Národ je imaginární společenství

Možná vás napadá otázka, jak je národ zkoumán sociálními vědami. Na první pohled se výzkum od našich běžných úvah odlišuje v tom, že odchází od definice národa dle „kultury, jazyka, teritoria“, k problému představování si národnosti, čili národ jako forma myšlení a představa, spíše označení pro specifické populace lidí. Jako příklad představuji koncept imaginárního společností Benedicta Andersona.

Jako imagined communities Benedict Anderson označuje taková společenství, jejíž členové mají o celku společenství vytvořený specifický mentální obraz (Co si vybavíme, když čteme v novinách o Češích?). Vytváří tak prostorovou a časovou spřízněnost s lidmi, aniž by bylo nutné se s nimi setkat tváří tvář. Imaginární společenství není možné chápat jako fiktivní, či smyšlené. Tato pozice pouze odkrývá možnosti a konceptuální východiska, která nám usnadňují lépe pozorovat historické proměny národa jakožto specifického způsobu sociální organizace.

Je-li užit tento koncept, pak nám umožňuje zkoumat národ jako dílo, výsledek činností a zájmů. Andersenova definice tedy zní: „[Národ] je pomyslné politické společenství – a to existující v představách jako společenství ze samé své podstaty a vnějškově a ohraničené a svrchované.“

Kulturními systémy, které předcházely představě národa, jsou náboženství a dynastické říše. Náboženství také dodává „imaginativní odpověď na otázku utrpení“ a utvářejí další formu imaginárních společenství – posvátná společenství svázaná posvátným jazykem – latinou, sanskrtem, arabštinou. Tyto kulturní systémy se tedy projevují v chápání času, prostoru a užívání jazyka – když došlo k představám o národu, pak musely být tyto univerzální formy nahrazeny jinými kulturními náplněmi (např. lineární pojetí „dějin národa“ a národní jazyk). Zároveň však nutné dodat, že náboženství přetrvávají a jde tedy o velmi složitý proces simultánních a hybridizačních procesů.

Pro lepší porozumění tomu, jak tyto představy o národě nabývají hmatatelné povahy, poslouží případy hrobu neznámého vojína a tiskařského podnikání:

„Snad žádné symboly nezarážejí v moderní kultuře nacionalismu víc než památníky padlým a hroby neznámých vojínů. Veřejné obřadné pocty, které se těmto památníkům vzdávají právě proto, že jsou buď záměrně prázdné, nebo nikdo neví, kdo uvnitř leží, nemají v dřívějších dobách žádný precedent. […] Kulturní význam památníků bude ještě jasnější, když se pokusíme představit si třeba hrob neznámého marxisty nebo památník padlým liberálům.“

„Zastaralost novin druhého dne poté, co vyšly – je zvláštní, že jedna z prvních masově vyráběných komodit měla být takovou předzvěstí morálního zastarávání předmětů dlouhodobé spotřeby, jež je s nimi neodmyslitelně spojeno – , je nicméně důvodem pro neobyčejný masový obřad: téměř přesně se časově shodující spotřebu („představování si“) novin jakožto fikce. […] Význam tohoto masového obřadu – Hegel postřehl, že noviny slouží modernímu člověku jako náhražka ranní modlitby – je paradoxní. Provádí se v tichém soukromí, v skrytých zákrutech mozku. Každý z komunikantů si je však dobře vědom, že obřad který vykonává opakují tisíce (či miliony) jiných, jejichž existencí si je jistě, přestože o jejich identitě nemá ani nejmenší představu. […] Lze si snad představit sugestivnější symbol sekulárního, historicky odměřovaného imaginárního společenství?“

Tyto myšlenky nás zavádí k otázce, „jak je tomu dnes?“ Dne se nabízí především pojem západní civilizace a evropské kultury., které jsou hodně používány a představovány jako politické argumenty Snad lze říci, že spíše než nacházet tyto různé civilizace/kultury a tvořit jejich neuvěřitelně zjednodušené mapy a okruhy, je zajímavější sledovat imaginace civilizace – kdo takovou představu užívá, jakým způsobem a za jakým účelem? Není pochyb o tom, že třeba slavný koncept střetu civilizací nebyl pouze popisem, ale sloužil jako legitimizace některých politických rozhodnutí, tedy tento pojem vytvořil jednoduchá pravidla pro mocenské hry i čtené současného světa.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Vlastenectví a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.