Vlastenectví je vlastní rozmanitost

Nikdy nám nesmí jít o o snahu dělit lidi na vlastence, ne-vlastence, či dokonce vlastizrádce. Víme totiž, že je nespočet vlastenectví, neboť je i nespočet jazyků – a to i v rámci jednoho gramaticky a lexikálně specifického jazyka. Nejsou dvě stejné češtiny, neboť nejsou dva lidé, kteří zažili to samé a mohli mít naprosto identické významy pojmů. Nemohou být dvě stejná vlastenectví a právě to je předpokladem existence vlastenců, kteří mohou sdílet odlišné názory a pestrost projevů. Tím sama vlastenectví odlišnost vyžadují a na jejím základě vznikají.

A k tomu lze připomenout obecnou zkušenost, že odlišnost je vždy jistá, zatímco stejnost je vrtkavá a krátkodobá. Nejde zničit odlišnost a nastolit stejnost – to nemá žádnou představitelnou realizaci, leda snad v podobně noční můry. Právě díky odlišnostem můžeme a musíme těžce nacházet vztyčné body; díky tomu můžeme pracovat na kultuře. Podstatou kultury je tak nevyřešitelný problém, že nikdy nebudeme stejní, že nikdy nebudeme přesně znát Ty druhé. Pokud by byl tento problém jakýmsi géniem totality vyřešen, pak by živá kultura byla nahrazena jedním dogmatem, které by se uskutečňovalo jako dokonalý stroj spalující nevhodné. Pamatujme si: Nerozumíme si, proto se bavíme. Jsme odlišní, proto se sbližujeme. V praxi to jsou činy, které známe z českého „národního obrození“ – péče o jazyk, popis problémů doby a lidí v literatuře, psaní mýtů, příběhů a pohádek, poznávání dějin, či-li tvorba dějin, divadlo, muzea a slavnosti, občanské spolky a sdružení, péče o pěkné a veřejné. To vše je soubor mnoha činností, které jsou snahou překlenutí různosti, právě aby různost mohla být zachována a proto můžeme říci, že národní podobnost spočívá spíše v podobnosti metod překlenování různosti, než na nějaké výlučné podobnosti historické nebo biologické.

Dnes můžeme pozorovat inklinace k nalézání sobě podobných osobností v subkulturách, nebo upnutí k projektům násilného vyřešení otázky odlišnosti, nebo si hledíme pouze sebe samých. Taková řešení jsou ale ústupem z veřejného prostoru. Na místo toho zůstává kultura, která již nekultivuje, ale je buďto natolik avantgardní a subjektivní, že slouží jen drobným skupinám, nebo tak průměrná a plytká, že nikoho nic nového nenaučí a slouží nám pouze k stimulaci těch nejtělesnějších pudů (sexuální vzrušení, vztek, nenávist, údiv – proto bulvár užívá pojmu “šok”, který označuje tělesný projev více než vědomý), což znamená nejspolečnějších, tedy s největším tržím potencionálem (nebo potencionálem politickým).

Potřebujeme umožnit lidem sledovat různá vlastenectví, aby našli základní kategorie (Čech) pro společný dialog, nejzákladnější míru souhlasu, která lidi od sebe neodtrhne, ani když jsou ve vzájemném konfliktu, nebo tato uznaná podobnost motivuje zajímat se o problémy jiných Čechů a nabízet je ve formě umělecké interpretace nebo intelektuálního postřehu. Není jisté zda to lze nazvat kulturní solidaritou – jisté je to, že dnes již méně často odpovídá česká kultura na aktuální problémy Čecha. Do jisté míry jsou jeho problémy velmi podobné s každým jiným člověkem na západní polokouli, proto si vystačíme se zahraniční produkcí kulturních děl a symbolů, avšak kvůli odlišnosti jazyka dochází k jejich horšímu přijetí a zůstáváme pouze konzumenty postaršího jídla s pěkným logem navrchu. Buďto překonáme problém tím, že si všichni osvojíme světový jazyk, nebo ti, kteří tvoří českou kulturu, se nebudou bát pochopit světovou a pak ji interpretovat české společnosti, na místo aby jim byla pouze předhozena v nestravitelné podobě. A zpětně – aby i česká kultura mohla něco nabídnout té světové, abychom nebyli pouze periferií maloměstských rozumbradů, kteří čekají až se vše v centru vyřeší.

Rád bych ukončil tyto úvahy jedním smysluplným závěrem, ale není to možné. Problémy, nad kterými jsem se snažil zamyslet, jsou stále v podobě rozprav a nemají jistá východiska. Snad se mi povedlo nastínit, jaké můžou mít v současné společnosti místo vlastenectví a česká kultura, pokud jsou chápány spíše než s pohledem zpět, tak na současnost a nejen v rámci politické soutěže idejí, ale v širších tématech identity, kultury a současné socioekonomické tváře moderní společnosti.

K problém češtiny a světové kultury více v článku Klíče ke světové kultuře a význam češtiny.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Vlastenectví a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..