Můj pohled na vlastenectví, vztahy mezi lidmi a tak podobně

“Příznivec spolku Vlastenci.cz Vladimír Špička nám zaslal jeho pohled na vlastenectví. Moc mi to připomnělo začátky našeho spolku, kdy jsme s podobnými myšlenkami zakládali stránky Vlast.

Vidíte to stejně, jako Vladimír? Čtěte dále ;)”
Petr

Můj pohled na vlastenectví, vztahy mezi lidmi a tak podobně

Rozhodnutí napsat tento článek ve mně dozrávalo delší dobu, jako výsledek pozorování mého blízkého i vzdáleného okolí. Pár věcí mi vadí, což samo o sobě nemusí nic znamenat. Přecejen, je to můj problém (jak si asi většina může myslet), ale alespoň bych se o tom rád rozpovídal v následujících řádcích. Tématem bude vlastenectví. Téma, kterým často lidé opovrhují a v krajním případě jej považují za trapné. Nepochybně je tu i spousta lidí, kteří jsou stále hrdí na svůj národ a mají zájem na tom, aby se Česká republika pozitivně vyvíjela, a co je hlavní, i přes nesporné problémy a nezdary ji nepřestali milovat a nezačali ji odepisovat. Jenže mám pocit, že tato skupina lidí je čím dál vzácnější.

Sám za sebe můžu říct, že jsem velkým vlastencem a lidé, kteří mě znají, to mohou potvrdit. Považuji náš národ za jeden z klíčových pro vývoj alespoň evropských dějin. Máme velké kulturní dědictví a máme to štěstí, že se na našich památkách a zemi jako takové, války projevily spíše méně, než více. Nejsme národ břídilů a dalo by se říct, že jsme schopni se i dnes v těžké konkurenci částečně prosadit. Na druhou stranu, spousta věcí zde není v pořádku. Pokud se zeptáte kohokoliv na hlavní zápornou vlastnost Čecha, nejspíš vám odpoví, že to je závist. Ta sice člověka jakékoli národnosti provází už od počátku věků, nicméně se možná během času projeví někde více, někde méně. Já osobně považuji závist jako nejhorší vlastnost vůbec, jelikož umí s člověkem dělat nevídané věci. Častokrát jsem slýchal, že v Americe lidé tolik nezávidí a spíše člověka plácnou po zádech, než že mu začnou závidět. U nás je to prý přesně naopak. Uvažoval jsem o tom a dospěl k závěru, že za to pravděpodobně mohou dlouhá léta komunistické vlády u nás. Z jednoduchého důvodu; v časech, kdy je všeho málo a něčeho přímo nedostatek, je daleko jednodušší všímat si, kdo má víc než ten druhý. Díky státnímu aparátu, který okatě vybízí občany k donášení na své sousedy – aby si přilepšili jen sami sobě – se postupem času dokáže mentalita lidí drasticky proměnit. Ale to zde teď nechci příliš rozebírat, jen upozornit a to, že rozhodně nemáme závist v genech, jak někteří tvrdí.

Hlavní téma tohoto článku je, proč dnešní generace a celkově spousta mladých lidí nevěří v naši republiku a v náš národ. Proč spousta z nich s radostí opěvuje USA nebo Velkou Británii? Proč chtějí opustit ČR a žít své sny jinde? Z jakého důvodu mají pocit, že se to tady nemůže změnit k lepšímu a co hůř, že se to případně změní samo?

To je jen pár otázek, na které jsem se pokoušel najít odpověď ve svých úvahách. Abychom mohli vystopovat lásku k USA, musíme se vrátit trochu do historie. V květnu 1945 se americké jednotky blíží k hranicím Československa a postupně pronikají až k Plzni. Lidé jásají a vítají osvoboditele do otevřených náručí. Američané jsou jako zjevení z nebe. Dobře vybavení a vysmátí vojáci působí jako balzám na rány otevřené za nacistické okupace. Přinášejí s sebou spoustu věcí, které v nás vyvolají nadšení; jeden příklad za všechny – nylonové punčochy. Pokud bych to měl zkrátit, Amerika v tu dobu působila jako ráj na Zemi. Lidé tu zemi měli opravdu rádi, jakožto symbol demokracie a spravedlnosti.

Touhu po všem americkém významně prohloubil komunismus. A právě v devadesátých letech minulého století, kdy jsme se opět otevřeli světu, bylo možné po dlouhých 41 letech plně konzumovat výdobytky západní společnosti. Amerika sem, Rusko pryč. To je zcela logické a ospravedlnitelné, jenže od té doby uplynulo již spoustu let. Spojené státy již delší dobu nejsou symbolem demokracie, jako spíše militarismu a ropného kolonialismu. Dávno to není místo světové prosperity a sociální situace tam neodpovídá ani nejbenevolentnějším evropským měřítkům. Tak proč se k této zemi stále spousta z nás obrací s touhou tam žít? Je to symbol. Symbol možností a splněných snů, nablýskaných měst a velkých aut. Pozlátko. A bohužel velice málo z nás vidí dál, než jen na New York, Las Vegas nebo Los Angeles. Korupce je tam stejná, a nebo možná i horší než u nás. Bez domova je nesrovnatelně víc lidí, jelikož tam není povinné sociální či zdravotní pojištění. Detroit se proměnil v město duchů a kriminálníků, zatímco Florida a okolní státy jsou co každý rok drancovány hurikány a tornády. Nechci vidět černobíle. Amerika skýtá také spoustu výhod jako moře, vyspělé vědecké zázemí, stále velice slušný průmysl a města, která se stala ikonami nejen pro Evropany. A lidé tam jsou stejní jako my. Ano, každý máme svá specifika, ale v konečném důsledku vedou naše životy do stejného cíle; rodina, dobrá práce, zkrátka spokojený život. Amerika ani žádná jiná zahraniční země není bezchybná a rozhodně ne lepší, než ta naše.

Někomu se může zdát, že se vyslovuji vůči Americe radikálně, tudíž jsem rusofil. Můžu vás ujistit, že nejde být dál od pravdy, jelikož vůči Rusku chovám silné antipatie za to všechno, co napáchalo a právě teď páchá. Jenže jsem ještě neslyšel někoho mluvit o tom, že se chce odstěhovat do Ruska za lepším životem, proto jsem svůj rozbor soustředil na USA.

Dám takový krátký příklad z jiného koutu světa. Co kdyby se Číňané během minulého století rozhodli jít pryč ze své země někam, kde je líp? A zbytek nevěřil, že se něco může změnit, zlepšit? Ještě před třiceti – čtyřiceti lety byla Čína vcelku provinční zemí, která se soustředila téměř výlučně na zemědělství a jen částečně na průmysl. Během následujících dvaceti let se Čína vyšvihla na vrchol, co se průmyslu týče, a dál prudce roste. Je jasné, že tento příklad není zcela relevantní, vzhledem k tomu, že je to stále komunistická země a občané ani nemají příliš na výběr, kvalita života je ve skutečnosti velice kontrastní a navíc je jich tolik, že je nereálné, aby ve větším počtu emigrovali. Ale sami Číňané jsou velcí vlastenci a kvalita života se i tam zlepšuje i díky tomu, že se velká většina světové průmyslové výroby přesunula právě tam. Jsem si vědom faktu, že se jedná vcelku o otrockou práci. Jenže to už je jiná věc, na daleko delší povídání – například na téma, jestli by se měli líp, pokud by zůstali na rýžových polích. Pravda ovšem je taková, že doba velké a silné Číny se vrací.

U nás musíme chtít sami. Bohužel mám pocit, jako by lidé měli zdání, že se to tady zlepší samo od sebe! Spousta mladých lidí reálně uvažuje o bydlení v zahraničí. Většina z nich stejně zůstane v ČR, protože to taky není úplně jednoduché, začít žít v jiné zemi. Myslím si, že je čas konečně vzít osud našeho národa do vlastních rukou a přestat se otáčet k zemím, kde se zdánlivě žije líp, protože to nikam nevede.

Když jsem byl v New Yorku, na každém rohu jsem mohl spatřit americkou vlajku. Ať už vlající na stožáru, zavěšenou na budově, nebo nalepenou na metru. To se mi líbí, protože to značí, že si Američané své vlajky váží a jsou hrdí na svou zem. Proč ne my? Máme se snad za něco stydět? Nemáme tak dlouhou historii? Máme škaredou vlajku? NE. Právě naopak; jak jsem již řekl předtím, naše historie je velice bohatá a několikanásobně delší, než ta americká. Za dob Přemysla Otakara II. naše hranice sahaly až k Jaderskému moři, na konci 19. století jsme byli nejlépe fungující a nejvýkonnější země v rámci Rakouska-Uherska a samotná První republika byla klenot mezi moderními demokratickými státy. Spousta českých osobností významně ovlivnila vývoj Evropy nebo i celého světa, mezi nimi například Karel IV., Jan Hus, Jan Amos Komenský, Tomáš Garrigue Masaryk, František Křižík, Otto Wichterle a spousta dalších, tohle je jen teď z hlavy. Tak proč nejsme hrdí na svou zem? Ano, během 41 let komunistické vlády v Československu se spousta věcí zhoršila a je pravda, že jsme zaostali za moderním světem, ale přece právě proto jsme se v roce 1989 rozhodli pro změnu!

Neměli bychom tuto kaňku na naší historii nechat začerňovat náš úsudek a lámat víru v Českou republiku! Je pravdou, že spousta zvěrstev a zlodějiny se udála v devadesátých letech a i na začátku nového milénia, ale po revoluci se bohužel, ať chceme nebo ne, dějí neblahé věci, právě protože existují lidé, kteří nemají zábrany, svědomí, ani vychování na to, aby si uvědomili, kolik škody páchají. Co se stalo bychom měli nechat na soudech.

Zastávám názor, že je důležité myslet na budoucnost a snažit se podpořit jeden druhého, protože čím lépe na tom bude každý z nás, tím lépe na tom bude stát a to se všem jednou vrátí. Nebuďme nepoctiví, jen proto, že někdo druhý je. Čím víc z nás bude poctivých, tím lépe půjde poznat, kdo není. Spousta z nepoctivců je nepoctivá jen díky anonymitě, tak proč jim tento luxus dopřávat?

Přesto, že spoustu věcí šlo udělat lépe a dřív, ne vše je v nepořádku. Nežije se nám špatně, máme spoustu možností co dělat v našem volném čase; nechybí nám obchody, bydlení, ani kulturní vyžití. Samozřejmě, že to není bez chyby a něco by šlo zlepšit, jenže to už se musí snažit každý z nás. Nenadávat na to, jak je tohle s prominutím „na hovno“ a tamto nestojí za nic, ale skutečně pro to něco udělat. A pokud nevíte jak, tak se s nadávkami omezit. Nic nepřijde samo od sebe. Když každý vzdělaný člověk odejde do zahraničí, nemůžeme doufat, že se úroveň našeho zdravotnictví, politiky, kultury nebo tisku zlepší. Chápu člověka, který vystuduje vysokou školu a přijme nabídku pracovat v Německu za o dost větší plat. Na druhou stranu to ale neschvaluji a mrzí mě to. Když se toto bude dít, nic se u nás nezmění a kvalita nepůjde nahoru, ale naopak prudce dolů. Nikdo nemůže žádat po ostatních, aby se vzdali vyššího platu, to je každého rozhodnutí. Ale pokládám to za otázku víc než podstatnou v ohledu našeho vývoje. Každý schopný člověk může dokázat divy; zlepšit své pracoviště, navrhnout změny, motivovat spolupracovníky. Každá taková interakce jde ruku v ruce s úspěchem, a byť se nejedná o rychlý proces, po určitém čase se to musí projevit na kvalitě a také na žádanosti, ať už se jedná o nemocnici, podnikatele, novináře nebo učitele. Navíc se to po čase vyplatí i v osobním důsledku, jelikož se u nás kvalita stále lépe prosadí, než v nejvyspělejších státech EU, kde je konkurence daleko vyšší.

Důležitou součástí každé vyspělé společnosti je slušnost, tolerance a ohleduplnost. Pokud nejsme ohleduplní k ostatním, jak můžeme očekávat, aby byli ostatní ohleduplní k nám? Neříkám, že je situace u nás tak kritická, ale přecejen se najdou tací, kterým pojmy etiketa a vzájemné soužití neříká zhola nic. Možná je to ještě dědictví z doby minulé, kdy se s prominutím „nasranost“ dala krájet. To ale není důvod k ospravedlnění. Stačí jeden protivný člověk a rázem může zkazit den dalším deseti. Nebuďme tolik uzavření do sebe a podívejme se na svět za plotem. Nejsme zase tak odlišní, popravdě jsme si velice podobní. Zamysleme se, jak by nám bylo, kdybychom byli tím druhým, třeba když nás žádá o pomoc, nebo jen o malou laskavost…A často stačí třeba jen to nejjednodušší: úsměv. Neberme vše pořád tak negativně, to se projeví i na naší duševní pohodě. Popřemýšlejte; jak vám je, když se na vás klidně úplně neznámý člověk usměje? Řeknu to za sebe – cítím se lépe. Dodá mi to energii a zlepší den, ať už je jakýkoliv. Není to zvláštní? Stačí tak málo. Nemyslím tím samozřejmě, abychom se culili na každého, hned jak ho uvidíme, ale abychom se netvářili pořád tak kysele a zachmuřeně, to přece ničemu nepomůže.

Na závěr bych chtěl říct, že věřím v naši zemi i v náš národ. Nikdy jsme se nedali pokořit a doufám, že tomu tak zůstane i nadále. Přál bych si, abychom byli pořád tak spojeni, jako při sportovních událostech, ne jen na chvíli. Máme náš osud ve svých rukou, proto se podle toho chovejme a nenechme nikoho jej diktovat. Pamatujme na to, že ať už chceme, nebo ne, naše životy jsou propojené a dobré skutky se nezapomínají, stejně jako ty špatné. Jednou se nám vše vrátí, záleží jen na nás jak.

Vladimír Špička

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*