Nacionalismus a populismus: „Špatný stát, dobrý národ.“

předešlém článku jsem argumentoval, že polistopadový nacionalismus se dnes úspěšně formuje do „vlasteneckých protestních sociálních hnutí“, která nacházejí živnou půdu i smysl existence ve skandalizaci a sdílení protestu.  Avšak tak se děje v jejich vztahu ke „společnosti“ a „kultuře“. Ve směru ke „státu“ využívají populismu, který splývá se současnou oblibou různých politických hnutí, která se vždy zjevují před volbami a apelují porůznu proti „kalouskům, zadlužování, rozkrádání, bruselům, dinosaurům, atd.“, k tomu vytvářejí dobrou image volební koblihou. Tedy, již ne strany zakotvené v idejích a budoucnosti, ale hnutí stvořená s pomocí různorodého kapitálu vždy v současnosti a vůči zrovna populárním „krizím“ a oslazené dobročinností. Tento efektivní model šedého a bezbarvého populismu tak doplňuje komunikační formy protestního polistopadového nacionalismu.

Tyto dvě strany (protest a populismus) českého nacionalismu se zařazují za o něco sofistikovanější postoje ekonomického liberalismu – ať už v protestu vůči „nepřirozenému státu“ evropskému, či vůči „neefektivnímu státu“ českému. Aneb „daně jsou příliš vysoké, morálka příliš nízká a byrokrati a politikové v hlavních městech vše rozkrádají“. Obojí pak apeluje na hodnotu „soběstačnosti“ – ať už podnikavého a pracovitého jedince, nebo přirozeného a suverénního národa.  Toto spojenectví samozřejmě zde není objevem a není třeba jej dále dokazovat, ale osobně považuji tuto vazbu za škodlivou. Z toho důvodu, že nakonec od vlastenectví odcizuje prvky osobní smysluplnosti a soucitu, namísto nich převládá rétorika síly a hrdosti, neboli otáčí „lásku k vlasti“ na „silnou vlast“. Tím také přechází od otázky „Jaký to má smysl?“ k poptávce po síle a suverenitě. A je zřejmé, že tato poptávka může být uspokojována i pěknými samolepkami a plakáty s „hodnotami“, tj. konzumací symbolů, nebo „odvážnou rétorikou“. To je důvod, proč stojím pouze za otázkou a kulturou jejího rozvíjení, tzn. ne nacionalismem, ale národní filosofií.

To jsou ale ještě problémy ideologického charakteru, které je možné rozvíjet ve veřejné debatě a stranicky realizovat (např. „pravice“). Je také zřejmé (a osobně dodávám – bohužel), že se dnes vlastenectví častěji vykládá právě jako ona kulturní nadstavba k ekonomickému liberalismu, která adoruje svobodu a suverenitu: silný stát vůči jiným státům, slabý stát vůči společnosti. Rozvoj demokracie je zde otázkou stability a efektivity, např. silná armáda a soukromé školství. Jsem i k tomuto kritický, protože se domnívám, že tyto různé „neoliberalismy a neokonservativismy“ nejsou schopné udržet krok – díky zátěži špatných sociálních teorií o „racionalitě“, „suverenitě“ a „přirozenosti“ – se složitostí společnosti, „tak jak je“.  Avšak větší problém spočívá ve svébytných hnutích polistopadového nacionalismu, které se nedovedou rozvíjet v kritické a veřejné debatě, či se realizovat v konkrétní stranické programy  (tj. „protest a populismus“).

Tento populismus se zhmotňuje ve sloganu: „Špatný stát, dobrý národ“. Neplatí již Masarykovo doporučení, že „demokracie znamená, že každý občan může říct po vzoru francouzského monarchy: ‘Stát jsem já.’ Nebo skromněji: ‘I já jsem stát.'”, či snad Benešova rada, že „každý kritik a reformátor demokracie musí začít s kritikou a zkoumáním sama sebe a všeho toho, co sám dělá.” Neplatí již, že v první řadě je rozvoj demokracie otázkou vzdělání a sociálních reformací. A to z toho důvodu, že organizátoři protestních hnutí necítí žádnou odpovědnost za prosazení jejich požadavků, nebo vůbec necítí nutnost jejich konkrétní formulaci, neboť jsou svým „aktivismem“ a „propagandou“ pro sebe mimo občanskou společnost, státní správu, veřejnost a politiku. A to tak daleko, že nedovedou být ani opozicí, protože všechna protestní sociální hnutí existují jen pro demonstraci protestu a mobilizaci zdrojů pro další protest. Nedovedou jednoduše „dělat politiku“, nebo alespoň koexistovat v biosféře třetího sektoru a neziskových organizací. Závažným důsledkem je ale to, že tuto vlastní neodpovědnost dokonce ordinují společnosti.

To neznamená, že oproti tomu „správné vlastenectví“ má být jinak politickou stranou – problémem je to, že vlastenecké protestní hnutí, napříč své politické impotenci, je silně politizované. Tím se odcizuje od apolitické národní filosofie, jejímž obsahem a tématy jsou na příklad konkrétní vize budoucnosti, či smysl českých dějin. Na místo toho „konečně nahlas“ říkají to, co už „všichni vědí“ (že islám je zlo; že politika je zlo; že Romové jsou zlo; že „multikulturalismus“ je zlo; že „politická korektnost“ je zlo; atd.). Problémy nejsou nahlíženy kriticky s ochotou přijímat i nepříjemné pravdy, ale jsou moralizovány (dobré/špatné) na triviální distinkce a generalizace. Plní tak úlohu masmédií a to tak, že nabízejí pouze to, co chtějí příjemci číst a slyšet – jen to „co se ví“. Překvapení spočívá jen v dalším šokujícím důkazu, nebo odhalení další konspirace, či politické korektury mainstreamových médií.

„Špatný stát, dobrý národ“ je tak slogan, který dovoluje se opět volně nadechnout a euforicky shodit zátěž – tu stejnou zátěž negativního a skepse, kterou právě šiřitel takového sloganu propaguje a prohlubuje. Pojem manipulace je v tomto případě naprosto trefný.

Nechci říci, že česká demokracie je fit, ale jisté je to, že její stav se nezlepší skandalizováním a protestem (s nevyřčenými finálními zájmy). Pravé a dobré vlastenectví – na pravosti mu dodává to, že nejde o ideu a abstrakci, ale můžu Vám jej ukázat konkrétně, tedy říci o jaké lidi se podle mě jedná a jednalo – se projevuje jako elementrání důvěra vložená do tohoto státu. Je to věrnost a víra v možnost jeho kontinuálního zlepšování bez převratů, odsunů a čistek. Víra v ideje a dějinnou konstituci české státu, která se utužuje v pevný postoj osobní věrnosti, jež se pak spřádá s časem a po drobných činech v síť důvěry.

Tento postupně a podrobnu nahromaděný sociální kapitál (důvěra) může povzbudit k činnosti a vyjití na veřejnost lidi, kteří dovedou držet pevně v otěžích moc, ale o moc samotnou, či její zpeněžení, jim v první řadě nejde. Jsem pevně přesvědčený, že takové lidi nenajdeme mezi organizátory protestního vlastenectví a v akcích pouličního nacionalismu, neboť všichni ti, kdo obecně sahají k populistickým sloganům a symbolickým demonstracím síly (např. strhávání vlajek EU), chtějí získat moc ne v prostředí důvěry, ale v jimi vyvolaném prostředí strachu, ve kterém předpokládají vlastní spasitelskou úlohu. A to není idea demokracie, ale tyranie a diktatury.

Proto slogan „špatný stát, dobrý národ“ – a ideové a sociální podhoubí, ze kterého vyrůstá – není adekvátní reakcí na současný stav české demokracie a politiky, ale nejryzejším projevem jeho špatných tendencí.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Vlastenectví a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..