním zřízení a máme vlastní politickou reprezentaci, není možné na tuto „drobnou práci“ zapomínat, dokonce je jí potřeba stejně jako před sto lety. Neboť tak jako nás nemohly tlaky z Vídně o národnost připravit , tak se o ní žádná vůle, zákon či záměr z Prahy nepostarají. Vše je založeno na drobné práci všech, na pěstování kultury, na zájmu o naše okolí, minimálně na takovém, jaký jsme ochotni věnovat politickému divadlu v Parlamentu a událostem ve světě.

Náš kraj

Na místo obdivování kultu velikého, skvělého a starého národa, je možné chápat vlastenectví jako zemský patriotismus, prostá a smysluplná starost o prostředí, kde jsme se narodili, kde žijeme. Na tom bychom měli začít stavět renesanci českého národa a nikoliv na odporu k někomu, či k něčemu. Láska k vlasti by měla pevně kořenit ve vztahu ke kraji, neboť jedině tak může nést skutečné plody, takové vlastenectví může být vidět a nezůstane jen u mávání vlajky, manifestace postoje a patetických hesel.

Opět ta občanská společnost …

Demokratická společnost spadá k centralizaci, hrozí jí vznik šedé masy jednotlivců a despocie většiny. Přesun od globálního světa k lokálnímu, od velkých problémů k malým, to vše směřuje ke snaze tyto nezhojitelné rány demokracie léčit. Tak jako Alexis de Tocqueville poprvé definoval výše zmíněné nedostatky, našel i jejich řešení – občanskou společnost. Ta decentralizuje státní moc, je mezistupněm mezi jedincem a státem, je synonymem pro aktivní – kulturně a politicky – skupiny občanů. Rozvíjí individualitu a pestrost, je prostorem seberealizace a nástrojem, který má moc měnit naše okolí a v druhé vlně i celou společnost. Občanská společnost vzniká velmi obtížně, zajímáme-li se o záležitosti, které v její moci nejsou přímo. Proto je nutné, chceme-li ovlivnit svět a změnit naši společnost, začít nejdříve u sebe a působit tak na své okolí. Nikdo jiný to za nás totiž neudělá.


Internet nám umožnil vidět naprosto jednoznačně, jak intenzivně je člověk schopen probírat a „řešit“ monumentální, celospolečenské a celosvětové problémy. Kontakt s globálním světem je každodenní a intenzivní. Moderní člověk se zajímá o sebe, svou rodinu, přátele, následně plynule přechází k válce v Iráku, pirátům v Adenském zálivu, vrcholné politice a útokům z 11. září. Problémem samozřejmě není snaha o to být informovaný, ale absence jejich rozumného výběru. Na místo užitečnosti rozhoduje fantastičnost, skandálnost a velikost událostí. Komunální politika je pak upozaděna, zprávy z regionu jsou nudné a nezajímavé. Uvědomujeme si tento paradox? Zájem je směřován mimo naše okolí, mimo prostor, který jsme schopni reálně ovlivnit a pochopit. Řešením nesmí být „antiglobalismus“, ale rozumná snaha snoubit globální s lokálním. Vyrovnat rozložení zájmu mezi regionem a státem, státem a světem.

Zaměřit se na vlastní okolí, na malé problémy, nikoliv lehkostí v řešení, ale v porovnání s obsahem masových zpráv. Je nutné nalézt smysl a hodnotu i v otázkách lokálních a pokusit se je v rámci svých možností řešit. Je velmi nebezpečná iluze, že díky internetu a televizním zprávám jsme součástí světového dění. Tak tomu není. Jsme pouze pasivní pozorovatelé, kteří čím více žijí v globálním světě, tím více jsou paralyzováni jeho velikostí. Díky této nemohoucnosti zůstávají právě ty nejčastěji diskutované témata, jako je na příklad stav demokracie v České republice, bez naděje na změnu.

Masarykova „drobná práce“ pro národ

Masaryk věděl, že dnes již není doba hrdinů, heroických činů jednotlivců, ale doba činu všech. Masaryk koncipoval „drobnou práci“ pro národ v čase nesvobody, nemožnosti existence svobodného českého národa v rámci Rakouské monarchie. Koncept „nepolitické politiky“ spočíval právě na rozvoji společnosti a kultury, přesun politické aktivity ze stran k občanské společnosti, což byl jediný efektivní způsob, jak udržovat na živu českou identitu. Dnes, přestože žijeme v demokratickém státním zřízení a máme vlastní politickou reprezentaci, není možné na tuto „drobnou práci“ zapomínat, dokonce je jí potřeba stejně jako před sto lety. Neboť tak jako nás nemohli tlaky z Vídně připravit o národnost, tak se o ní žádná vůle, zákon či záměr z Prahy nepostarají. Vše je založeno na drobné práci všech, na pěstování kultury, na zájmu o naše okolí, minimálně na takovém, jaký jsme ochotni věnovat politickému divadlu v Parlamentu a událostem ve světě.

Náš kraj

Na místo obdivování kultu velikého, skvělého a starého národa, je možné chápat vlastenectví jako zemský patriotismus, prostá a smysluplná starost o prostředí, kde jsme se narodili, kde žijeme. Na tom bychom měli začít stavět renesanci českého národa a nikoliv na odporu k někomu, či k něčemu. Láska k vlasti by měla pevně kořenit ve vztahu ke kraji, neboť jedině tak může nést skutečné plody, takové vlastenectví může být vidět a nezůstane jen u mávání vlajky a patetických hesel.

Znovu ta občanská společnost …

Demokratická společnost spadá k centralizaci, hrozí jí vznik šedé masy individuí a despocie většiny. Přesun od globálního světa k lokálnímu, od velkých problémů k malým, to vše směřuje ke snaze tyto nezhojitelné rány demokracie léčit. Tak jako Alexis de Tocqueville poprvé definoval výše zmíněné nedostatky, našel i jejich řešení – občanskou společnost. Ta decentralizuje státní moc, je mezistupněm mezi jedincem a státem, je synonymem pro aktivní – kulturně a politicky – skupiny občanů. Rozvíjí individualitu a pestrost, je prostorem seberealizace a nástrojem, který má moc měnit naše okolí a v druhé vlně i celou společnost. Občanská společnost vzniká velmi obtížně, zajímáme-li se o záležitosti, které v její moci nejsou přímo. Proto je nutné, chceme-li ovlivnit svět a změnit naši společnost, začít nejdříve u sebe a začít působit na své okolí. Nikdo jiný to za nás totiž neudělá.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Vlastenectví se štítky činnost, média, občanská společnost, Vlastenectví a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

1 komentář u „Malé je krásné

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..