Vlastenectví je loajalita, ne protest

Abych nejdříve uvedl na pravou míru titulek – pod „protestem“ mám na mysli protestní hnutí, nikoliv jen osobní postoj „proti něčemu“. Neznamená to tedy, že loajalitou je pak myšlena úplná absence podezíravosti a obezřetnosti. Ale rozlišuje se na jedné straně etický výklad vlastenectví jako schopnost být věrný a oddaný napříč vnějším okolnostem i vlastní skepsi a pesimismu, vůči na druhé straně organizovanému vlastenectví jako prvoplánové komunikaci a marketingu protestu. V prvním případě je vlastenec tvůrcem svého smysluplného vztahu k vlasti a národu, v druhém je přenašečem virálního protestu a davem v demonstraci síly a názoru.

Domnívám se, že je dnes nutný posun od dřívějšího rozlišení pozitivního/negativního vlastenectví k nápomocnému rozdílu loajalita/protest. Staré rozlišení bylo vymyšlené se záměrem odlišit demokratické, zájmové a tvořivé pozitivní vlastenectví od nenávistného vlastenčení a pouličního fanglíčkářství. Toto rozlišení stále dává smysl, neboť evidentně není méně lidí, kteří si pletou lásku k vlasti s vlastní nenávistí. Ale situace již dlouho není tak jednoduchá na organizační úrovni.

V oblasti českého polistopadového vlastenectví je zřetelný přechod k modelu protestního sociálního hnutí, které neexistuje jako pevně integrovaná skupina (věčně ohrožovaná štěpením a konfliktem, protože kdo má plná ústa „národa“ se nedohodne s druhým takovým…), ale na potenciálu mobilizace a demonstrace, či využití jinak velmi volné sítě k šíření nějaké pobuřující zprávy (čímž dovede fungovat napříč i díky vnitřním konfliktům). Jednotu nahradila síť, ideologii pak reklama s protestně-symbolickými produkty (Proti EU!, Proti Islámu!, Proti Vládě!, Proti-Všem!). Začátkem protestního vlastenectví je produkce protestu a jeho úspěchem jsou komunikace protestu. Takový uzavřený životní cyklus je smyslem a kritériem úspěchu protestního vlastenectví.

Proč jsou ale tyto evidentně samoúčlené komunikace protestu tak populární? Tito vlastenci totiž za sdílení a demonstraci dostanou příslib svobodné a hrdé individuality. Stejně jako dobrá reklama dovede právě na oplátku vyvolat pocit dobrého výběru a tedy naší chytrosti, i když jsme produkt před tím vůbec nechtěli. Lidé v davovém nákupu a davovém protestu nejsou, jak by se mohlo zdát, zužováni pocitem ztráty jedinečnosti a omezené volby, ale díky úspěchu reklamní komunikace jsou naplněni pocity svobody, jedinečnosti a náramné chytrosti.

Tradičně to jsou adolescenti a mladí muži, kdo takové symbolické produkty protestu sdílí. Právě protest dovoluje spojit seberealizaci se společnou totožností, aniž by bylo nutné se čemukoliv „potupně“ podřizovat. Či dokonce podřídit se něčemu, co jsem si sám nevybral, co se mi nelíbí a co mi nic nepřináší. Co dříve bylo možné snadno vysvětlit efektem davu a nedělitelnou jednotou skupiny, pak dnes protest dovoluje klást větší důraz na svobodu individuality. Češství je pak zřetelně ve vlastenectví protestu zamlčené a bez obsahu. Běží tu o univerzální a globálně použitelné formy protestu, tedy předpoklady ohrožení rovnosti (mezinárodní suverenita, „pozitivní diskriminace“) a ohrožení rovnováhy („znečištění“, hrozící narušení naší „kultury a hodnot“, atd.).  Vlastenci a národovci užívají tyto obecné formy protestu (na místo sociohistorických reálií a ideové konstituce české polistopadové společnosti).

Nebylo by právě proto překvapením, že vlastenectví a nacionalismus se svým nezájmem o lokalitu a cit pro faktické reálie a obsahy češství stává příčinou rozkladu národní jedinečnosti. A zde nejde o moralizující vyčítku z pokrytectví, ale dosvědčení z faktické kontradikce. Pokrytectvím je na příklad demonstrovat proti globalismu a pak se jít najíst do mezinárodního fastfoodového řetězce – to je na svědomí každého člověka a je nesmyslné takto zobecňovat. Ale naproti tomu kontradikce je faktický proces, kdy „národostní rétorika protestu“ za účelem úspěchu využívá metody toho, co jinak verbálně odmítá a tím aktivně rozkládá to, co deklaruje za hodnotné a co svým protestem „ochraňuje“. To znamená, že „národní totožnost jako protest“ je globálně úspěšný, multikulturní a uniformní produkt. Překlad jednoho národoveckého a vlasteneckého manifestu do jiného jazyka nezmění nic na jeho významu. Skvělým příkladem je mezinárodní fastnacionální řetězec „Generace identity“, který vytváří kýčovité koláže a reklamy na báječný „identitářský“ život z čehokoliv, co opoutá pozornost, ale bez ohledu na smysluplnost s českou totožnosti a všední realitě české společnosti.

To je samozřejmě důsledek dvou skutečností: Za prvé, neschopnost skutečně kritického nahlédnutí a jakkoliv obsahově zajímavého poznání české společnosti a zasazení současnosti do výkladu dlouhých českých dějin. Tam, kde není zájem a cit, tam kde je na prvním místě impuls vzteku a „být proti“, tam nemůže být ani porozumění skutečnosti a nabídnutí obsahově konkrétních reakcí a vizí smysluplné budoucnosti. Za druhé, abstraktní úvahy o „svobodě a suverenitě“, nebo „tradici a hodnotách“  zcela míjejí reality české společnosti a polistopadové konstituce českého státu a ekonomiky, problémům vyplývajícím z konkrétních událostí (na rozdíl od deviací od normy) a z toho, co je přijato za normální a prospěšné jednání. Přirovnání k bulváru je zde příhodné, neboť ten také na paradoxu toho, že hodnotí z hlediska Morálky a Hodnot, přestože – a právě proto! – může obsahovat jen skandály a deviace. Stejně v protestním vlastenectví působí efektivní jednota protikladů bulváru: implicitní „vysoký morální a hodnotový standard“, který slouží k odhalení ve společnosti všeho špatného a zlého, což je pak explicitním a jediným obsahem. Proto se již nehodí mluvit o propagandě a ideologii, ale o reklamě, protestu, bulvarizaci („shock value“, cynismus a provokace, parazitizace sociálních problémů).

Prvním důsledek protestních hnutí je jejich patologická neodpovědnost za společnost a veřejné. A co jiného, než právě pocit upřímné odpovědnosti, by měl být na čelním místě v katalogu vlasteneckých motivací? Neodpovědnost pramení z toho, že protestní hnutí není opoziční, není uzpůsobené k tomu, aby se kdokoliv z lidí, kteří se aktivně podílejí na protestech, zapojil do občanské společnosti, nebo státní správy. Fungují mimo základní demokratické instituce a principy politické tvořivosti. Je proto naprosto naivní a zoufalé se domnívat že tato protestní hnutí něco „řeší“, že o něčem skutečně novém informují, že něco tvoří a dělají. Jsou založené pouze na dvou pravidlech: provokaci a reakci. Můžou být vysoce populární a úspěšné, ale jen díky tomu, že šikovně zdůrazňují to, co je již ve společnosti a člověku přítomné. A že to nejsou pěkné a tvořivé pocity, to je naprosto evidentní. Nebo povzbuzují to, co se pak dá snadno vydráždit k akci a mobilizaci. Na příklad protestní vlastenci jsou proto nadopovaní hrdostí, aby jim pak byly servírovány jen šokující a skandální zprávy. Hrdost je pak dokazována mírou pociťované urážky a afektovanosti. Nikoliv zájmem, pokorou a věrností.

Druhým neviděným důsledkem (neviděnou slepotou) je pak zoufalá nekritičnost a konformita protestního vlastenectví a protestní identity. Protest je nakonec úspěšná komunikace, je to marketing, který prodává protest co nejvíce lidem. Nebo snad bulvární zpravodajství nějak „řeší“ problémy, které publikuje, které úspěšně šíří a masově komunikuje? Vlastenecký protest a bulvární skandalizace existují díky společnosti „tak tak je“ (a čím horší, tím lepší), nejsou proto založené na prezentaci smysluplných možností kulturního a ctlivého propojení „já“ s českými dějinami, tedy s realitou lidí minulých i budoucích. Jsou výhradně o krizích a deviacích, které je možné nenávidět, proti kterým je možné protestovat, které je možné normalizovat.

Nakonec tak největší výtka směřuje právě k tomu, že vlastenectví protestu za prvé odcizuje od češství a národní zvláštnosti a jedinečnosti, nedovede být opoziční a kritické. A to neznamená, že „právě proto nefunguje“. Naopak, to jsou příčiny úspěchu. Protože nezatěžuje nepříjemným věděním, odpovědností za to, co neovlivníme, nároky urážejících individualitu, protože je naprosto konformní a zapadá do normálního chodu společnosti.

Paradoxně vlastenectví založené na loajalitě může být (sebe)kritické a konstruktivně opoziční. Dovede rozhodovat o smysluplné budoucnosti a dovede dát (další) jedinečný smysl vlastnímu životu. A zde není záměrem apelovat na více vědomostí a hlubší kulturní uvědomění, nebo snad vyzývat k pořádnému činu a konečně efektivnímu jednání a organizaci, ale cestou je osvobodit se z přílišného komunikačního balastu, organizačního formalismu a instantního aktivismu, které jsou náplní protestního vlastenectví. O tom všem více v druhém díle.

Před tím je možné si přečíst něco o podobách pozitivního vlastenectví: Byli jsme a budem! aneb Péče o československé opevnění jako příklad vlastenectví, nebo o vlastenectví z perspektivy víry a důvěry: Víra v lepší stát

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Vlastenectví a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..