Rukověť českého vlastenectví

František Kaván - Krajina s potokemRukověť znamená příručka, avšak nejde přímo o „program správného a sjednoceného vlasteneckého hnutí“, jako o snahu nabídnout zajímavé otázky a problémy, které mohou být vždy při ruce k promýšlení a zároveň usnadňují nazvat některé pěkné dílo jako vlastenecké a dobrou povahu jako vlasteneckou. Rukověť se skládá ze dvou částí: jemné definice a silného programu. Jemná definice je výpisem prostých charakterových vlastností a postojů, abychom mohli druhého člověka nazvat vlastencem, aniž bychom  ho přiřazovali přímo ke své, nebo oné skupině. Na druhé straně,  myslíme-li na nějaký politický, nadstranický, společenskovědní, filosofický, umělecký a ideový program, jemuž náleží přívlastek vlastenecký, pak může být například níže představený „čtyřbodový“. A jeho základem jsou otázky a jeho praxí a vývojem jsou různé odpovědi, které musí ohodnotit každý zvlášť podle toho, jak mu dávají smysl v okolnostech a reáliích života současné české společnosti. Jde o pravdivost a zároveň smysluplnost pro současnost.

Silný program

Čtyřbodobý program je rozvinutý dle vzorečku (viz závěr seriálu „Úhelný kámen českého vlastenectví“): národ, filosofie, smysl.

  1. Aktualizace české otázky a pátrání po významech české totožnosti: Co to znamená být Čech? Má to ještě smysl? Existuje český úděl? Jaký je smysl českých dějin?
  2. Popis a porozumění dějinám devadesátých a nultých let, neboli od rozdělení ČSFR po současnost: Jde o to zasadit toto období „druhé normalizace“, kultury reklamy, estrád a privatizace do výkladu dlouhých českých dějin. Úkolem je zde sebe-reflexe, které překonává proud „novinek“, krizí a skandálů. Avšak přistupovat nejen kriticky, ale najít i dobré, hodnotné a zajímavé.
  3. Vysvětlení dějin českého polistopadového nacionalismu v souvislosti s obecnými sociálními problémy vyplývajícími z negativní konstituce roku 1992: Nacionalismus není „radikálnější vlastenectví“ (stejně jako české vlastenectví není „umírněný nacionalismus“), je to něco zcela jiného a sociální problém svého druhu, který má  vlastenecký program vysvětlit a účinně kritizovat.
  4. Představení vizí a možného vývoje (Střední Evropa, Česko-Slovenská unie, rozvoj demokracie, ochrana přírody, upevnění hospodářské samostatnosti, kulturní sebeuvědomění skrze mezikulturní dialog, atd.): Záměrem je zasadit nikoliv užitek, nebo nápravu mravů do vývoje budoucnosti, ale smysl a tradičně české ideje demokracie a obecného lidství.    

Naproti nacionalistickým „idejím a manifestům“ není program souhrnem odpovědí a konečných řešení, ale naznačením otázek.  Neslouží proto k vytvoření hnutí, není náplní „aktivismu“ (tj. lepení plakátů, vykřikování hesel a demonstrace síly), ale k vytvoření různých odpovědí a nalezení smyslu v prostředí současného světa – aniž by byl zcela odmítnut, ale ani zcela přijat. Je zřejmé, že někteří si tyto otázky nedovedou v jejich nezměrném sebevědomí a subjektivismu (narcismus a nacionalismus) vůbec položit.

Program je možné nazývat ukotveným, neboť není pouze moralizováním (morálním exhibicionismem vůči individualismu a sobectví, nebo morální hysterií nad úpadkem a rozkladem tradičního), ale slouží k naznačení cesty k porozumění soudobým dějinám a jejich zasazením do širšího výkladu. Problémy jsou vnímány v historických souvislostech a představy o nápravě nejsou představami o nutnosti normalizace nějaké současné “krize”. Jde o konkrétní ideje a vize, nejen planý a neurčitý požadavek o nápravě “skutečných příčin krizí”: v morálním úpadku, nebo oddálení od přirozené národní jednoty. Míra jeho úspěchu záleží na tom, zda dovede motivovat k zajímavým myšlenkám a debatám, něco společného a hodnotného najít a vytvořit. A především úspěch je podmíněn tím, zda tyto výsledky budou dávat smysl v kontextu našeho každodenního života.

Navrhuji používat v řešení programu tyto návodné koncepty:

  1. Narcismus (privatizace veřejného) – nacionalismus (nacionalizace veřejného)
  2. Negativní konstituce 1992 (rozdělení Česko-Slovenské unie; šlo o součinný akt narcismu a nacionalismu, jde o „ideje“ z nichž vzešly v život a žijí oba nové státy,  nemyslí se přímo ústava republiky, ale ustanovení „pravidel her“, vzorů hodnocení a jednání, které se vyplácí)
  3. Druhá normalizace (přijetí „normálních tržních vztahů“ v okouzlení reklamou a estrádní populární kulturou, hrdinové doby jsou bavič a podnikatel)
  4. Nedějinnost a nečinnost (rozdělení ČSFR jako nedějinná událost a důsledek nečinnosti; něco co nikoho nenapadne, že se může odčinit – proto nemá ČR vizi budoucnosti – je stále „50 let za Západem“ a budoucnost ČR je stále jakoby pár kilometrů za její státní hranicí, na místo, aby k něčemu uvědoměle směřovala, např. „50 let rozvoji demokracie“)
  5. Dvojí povolání (k práci a ke spotřebě)
  6. Čas volna a čas povinnosti (reklama a propaganda jsou příkladem umenšení skutečného volna, kdy je i odpočinek a volný prostor kolonizován a povolán zpět k užitku, spotřeba není skutečným časem volna, ale pokračováním v času povinnosti – povolání k spotřebě, ochrana volného času je úkolem občanské společnosti a místem vlastenectví)
  7. Demokratická reformace (Reformace znamená uvedení idejí v praktický život a správu obce, jejich konkretizace a individualizace (srov. křesťanská reformace). A to tak aby byla omezena trojí korupce idejí: v pokrytectví, v cynismu, nebo v instatntních řešeních, např. Úsvit přímé demokracie, Pozitivní evoluce, Holešovská výzva, atd.)
  8. Monology (narcismus a nacionalismus nejsou konkrétní ideologie, ale monologické výklady ideologií, které ztrácejí porozumění pro univerzálně platná pravidla a rovný dialog s Druhým, korupce těchto pravidel a kolonizace veřejného prostoru je vždy ospravedlnitelná v monologu „já“: „Čechy Čechům“, či stejně infantilní „Moje moje“)
  9. Zážitky národní pospolitosti (nové dějinné události: zpravodajský charakter): „Děkujeme, odejděte“, Nedvědi na Strahově, Nagano 1998 a „zlatý hattrick“ , povodně 1997 a 2002, atd.
  10. Novelizace (šíření obchodních domů a jejich návštěva jako zážitek, nové zboží, nové pořady, novost jako synonymum pro západ a hodnotu, proces modernizace probíhal jako novelizace; v minulých letech vlna novelizace již zcela ochabla a běžíme na světových vlně modernizace, kterou je medializace)
  11. Unie. Vlast je nadnárodní a unijní, protože je prostorem pro dialog mezi různými lidmi, kteří  uznávají společná pravidla (ústavu) a sdílené vlastnictví.

Snem českého vlastence a záměrem silného programu může být nová Česko-Slovenská unie. Protože tento nový stát by musel vzniknout jako kulturní přemostění a porážka nacionalismů (Českého a Slovenského). Neboť Česko-Slovenská unie (vlast) vzniká jako pokračování evropské integrace a nikoliv sen „velikého Česka“, jde o myšlenku nadnárodního státu, který překonává rozdíly, vytváří nový prostor pro jejich udržení. Nadto je symbolickou a politickou porážkou politiků, kteří byli strůjci rozdělení Česko-Slovenské federativní republiky – jde o akt mocenský a občanský, jde o možnost a vizi nové historické události. Je horizontem vlastenecké činnosti a téma pro dialog a rámem pro uměleckou imaginaci: jde o průlom plošného dvourozměrného světa k otevřenosti (Kohák). Pro české vlastenectví byla tato vize nepřijatelná, dokud nebyla myšlena v kontextu Evropské unie (vlast), dokud byla pouze realizací nešťastného Sládkovského nacionalismu a revanšismu. Nová myšlenka jakékoliv „středoevropské republiky“ může být promýšlena jen v rámci idejí evropské integrace, může být naším konkrétním evropanstvím.

K tomu dále: Rozdělení Československa znamenalo vnitřní rozklad a Československo jako řešení evropské integrace.

Jemná definice

Pro shrnutí ještě připomínám návrh „jemné definice“ vlastenectví:

  1. Soucit a souradost
  2. Osobní víra v možnost lepšího státu a kultury.
  3. Překonání narcismu (sebeláska) a odmítnutí polistopadového nacionalismu (nenávist).
  4. Ochrana i naplnění volného času a veřejného prostředí. Uznání společných pravidel a hodnoty vlastnictví, které je přístupné pro každého.

Jemná definice dovoluje například říci: Byli jsme a budem! aneb Péče o československé opevnění jako příklad vlastenectví

Rád bych, aby se vlastencem nebál nazvat každý, kdo má soucit a souradost s jinými Čechy; kdo věří, že můžeme mít lepší stát a kulturu; zároveň zná nezdary, zlozvyky i drobnost českého národa a přesto najde něco hodnotného a významného; kdo dovede najít hodnotu ve společném a chce aby to společným zůstalo, aby to bylo přístupné pro každého člověka bez ohledu na národní příslušnost a především necítí urputnou nenávist k jakýmsi „cizákům, zrádcům a záškodníkům“ v zahraničí, nebo u nás.

 

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Československo, Vlastenectví a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.