Vlastenectví a kosmopolitismus

V květnovém čísle časopisu Česká mysl z roku 1908 připomíná Dr. František Čáda tehdy stoleté výročí narozenin zajímavé osobnosti naší historie – Františka Matouše Klácela (* 7.4. 1808 -† 17.3. 1882). Myslím, že i dnes je zajímavý a nadčasový jeho pohled na vlastenectví v širším kontextu. Zabývá se tím, zdali se vylučuje kosmopolitismus (jeho český termín zněl “vesměrnost”) a vlastenectví. Klácel ve svých úvahách dochází k závěru, že člověku je potřeba obojího, že se tyto zdánlivě protichůdné věci vzájemně podporují a navzájem se potřebují. Článek jsme zde zařadili zejména z důvodu dnešního vztahu nejen ke světu, ale velmi exponovanému vztahu k Evropě. Ze strany některých nacionalistů zní, že češství je neslučitelné s evropanstvím, které je údajně falešné a naopak ze strany nekritických proevropanů zaznívá, že vlastenectví a v našem případě češství je nemoderní a téměř škodlivý přežitek hodný jen fašizujících maloměšťáků. Témeř dvě stě let stará Klácelova úvaha dokládá, že i tehdy existovali lidé, kteří smýšleli jinak než jen v černobílých mantinelech.

František Čáda

KLÁCELOVA IDEA VESMĚRNOSTI

(Text Františka Čády ke Klácelově výročí uvádíme v původní jazykové verzi. Zvýraznění vybraných částí je naší úpravou.)

K stému výročí narozenin Matouše Františka Klácela (narodilť se 7. dubna 1808 v České Třebové) objevilo se několik pojednání a příležitostných článků o životě a působení tohoto těžce zkoušeného myslitele, básníka a publicisty českého, a potěšitelno při tom jest zříti, jak znalost snah a učení Klácelových dnes jest daleko lepší a hlubší, než ještě byla nedávno, jak zejména také ona část jeho života a působení, které mu bylo určeno rozvíjeti za oceánem, mezi americkými Čechy, jest dnes daleko lépe a podrobněji známa. Nemusím tuto připomínati, že utěšený tento pokrok děkujeme především práci Brandlově (a vzpomínkám jeho), J.V. Hrubého, v novější době pak zejména studiím prof. Stanislava Součka, prof. Jana Kabelíka a prof. R. Dvořáka. Až ještě bude úplněji vydána a prostudována korespondence Klácelova a důležitější aspoň rukopisná pozůstalost (pokud dosud nebyla publikována), bude lze vývoj filosofie jeho dokonale propátrati a přesněji stanoviti, i náležité ocenění významu, který Klácelovi bez odporu v dějinách filosofie české jest přiřknouti, bude možno provésti. Prozatím bych rád v této stati aspoň k jedné věci obrátil pozornost: k poměru filosofování a působení Klácelovu v Americe k filosofii a působení jeho dřívějšímu v Evropě. Nástiny Klácelova života a filosofie, ať podrobnější, ať stručnější, leckdy činí dojem, jakoby poměr ten znamenal podstatný obrat, ba převrat v činnosti Klácelově, jakoby za oceánem Klácel byl se vzdal dřívějšího svého filosofování a jakoby byl Klácel zahájil tam období podstatně jiné jak v názorech svých filosofických, tak v akci literární a reformátorské.

A vskutku snad i Klácel tonul v tomto domnění, že za mořem žije jiný život, že odhodil dřívější názory, jež jej svíraly a tísnily, jakoby ve vlasti volnosti myšlenky jeho staly se náležitě “volné” – a vskutku Ladimíra Klácela jest pokládati v určitém smysle za předchůdce “volné myšlenky” mezi Čechy -, jakoby tam, kde nepoutaly ho klášter, ani censura, ani národnostní nenávist, opravdu žil život jiný, zcela odlišný od dřívějšího. Jistě aspoň s takovýmto doufáním a nadějemi do Ameriky se ubíral, jistě zpočátku, když sotva (21. července 1869) v Americe se octl, již k vydávání týdenníku “Slovan Amerikánský” (1. číslo vyšlo již 5. listopadu 1869) se odhodlal, také tímto domněním “nového života” se těšil, ale brzy – sám zajisté si uvědomoval, že poměry “nové” podávají mu jen “staré” překážky, trýzně a známé nesnáze a že pravdu měli přátelé jeho, kteří varovali ho před krokem tak rozhodným ve věku pozdním…

A zkoumáme-li blíže názory filosofické a snahy reformátorské, jež Klácel projevoval v nové vlasti, shledáme tentýž, myslím, stav věci: mezi nimi a filosofickými názory a snahami jeho ve starém světě není takové protivy, jak by se snad na prvý pohled zdálo, nýbrž možno tu stanoviti jen další, ponenáhlý vývoj. To ukázati na idei, která charakterisuje právě myslitele našeho za oceánem nejvýrazněji, jest úkolem nálsledujících řádků. Pokusím se vyložiti, kterak idea vesměrnosti v Klácelovi zrála od samých počátků jeho filosofování, a kterak podoba její, jak v Americe ji shledáváme, jest jen vrcholní podoba dlouhého postupného vývoje, jejž idea ta v mysli a snahách Klácelových prodělala.

Mějme především na paměti, že “vesměrnost” u Klácela se nám jeví jak v theorii, tak v praxi, že jest to jednak určité filosofické, resp. ethické a sociální ponětí, jednak že jest to úsilí sjednotiti jednotlivce, kteří oprávněnost tohoto ponětí uznávají a zásadní dosah přesvědčení tohoto pro veškeren svůj život jsou ochotni vyznávati, v určité sdružení, společnost, v “jednotu vesměrníků”. Než v obé příčině, tedy theoreticky i prakticky, má Klácelova “americká” idea vesměrnosti předběžné své stupně v ideách a činnosti jeho v starém světě. Pohlédněme tudíž nejprve na učení o vesměrnosti samo.

Slovo “vesměrnost” utvořil Klácel jakožto překlad termínu “kosmopolitism”.Láska k člověčenství, snaha působiti na celek nazývá se kosmopolitism čili slovem domácím vesměrnost”, píše již roku 1847 v “Dobrovědě” své (str. 228). Ale u Klácela v ponětí “vesměrnosti” tkvělo za všech dob jeho spisovatelské činnosti více, než jsme zvykli vkládati do ponětí “kosmopolitismu”. Zejména nutno míti na paměti, že Klácelovi toto slovo znamenalo vědomí, že každý z nás je součástí lidstva (ba i jsoucna vůbec) jakožto celku asi tak, jako údy skládají tělo, t.j., že všichni lidé tvoří organickou jednotu a jako “orgánové” jediného, společného živoucího těla také navzájem k sobě se mají chovati. S tímto podstatným znakem “vesměrnosti” jest pak v nerozlučném spojení druhý podstatný znak, že každý člověk “má býti svůj”, má míti své přesvědčení, na sebe spoléhati, sobě důvěřovati, býti “svojanovec” v obci “svojanově”. Tento požadavek svéráznosti, svobody a sebeurčování v souladu s cíly celku, čili – jak Klácel později tomu říká – toto “svojanství” nevylučující “obecnomyslnost”, nýbrž v nejpěknější shodě s ní jsoucí, nevyskytá se u Klácela teprve snad ve spisech a pracích amerického období, nýbrž již v prvním plodu Musy Klácelovy (“Lyrické básně, v Brně 1836, str. 26) jest zastoupena “Píseň Svojanova” volající “Nechte mi volnost!” a vyznávající:

Víc lubím volnost nade všechny slasti;

neb radost tělná zprotiví se bez ní,

ach! blahost vnitřní se neujme bez ní,

poklid uvadne.

 A v týchž básních také již zřetelně se zračí, kterak Klácel nedovedl si mysliti lásku k lidstvu odloučenou od lásky k vlasti, avšak také zase nijak nepřipouštěl lásku k vlasti a vlastenectví, které by nesměřovaly konec konců k lásce lidstva. Vyznáváť s upřímným zápalem (str. 83):

Vlasti! důvěrná mě napiš do počtu

pilně toužebných blaha tvého mužův,

viz, citem hořím, kdekoliv se chystá

náprava lidstvu.

A ještě zřetelněji vyzývá v básni “Jednejmež!” takto:

Bratři, styďme se již žíti jenom sobě,

žijme zasvěcený vlasti život celý,

vlast svorná ale žij lidstvu celému zas,

božné lidstvo celé zemi.

Styďme, styďme se dřív oddechu žádati,

než se články ze pout hříchu pokroužily,

nežli z pekla tenat lidstvo se vydralo,

dřív než pravda triumfuje.

Zdali také hned v prvním filosofickém spise Klácelově, jejž z praktických pohnutek (pro posluchače svých přednášek na filosofickém ústavu v Brně) napsal roku 1836 (německy) totiž: “Erklärungen der wichtigeren philosophischen Ausdrücke”, možno nalézti stopy pozdějšího pojímání “vesměrnosti”, nemohu pověděti, nemaje tento spis Klácelův dostupný. Ale nehledě k tomu, že tu k obšírnějšímu výkladu o věci naší nebylo příležitosti, mohu se domnívati právem, že Klácel tu valně nepostoupil nad to, co v “Básních” vzpomenutých pověděl a v čemž od názorů Palackého, Kollára a jiných buditelů našich se neliší nikterak, že totiž blaho a pokrok národa má význam jako blaho a pokrok lidstva, avšak právě proto, že ten, kdo přispívá k blahu a pokroku svého národa, pracuje také pro zdokonalení lidstva. Mohu takto tím spíše souditi, ježto Klácel ani v českém spise, podobného rázu, jako byla jeho filosofická prvotina německá, nepokročil dále. Neboť ve svém “Mostku” (v Brně 1842), v němž v první části podal stěžejní učení svého učitele Bonifáce Buzka a v druhé “soustavné vyložení důležitějších slov pro mladíky, připravující se k filosofii”, podotýká jen krátce (str. 57), že člověk “jsa článkem člověčenstva celého, má se přičiniti, by celé člověčenstvo účelu neb povolání svého došlo”. Ba v tomto spise jest mu “vlastenectví” bližší povinností, poněvadž každému spíše uskutečnitelnou, než snahy kosmopolitické, ač arci i tu mu láska k vlasti vyplývá nutně z lásky k lidstvu. Tu také ještě užívá pro kosmopolitism překladu “světanstvo” a píše o něm takto (str. 86): “Světanstvo, všeobčanstvo, světoobčanstvo neb kosmopolitism jest smýšlení, dle kterého se někdo za úda celého člověčenstva, tedy za občana veškeré říše lidské uznává, maje totiž s celkem jeden zákon, jeden účel, jednu vládu. Praktický však člověk, nemoha působiti na celek, obmezí se na vlast svou, co na vykázaný od Boha obor účinlivosti své, a tak vlastenectví vyplývá ze světanství”.

Jest tu vysloven názor na kosmopolitism týž tedy, jako v článku (z téhož roku) Klácelově: “Kosmopolitismus a vlastenectví s obzvláštním ohledem na Moravu”, a jako ostatně již rok před tím Klácel si jej zapsal ve “Věkoslavu” svém (na str. 18) odpovídaje si k otázce, proč zápisky své činí si po česku: “Duch jest duch, ale skutek má svou barvu. Duch jest obecný, ale obec stává se osobami (Bůh člověčenstvím – člověčenství národy – ti obcemi -ty osobami)”. Zřetelně tu naznačeno, že jedinci jsou jen “potentialiter” obec, národ, lidstvo, veškerenstvo, jakož zase naopak “lidstvo”, “národ”, “obec” mohou existovati jen aktuálností jedinců; proto dodává Klácel (na témž místě) sám o sobě: “já Slovanem českomoravským rozen, to jest dle možnosti, možnost ale Bohem psaná má se státi skutkem = aktuálností, každá možnost stranná, a má je snad účinkovati = aktualisovati písmem”.

A tento poměr jednotlivce k národu a národa k člověčenstvu zcela souhlasně se slovy právě uvedenými stanoví si Klácel v nejbližším svém spise “Počátky vědecké mluvnictví českého” (v Brně 1843), spise, jímž započaly Klácelovi nepříjemnosti a protivenství ze strany hierarchie a censury. Čteme tu následující výroky: “Jestliže poznání sebe samého je základ všeho pokroku ducha osobního: jest i základ pokroku ducha obecního, čili národního.” “Bytost člověčí není to, co jest kdo teď, nebo byl jindy, tedy svědomí není povědomost náhodného, nýbrž toho, co vůbec jest člověk,” “svědomitý jednotlivec ví, že jest pouhou dobou = formou pojmu člověka čili člověčenstva.” “Duch tedy není osoblivost, nýbrž obecnost…obecnost sama pro sebe není skutečná, skutečná jest jen v jednotlivci” (str. 14). “Člověk a tedy všechno jiné jest jednota obecnosti a jednotlivosti, věčnosti a času; … tak jest v dobrém skutku úmysl i čin jedno, tak v právné obci měšťan jednotlivý oddá se obci, ale tímto oddáním najde sebe, a jest svobodným; tak v manželství při nejúplnější vzájemnosti se zachová samostatnost (str. 122).

Závažný krok ku předu v prohloubení pojmu vesměrnosti a poměru její k individuálnosti Klácel učinil v následujících létech. Arci krok ten není ohromný, nýbrž pozvolna, znenáhla se obměňuje učení jeho; není tu skoku, ale další krok přece byl vykonán.

Stalo se to nejprve ve velkém spise německém, jenž však pro zákaz censury nebyl uveřejněn, ba pro jehož III. díl Klácel dokonce byl dne 29. září 1844 zbaven profesury. Zdrcen jsa touto ranou Klácel odebral se do Prahy a později pozván byl do Liběchova k mecenáši Antonínu Veithovi a tu – kromě jiných prací – odhodlal se k českému spracování svého díla “Philosophie des Vernünftig-Guten” (1843), kteréžto přepracování vyšlo v Praze roku 1847 v “Malé encyklopedii nauk” (č. 7) s názvem “Dobrověda”. A v ní výkladu o vesměrnosti jest věnován celý zvláštní odstavec (§ 138.) a i jinde co chvíli vrací se auktor (dnes se píše autor) k ponětí tomu a ukazuje, jak zatím promýšlel si toto stěžejné své ponětí hlouběji a hlouběji. Tu již pozorujeme zdůrazňování zřetele k celku lidstva větší a větší, a ačkoli stále zůstává klad nutnosti korelace mezi vlastenectvím a veměrností, přece kosmopolitické, či lépe všelidské hledisko jest důtklivěji pointováno, a neslyšíme, jako dříve, že by se “praktický člověk” měl omezit na vlast svou. Naopak s důrazem Klácel tu hlásá: “Každý povolán jest snahu svou obecniti a připojovati se k celku… Již co úd rodiny (člověk) zamezuje poněkud sobectví… tím více v obci a v národu, když maje lásku k němu, sroste s milliony v jednu osobu… Člověku duchovnímu jest vlast jeviště ducha jeho národu. Jako jest osoba v sobě trojí: duch, duše a tělo, tak i člověk zvláštní, a sice: obec, národ, země; podobně i vlastenectví jest trojí, a zbytečno by bylo vykládati, které jest mezi nimi nejhodnější; neb víme, že i národy rozličné mohou srůsti v jedno občanstvo… Přeskočiti se národnost nemůže; lidumil bez lásky k národu obelhává sebe a jiné; ale konec náš národnost není, nýbrž člověčenství; v tom se jakožto živý a platný oud umístiti jest povolání člověka. Tato láska k člověčenství, tato snaha působiti na celek nazývá se kosmopolitismus čili slovem domácím vesměrnost; kterážto vesměrnost zajisté protiví se vlastenectví přírodnímu, výhradnímu, a nemohou se snésti vedle sebe, odkuž snadno ti, ježto přísně nerozjímají, vesměrnost a vlastenetví vůbec kladou proti sobě, což jest hrubý omyl. Neboť nejen že nejsou proti sobě, nejsou ani vedle sebe, nýbrž jsou nerozdílné. Každý člověk má zajisté býti člověkem, to jest tedy údem člověčenstva, tedy vesměrným, takové smýšlení jediné jest nábožné a člověčí. Ale smýšlení, vůle, ještě není dostatečná, než musí se vyplniti skutkem… Tak nechce vesměrnost ostati pouhou myšlénkou, jalovou citlivostí, musí býti vlastenectvím, a to nemá-li poškvrněno býti národním soběctvím, měj vždy za základ vesměrnost. Skutek vesměrný jest vlastenecký, a jen vlastenecký jest vesměrný… Vesměrnost vtělená jest vlastenetví, vlastenectví zduchovnělé jest vesměrnost; vlastenectví vtělené jest pilnost ve svém stavu, a tato zduchovnělá jest vlastenectví” (str. 227-229). “Bída, nouze, potřeba přivádí lidi k sobě;… jeden nebo málo jich již nestačí, než jen vzájemnost velkého spolku, aby každý obíraje se jednou prací, hotovil nejdokonalejší dílo, a si za to od jiných vyměňoval jejich též dokonalé. Z potřeby rozřadí se lidé takto dle rozličnosti své práce a svého přičinění; rozřadí se pak, aby působili celek tím dokonalejší” (str. 229 n). ”Láska k jinému jest zamezení soběctví; láska ke všem i k sobě musí původ míti v něčem, v čem jsou všichni rovni, a co zasluhuje lásku čili uznání bez výminky; toť jest duch neb osobnost neb samost… Když každý jest osoba čili sám, a tato samost všudy jednostejná, tedy i celé člověčenstvo jest v pravdě jedna osoba, a má se v jednu osobu i vskutku sjednotiti” (str. 242 n.). “Samostatnost v obci, zachování osobnosti v soudobí občanském jmenujeme svobodu; když pak v této každý má právo přirozené, založené na pojmu údství: tím více povinen jest jedenkaždý hájiti nezávislost svou od jiného a jiných od sebe… Za příčinou rozeznání svobody ohledem na občanstvo sluj tato svoboda občanů co vzájemná nezávislost samosvojství. Však ale rozumí se samo sebou, že toto samosvojství, jsoucí vzájemné, není dovolenost, činiti, co kdo nahodile chce, nýbrž jen, co v pravdě chtíti má a smí… Samosvojství jest tedy jen právo pohybovati se volně v tom okresu, jenž jest obmezen s jedné strany zákonem, člověčím a občanským vůbec, a s druhé zákonem, jejž stanovili sobě usnešením vůlí svých čili smlouvou… Milování pravdy jest to, co žádá samostatnost svědomí, nikoli však nevšímavost. Milování pravdy zavrhuje těsnění víry a přesvědčení a všetečné vyšetřování náhledů bratrův svých, nesnášelivost jinačího učení a pronásledování upřímného zkoumání. Neruší se tím jen právo soukromé, nýbrž uvádí se nebezpečenství i ve společnosti” (str. 251 n.).

Slova v posledních větách uvedená znatelně ukazují, že Klácel znenáhla přecházel víc a více k vytýkání důsledků plynoucích z názoru jeho o vesměrnosti, že jal se již v Evropě, dávno před odjezdem do Ameriky, určitěji a určitěji požadovati šetření příkazů humanity a co největší svobody individuální, především arci svobody víry a přesvědčení, a to právě s hlediska vesměrnosti čili právě s hlediska k blahu obecnému, k blahu lidstva.

Hledisko pak toto, v “Dobrovědě” dotčené, obráží se u Klácela ostatně také v týchž už v dobách v programu zamýšleného časopisu, jenž měl býti vydáván na Moravě k povznesení mravnímu i národnímu lidu českého. O založení tohoto časopisu úsilně Klácel spolu s přítelem svým A.V. Šemberou v letech 1842 až 1846 pracoval; v “předmluvě” pak, kterou již uchystal pro tento časopis, významně takto charakterisoval směr a obsah jeho: “Vlatenectví heslo naše, ale beze strannosti a nesnášenlivosti, nýbrž s duchem lidomilství”. “Vyloučeno nebuď, co se týká člověčenství v celku (věda, umění, děje přítomnosti); vítej všechno co se týká Slovanstva; žádáno buď, co se týká Moravy – Slováctva, Čechie.”

A když po rozličných nesnázích, po pokuse s “Týdenníkem”, jejž redigoval a vyplňoval prakticky Klácel, třebas navenek byl redaktorem jeho Jan Ohéral, a po vypuknutí bouřlivého hnutí r. 1848 Klácel přejal řízení “Moravských novin”, i v nich nalezl si příležitost, aby vyložil a doporučoval toto stanovisko své ke kosmopolitismu. Zejména ve dvou sériích článků, jež vydal později knižně, prosvítá zřetelně, kterak Klácel nestaví se nepřátelsky a odmítavě k rozličným theoriím a pokusům komunistickým, třebas arci nezapomínal na nebezpečenství tyranství a materialismu, jež snadno by mohlo vzejíti z kommunistických tendencí hnutí 1848. Klácel jest pro komunism v duchu křesťanství, jeho utopické řešení otázky sociální vyznívá v “obnovení živé stránky náboženství a vskříšení lásky k člověku a synu jeho”, jeho “komunism” tehdá neznamenal ještě svázání se v nějakou církev”, komunism ten nedotýká se soukromého vlastnictví, naopak “obec nemá míti ničeho pro sebe, ale osoby.” Francouzský “komunismus a socialismus jest poražen…, na nás jest, z těchto dějů vzíti sobě příklad a povzbuzení, abychom upřímně a všestranně rozbírali všeliké smýšlenosti, abychom vyhnuli bojům hřmotným, rozhodujíce ve svědomí zbraní rozumnou vítězství té neb oné strany.” “Pohnutým srdcem hledím na ubohý svět, jenž by mohl tak snadno býti rájem, kdyby lidská hloupost a marnost byla přemožena a vytisknuta z bran vedoucích do města božího.” ”Osoba nepomine, nerozplyne se ve spolku, nerozplízne se v té jisté rovnosti, nýbrž naopak dobude sobě samostatnosti a práva své zvláštnosti, osobnosti.”

Pokud se pak týče vesměrnosti samé, stanovisko Klácelovo k ní v té době – nesporně v souhlase s výkladem “Dobrovědě” podaným – charakterisováno jest ve vysvětlení hesla “Kosmopolitismus” v “Slovníku pro čtenáře novin” (v Brně 1849 str. 100) takto: “Jest to smýšlení, že člověk jsa dokonalostí přírody, není vázán, a kde jest, nemá býti na jisté místo, rod, národ, nýbrž že jest občanem vesmíru. Kosmopolit praví: “Nechci být ani Němcem ani Slovanem, nýbrž člověkem.” Nedá se upříti, že takovéto smýšlení jest šlechetné, jest náboženské i filosofické; kdežto naopak to dělení člověčenstva jako se děje v přírodě, kdežto jeden druh živočichů stojí proti sobě, nenávidí se a sžírá se, jest pohanské. Ovšem dle tohoto druhého náhledu až posud lid se choval a chová, to první mu však náboženství přikazuje. A dejme pozor, zdali se to nedá smířiti… Co činiti? Sloučiti jedno s druhým, jak to činí příroda, služka boží, totiž sjednati ducha s tělem, smýšlení obecné se skutkem určitým, člověčenství s národností, kosmopolitism s patriotismem. Jedno bez druhého jest buď šílenství neb soběctví. Člověk počne co zvíře; dítě věru není nic jiného. Mládenec však cítí touhu rozšířiti bytnost svou, mládenec a panna, nevědouce co jim jest, rozplývají se v ideály; toť jest doba lásky čisté, lásky pouhé bez kalu.Tuť má své místo kosmopolitismus, jenž líbá celý svět. Mládenec a panna vezmou sebe. Neurčitý cit jest již pevně ohraděn, svět se souží v domácnost, láska má určitý cíl, vůle má určité skutky před sebou. Takto zasnubuje se nebe se zemí, člověk pouhý s určitou osobou. V prostředku mezi nimi jest národ. Zde jest role, již má zdělávat muž. Kosmopolitismus pravý a činný jest ten, jenž se vtělí v patriotismus; a patriotismus čistý jest ten, jehož duše jest kosmopolitismus čili humanismus.”

Již poměrná obsáhlost výkladu tohoto hesla proti krátkým vysvětlením hesel jiných ukazuje, že Klácelovi záleželo na tom, aby doporučil čtenářstvu své pojímání tohoto ponětí a poměr jeho k vlastenectví. A přes všechny nezdary a ústrky, jichž po roce 1850 v domově svém zakusil a jež způsobily, že se témeř cele od veřejnosti i české odloučil, nezměnil, dokud v klášteře brněnském trávil svůj život, podstatněji onoho stanoviska, že totiž vesměrnost sluší pojímati jako podklad všeho snažení v pravdě vlasteneckého a že lze ji uvésti v souhlas s učením církve katolické. Tak na př. i památné jeho (německy psané) “Meditationes” z roku 1853 líčí učení o vesměrnosti, a rozhodnější změna v něm u
Klácela zrála znenáhla současně s myšlenkou vypraviti se do Ameriky a tam odvážiti se theoreticky i prakticky vybudovati “vesměrnost” a uskutečňovat ji v kruzích Čechů stejně smýšlejících a pro ideál její získaných.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Vlastenectví a jeho autorem je D. Drahoňovský. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: D. Drahoňovský

Velmi nepravidelně přispívám na web vlastenci.cz, v tomto projektu mám spíš úlohu šťourala, šedé eminence a poradce všeho druhu...takový místní brouk Pytlík. Profesně jsem chemik, a poněvadž se s láskou věnuji intenzivně tomuto oboru, tak zanedbávám většinu svých ostatních zájmů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..